ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.47.2006
sp. zn. 8 Afs 47/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně JUDr. H.
C., správkyně konkursní podstaty úpadce A. spol. s r. o., proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Ostravě, Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 8. 2004, čj. 7836/150/2004, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005, čj. 22 Ca 408/2004 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2004, čj. 7836/150/2004, žalovaný zamítnul odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu (finanční úřad) ze dne 21. 4. 2004,
čj. 36814/04/370911/7047, kterým správce daně rozhodl o převedení přeplatku daně z
příjmu právnických osob ve výši 95 548 Kč na daň z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků.
Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 9. 2004 domáhala u Krajského soudu v Ostravě
zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného a finančního úřadu. Svůj návrh
odůvodnila tím, že dne 1. 4. 2004 požádala finanční úřad o vrácení přeplatku na dani
z příjmů právnických osob za rok 2003 ve výši 95 548 Kč. Správce daně, a k odvolání
žalobkyně žalovaný, ve věci rozhodli shora citovanými rozhodnutími v neprospěch
žalobkyně. Žalobkyně se domnívá, že postup finančních orgánů podle zákona o správě
daní a poplatků při současném nerespektování zákona o konkursu a vyrovnání
je nezákonným zvýhodněním správce daně na úkor všech ostatních konkursních věřitelů
druhé třídy, mezi které je pohledávka správce daně v konkursním řízení přímo ze zákona
zařazena. Veškeré pohledávky, včetně daňových přeplatků, jsou majetkem konkursní
podstaty a na vrácení pohledávky uplatňované žalobkyní vůči žalovanému se vztahují
stejné právní předpisy jako na vymáhání kterékoliv jiné pohledávky. Pohledávka
v daňovém řízení přitom není jiným druhem pohledávky s odlišným právním režimem.
Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, čj. 22 Ca 408/2004 - 38, zrušil
rozhodnutí žalovaného a finančního úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve svém rozsudku přitom poukázal na vývoj právních názorů a soudní praxe
k výkladu vztahu ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“, „d. ř.“), a zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o konkursu
a vyrovnání“). Ve svých závěrech krajský soud vyšel z nálezů Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 544/02, a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, jejichž
podstatou je právní názor, podle kterého je ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost
kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek.
Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového
řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého
práva neakceptují, jsou proto v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Krajský soud poukázal také na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2005, čj. 2 Afs 114/2004 - 50
1
, který vyšel z priority ústavních
principů a vycházel z právního názoru Ústavního soudu.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení a domáhal se zrušení
napadeného rozsudku.
Stěžovatel odkázal k ustanovení §40 odst. 11 daňového řádu, podle něhož
se prohlášením konkurzu daňové řízení nepřerušuje, nelze tedy oddělovat daňové řízení
na fázi před a po prohlášení konkurzu. Správce daně je povinen pokračovat ve vedení
daňového řízení podle daňového řádu bez ohledu na účinky prohlášení konkurzu,
postupuje tedy i podle ustanovení §64 daňového řádu, které striktně určuje, za jakých
podmínek je možné vzniklý přeplatek vyplatit daňovému subjektu; pokud by tak správce
daně nepostupoval, porušil by tím ústavní zásadu vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR
a čl. 2 odst. 2 Listiny. Postupem podle výkladu Ústavního soudu by správce daně porušil
rovněž zásadu procesní rovnosti všech daňových subjektů zakotvenou v §2 odst. 8
daňového řádu, neboť by došlo k neodůvodněnému zvýhodnění jedné skupiny daňových
subjektů – úpadců. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vztah mezi státem
a daňovým subjektem je veřejnoprávního charakteru, placení daně nelze podřadit
pod závazky ve smyslu soukromého práva. Převedením přeplatku na úhradu daňového
nedoplatku podle ustanovení §59 a §64 daňového řádu dochází k úhradě dluhu na dani,
1
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=1888
a nikoliv k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy.
Nárok na vrácení daňového přeplatku je institutem finančního práva, jedná se o nárok
daňového subjektu z veřejnoprávního daňového řízení, který není předmětem
občanskoprávních vztahů, není tedy součástí majetku patřícího do konkursní podstaty
ve smyslu §6 zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas
se závěry o vztahu daňového řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání jako vztahu obecné
a speciální právní normy, neboť zásada lex specialis derogat lex generali se uplatní pouze tam,
kde právní normy stejné právní síly upravují stejnou oblast právních vztahů.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Ve svém vyjádření
odkázala k nálezům Ústavního soudu, citovaným v napadeném rozsudku. Uvedla,
že postup podle ustanovení §64 daňového řádu nelze použít na postup při vrácení
přeplatku u subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurz. Tímto postupem by totiž
byl v podstatě negován význam a smysl konkursního řízení, kterým je u konkursních
věřitelů druhé třídy poměrné uspokojení jejich pohledávek, a došlo by k neoprávněnému
zvýhodnění jednoho konkurzního věřitele – správce daně – na úkor všech ostatních
konkursních věřitelů druhé třídy. Žalobkyně také navrhla, aby Nejvyšší správní soud
změnil výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni přizná i DPH
ve výši 19 %, neboť žalobkyně je plátcem DPH.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem
i důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
takto:
Stěžovatel polemizuje s právním závěrem krajského soudu, jenž se opírá o shora
citované nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel přitom fakticky vychází z právního názoru
vysloveného plénem Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003,
zveřejněným pod č. 215/2004 Sb. NSS. Podle tohoto stanoviska daňový přeplatek lze vrátit
daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován
na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné,
zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný,
postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými
předpisy.
V mezidobí ovšem podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku
zdejšího soudu, byla zásadním způsobem zpochybněna právě nálezem Ústavního soudu
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04
2
(stejně jako nálezem ze dne 29. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 38/05
3
, a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02
4
). Ratio decidendi
zmíněného nálezu lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu
a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální
úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11
a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem
2
http://www.judikatura.cz/cgi-bin/jus/aspi_lit_4?WVCNC+2400+jus-1
3
http://www.judikatura.cz/cgi-bin/jus/aspi_lit_4?WVCNC+2458+jus-1
4
http://www.judikatura.cz/cgi-bin/jus/aspi_lit_4?WVCNC+2353+jus-1
jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11
odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání citovaného nálezu a uvedené právní věty, blíže argumentačně
rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno, že vedle sebe
neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných úvahách, které ústí v protikladná řešení.
Nejvyšší správní soud proto musel vážit vzniklý nesoulad a jeho vliv na další rozhodovací
praxi v obdobných případech.
K uvedenému problému Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 11. 1. 2006, čj. 2 Afs 66/2004 - 53
5
. V rámci citovaného
usnesení mj. konstatoval, že pokud Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně
konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách,
byť se jedná o procesně samostatná řízení. Ve stejném duchu pak dále vyslovil, že jakkoliv tedy
se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny
judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. Konečně pak uzavřel,
že setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního soudu proto nelze vnímat jako naroveň
postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování
ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných
a racionálně odůvodněných případech.
Správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou proto povinny
ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního soudu.
Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska a napadené
rozhodnutí krajského soudu v rozhodné argumentaci (tj. argumentaci, která je oporou
výroku), vycházející ze závěrů Ústavního soudu, shledal zákonnou. Argumentace
stěžovatele, která je ve své podstatě pouze polemikou se závěry Ústavního soudu, aniž
by odůvodnila za jinak stejných podmínek nutnost odklonu od dosavadní judikatury
Ústavního soudu, proto nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a kasační stížnost proto jako nedůvodnou
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval návrhem žalobkyně v závěru jejího
vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného, a to návrhem na změnu výroku krajského
soudu o náhradě nákladů řízení. Vycházel přitom z povinnosti posuzovat každý úkon
podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s. a za použití §120 s. ř. s.). Posouzením obsahu předmětného podání dospěl
k závěru, že ani při jeho extenzivním výkladu nelze dovodit, že se jedná o kasační stížnost
žalobkyně proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005,
čj. 22 Ca 408/2004 - 38. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud o tomto podání
žalobkyně samostatně nerozhodoval. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává,
že i kdyby se jednalo o kasační stížnost, tato by byla nepřípustná, a to jak přímo ze zákona
podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., tak pro svoji opožděnost (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
5
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=6851
Žalobkyni, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by jí náklady řízení o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu