ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.96.2006
sp. zn. 5 Azs 96/2006 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: T. B., právně zast. advokátem
JUDr. Milanem Bláhou, AK Lánská 65, Praha 9 - Kyje, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2006, č. j. 65 Az 75/2004 -
23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Milana Bláhy, AK Lánská 65, Praha 9, se u r č u j e
částkou 2558,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2004, č. j. OAM-
3084/VL-10-12-2004; tímto jí nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), současně bylo rozhodnuto, že se na ni
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro
stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není
a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě se stěžovatelka v kasační stížnosti omezila na obecné konstatování,
že krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem a zákonnými
důvody pro podání kasační stížnosti jsou důvody specifikované v ust. §103 odst. 1 písm. a)
až d) s. ř. s. Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatelky nezákonný, neboť byla nesprávně
posouzena právní otázka soudem, kdy nebyla zohledněna souvislost mezi politickou situací
na Ukrajině a jednání soukromých osob, jež pronásledovaly stěžovatelčina manžela. Pokud
jde o použitou Zprávu MZ USA a informace Ministerstva vnitra o stavu dodržování lidských
práv, namítá stěžovatelka jejich obecnost a nutnost aplikace na její konkrétní případ.
Z uvedených důvodů proto požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení; současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti kasační stížnosti (i po jejím doplnění dne 18. 5. 2006) s jakou byla podána,
aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to,
aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. S blíže neupřesněným tvrzením stěžovatelky, že se obává
pronásledování se Nejvyšší správní soud již vypořádal např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2006,
č. j. 3 Azs 301/2005 - 78 (přístupno na www.nssoud.cz), ve kterém bylo konstatováno,
že pronásledování ve smyslu zákona o azylu ovšem předpokládá jistou (značnou) intenzitu
příkoří, kterému je žadatel o azyl v zemi původu vystaven. Nebyl-li pak v daném případě
naplněn pojem pronásledování, nemohly být splněny ani zákonné podmínky ust. §12 písm. b)
zákona o azylu, které takové pronásledování předpokládá.
Ohledně namítané hrozby násilí ze strany soukromých osob Nejvyšší správní soud
připomíná, že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudek ze dne 19. 6. 2006, č. j. 5 Azs 300/2005 - 42, rozsudek ze dne 1. 8. 2006, č. j.
2 Azs 188/2005 - 77, rozsudek ze dne 24. 11. 2005, č. j. 4 Azs 84/2005 - 53 (přístupno
na www.nssoud.cz). V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že poukazoval-li
žadatel o azyl v průběhu správního řízení na údajné útoky ze strany soukromých osob, pak
podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě mohla být
splněna teprve tehdy, pokud by tyto útoky byly realizovány v přímé souvislosti
s uplatňováním politických práv a svobod ze strany stěžovatele (ust. §12 písm. a/ zákona
o azylu) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (ust. §12 písm. b/ s. ř. s.), přitom
v obou případech by stěžovateli právě z uvedených důvodů nebyla ze strany příslušných
orgánů v zemi jeho původu ochrana, pokud by taková ochrana byla v daném případě potřebná
a pokud by stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít. V takovém případě by tedy
rozhodným důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost, že by stěžovatel byl vystaven
útokům ze strany soukromých osob, dožadoval by se ochrany u příslušných orgánů v zemi
svého původu a tyto orgány by mu ochranu neposkytly, přitom neposkytnutí ochrany by mělo
přímou souvislost právě s nedostatečnou loajalitou stěžovatele ke státním orgánům v zemi
jeho původu, k exekutivě, ke společenskoekonomickému zřízení, k politické reprezentaci
apod. Udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze tehdy, jde-li
o represi uskutečňovanou ze strany státu. K tomu však v daném případě u stěžovatelky
nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností lze konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc, která
byla vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a jednak by to
bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu
odkladný účinek.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 5. 2006
a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; protože
ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle ust. §37 písm. a)
a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy
přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2558,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu