ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.85.2006
sp. zn. 5 Azs 85/2006 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: K. V., zast. advokátkou
Mgr. Veronikou Sekerovou, se sídlem AK nám. 14. října 3, Praha 5 -Smíchov, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. 1. 2006, č. j. 30 Az 69/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovené advokátce Mgr. Veronice Sekerové se p ř i z n á v á odměna
a náhrada hotových výdajů ve výši 2558,50 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 7. 2005, č. j. OAM-471/VL-10-K03-2005, tímto nebyl stěžovateli udělen azyl
podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně
druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení
mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
V daném případě se stěžovatel v kasační stížnosti omezil na konstatování, že krajský
soud nesprávně posoudil právní otázku a že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a přesně stav
věci. Namítá, že důkazy, které si žalovaný opatřil nebyly úplné a dále, že rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů. Stěžovatel se dále dovolává Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydaném Vysokým komisařem v lednu
1992 v Ženevě, konkrétně čl. 53. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu v tom, že se žádostí
o azyl snažil pouze vyřešit svůj pobyt na území České republiky; soud zcela pomíjí,
že ne každý ví o možnosti o azyl požádat; právě z tohoto důvodu stěžovatel nežádal o azyl,
bezprostředně. Stěžovatel dále má za to, že nebylo shromážděno dostatek důvodů proto,
aby mohlo být posouzeno, zda se na něj nevztahuje důvod pro udělení azylu dle §14 zákona.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §104a zákona o azylu,
je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu
nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“
nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení
v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti,
které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často
bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu,
aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a svá rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána nesvědčí pro to, aby kasační stížnost
mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích
kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to,
že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech azylu
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti jak stran povinnosti
zjištění skutkového stavu, tak i v otázce udělení humanitárního azylu (např. 5 Azs 277/2005,
5 Azs 10/2003, 6 Azs 246/2005; vše přístupno na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupcem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 1000 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti
a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem
tedy odměna advokátky činí 2150 Kč. Advokátka je plátcem DPH, proto se tato částka
zvyšuje o částku odpovídající této dani, tj. celkem 2558,50 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o přiznání odkladného účinku,
neboť bylo rozhodováno dle §56 odst. 2 s. ř. s. přednostně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu