ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.142.2004
sp. zn. 7 Afs 142/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelů
a) R. K., a b) N. K., obou zastoupených JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Šafaříkova 666, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2004, č. j. 31 Ca 176/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem krajského soudu byly zamítnuty žaloby stěžovatelů proti
rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „správní orgán“)
ze dne 4. 11. 2003, č. j. 3266/110/2003-Ja a 3268/110/2003-Ja, kterými byla zamítnuta
odvolání stěžovatelů proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hlinsku (dále
též „správce daně“) ze dne 18. 3. 2003, č. j. 10264/03/235970/4095
a č. j. 10273/03/235970/4095, jimiž byla stěžovatelům dodatečně doměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1999.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelé (dále též „daňové subjekty“) namítali stížní
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dle jejich názoru nelze posuzovat
zákonnost použití pomůcek pouze ve smyslu ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, nýbrž také s přihlédnutím k ostatním ustanovením zákona o správě daní
a poplatků, zejména pak k těm, která v sobě obsahují základní zásady daňového řízení, tedy
ust. §2 odst. 2, 3 a 9 cit. zákona, neboť správce daně dle názoru daňových subjektů hodnotil
některé důkazy zcela účelově. Stěžovatelům není do dnešního dne zřejmé, za jakým účelem
došlo v průběhu daňového řízení ke zjišťování původu vkladů do jejich podnikání.
Stěžovatelé tak mají za to, že správce daně porušil ust. §46 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Stěžovatelé dále namítají, že správce daně v rozporu s ust. §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků nevyvrátil věrohodnost, pravdivost a úplnost stěžovateli
vedené evidence a dostatečně nekonkretizoval povinnosti, které stěžovatelé nesplnili.
V daňovém řízení nebyly splněny zákonné podmínky pro možné aplikování doměření daně
dle pomůcek, protože výzva správce daně nebyla určitá a srozumitelná. Správce daně pouze
konstatoval určité nesrovnalosti v množství odpadu, které je od stěžovatelů odváženo,
a v účetnictví stěžovatelů. Současně také nepřihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž
pro stěžovatele vyplývaly výhody, což byla jeho povinnost, jak je zřejmé i z rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 179/01, a z rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích, č. j. 10 Ca 110/2002. Stěžovatelé se tedy domnívají, že nebyly splněny zákonné
předpoklady pro stanovení daně dle pomůcek. Proto navrhli zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ve svém vyjádření omezil na konstatování ztotožnění se s rozsudkem
krajského soudu s tím, že navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Protokoly ze dne 29. 10. 2001, č. j. 29078/01/235930/7175
a č. j. 29079/01/235930/7175, zahájil správce daně u stěžovatelů daňové kontroly, ze kterých
byly vyhotoveny Zprávy o daňové kontrole. Z úředního záznamu ze dne 18. 2. 2003,
č. j. 7534/03/235930/2950, je zřejmé, že správce daně přistoupil ke stanovení daně
dle pomůcek, neboť daňové subjekty neunesly důkazní břemeno, dále je z něj patrné,
že s ohledem na ust. §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků uznal správce daně veškeré
zaúčtované výdaje, kafilerní a technologický odpad. Výzvami dle ust. §16 odst. 2 písm. c)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou
věc („dále jen zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 9. 11. 2001 a 4. 12. 2002 byli
stěžovatelé mimo jiného vyzváni i k doložení veškerých zdanitelných příjmů, které měli
v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Dodatečnými platebními výměry
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ze dne 18. 3. 2003,
č. j. 10264/03/235970/4095 a č. j. 10273/03/235970/4095, doměřil správce daně stěžovatelům
daňovou povinnost dle ust. §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť jak vyplynulo
ze Zprávy o daňové kontrole, účetnictví daňového subjektu nebylo vedeno úplně, průkazným
způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem; proto
byla stěžovatelům stanovena daň dle pomůcek. Rozhodnutími správního orgánu
specifikovanými výše byla zamítnuta odvolání stěžovatelů proti rozhodnutím správce daně
s tím, že bylo shledáno dodržení zákonných podmínek pro použití a stanovení daně podle
pomůcek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nesplní-li daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže
zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce
daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo
které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Podle ust. §50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené
podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení
zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán,
že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne.
V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního
stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním
a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Zásadní stížní námitkou stěžovatelů je jejich nesouhlas s tím, že jim byla v daňovém
řízení doměřena daňová povinnost na základě ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto stížní námitku je nutno posoudit ve
světle jedné za základních zásad daňového řízení, které je zakotvena v ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, ze které vyplývá, že je to daňový subjekt, jehož povinností
je prokázat všechny skutečnosti, které uvedl ve svém daňovém přiznání. Jestliže tedy
stěžovatelé postavili svá přiznání k dani na účetnictví, které bylo následně zpochybněno
správcem daně, spočívalo důkazní břemeno opět na stěžovatelích; byli to tedy oni, kdo byl
povinen prokazovat pravdivost svých tvrzení. Jestliže tak v průběhu daňového řízení
neučinili, neunesli důkazní břemeno. S ohledem na okolnost, že ze správního spisu
jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelé nevedli své účetnictví úplně, správně a průkazným
způsobem tak, jak je jejich zákonnou povinností, správce daně dodržel podmínky
pro stanovení daně dle pomůcek. S ohledem na okolnost, že režim ust. §31 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků nastupuje až v případě nesplnění povinnosti daňovým subjektem,
stěžovatelé si sami nedostáním svých zákonných povinností (vedení průkazného účetnictví)
odňali možnost participovat na doměření daně se správcem daně, neboť stanovení daně dle
pomůcek je a priori řízením vedeným bez součinnosti s daňovým subjektem. Správce daně
tedy nebyl povinen jakkoliv zpochybňovat tvrzení daňového subjektu, neboť v této fázi řízení
již nebylo postupováno v rovině dokazování. Tato stížní námitka stěžovatelů je tedy
nedůvodná.
K dalším námitkám stěžovatelů spočívajícím v tvrzení, že správce daně nepostupoval
v daňovém řízení v souladu se základními zásadami tohoto řízení, že v daňovém řízení
zjišťoval vklady do podnikání nikoliv výši daňové povinnosti, že porušil ust. §46 odst. 2 a 3
zákona o správě daní a poplatků a že výzva, kterou jim adresoval v daňovém řízení, nebyla
určitá, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost
nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v soudním řízení úspěch neměli, proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu