ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.146.2006
sp. zn. 1 Afs 146/2006 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce R., spol. s r. o.,
zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Mokropeská 688, 252 28
Černošice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutím ze dne 11. 6. 2003, č. j. FŘ-4422/14/03, č. j.
FŘ-4365/14/03, č. j. FŘ-4370/14/03, č. j. FŘ-4377/14/03, č. j. FŘ-4423/14/03, č. j. FŘ-
4432/14/03, č. j. FŘ-4383/14/03, č. j. FŘ-4421/14/03, č. j. FŘ-4419/14/03, č. j. FŘ-
4407/14/03, č. j. FŘ-4428/14/03 a č. j. FŘ-4435/14/03, v řízeních o kasačních stížnostech
žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 228/2003 -
30, ze dne 29. 11. 2004, č. j. 5 Ca 171/2003 - 30, č. j. 5 Ca 176/2003 - 30
a č. j. 5 Ca 183/2003 - 30, ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 229/2003 - 30 a č. j. 5 Ca 238/2003 -
30, ze dne 29. 11. 2004, č. j. 5 Ca 189/2003 - 30, ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Ca 227/2003 - 30
a č. j. 5 Ca 225/2003 - 30, ze dne 1. 12. 2004, č. j. 5 Ca 213/2003 - 30, a ze dne 28. 1. 2005,
č. j. 5 Ca 234/2003 - 30 a č. j. 5 Ca 241/2003 - 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Žalobu podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“)
mimo jiné domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2003, č. j. FŘ-4422/14/03,
č. j. FŘ-4365/14/03, č. j. FŘ-4370/14/03, č. j. FŘ-4377/14/03, č. j. FŘ-4423/14/03,
č. j. FŘ 4432/14/03, č. j. FŘ-4383/14/03, č. j. FŘ-4421/14/03, č. j. FŘ-4419/14/03,
č. j. FŘ 4407/14/03, č. j. FŘ-4428/14/03 a č. j. FŘ-4435/14/03.
V žalobě stěžovatel především uvedl, že zbudoval a zkolaudoval bytový dům v Praze.
Prohlášením vlastníka vymezil ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým
prostorům a doplňují některé zákony (též „zákon o vlastnictví bytů“) v uvedeném domě
bytové a nebytové jednotky, které pak následně prodal jejich nynějším vlastníkům
jako nabyvatelům, a to smlouvami o převodech vlastnictví k bytovým, respektive nebytovým
jednotkám a smlouvami o převodech spoluvlastnictví nebytové jednotky. Stalo
se tak v období roku 1999. Správce daně mu poté nesprávně vyměřil daň z převodu pozemků.
Podle §20 zákona č. 72/1994 Sb. totiž spoluvlastnický podíl na společných částech
domu i pozemku za splnění stanovených podmínek na nabyvatele jednotky přecházel.
Městský soud v Praze po vyloučení věcí jednotlivých správních rozhodnutí
k samostatnému řízení, shora uvedenými rozsudky žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění
rozsudků uvedl zejména, že smlouvami o převodech jednotek byly v jednotlivých případech
převedeny i spoluvlastnické podíly na pozemcích ve smlouvách uvedených.
Převod spoluvlastnického podílu na pozemcích nebyl bezúplatný, jednalo se o převod
úplatný, protože cena spoluvlastnického podílu na pozemcích byla podle oceňovacích
předpisů pro účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového prostoru. Ze skutečnosti,
že pro účely ocenění byla k ceně bytu nebo nebytového prostoru připočtena
i cena spoluvlastnického podílu pozemku, nelze dovozovat, že pozemek přestal
být samostatnou nemovitostí (§119 odst. 2 občanského zákoníku), samostatným předmětem
vlastnických vztahů, a že převod spoluvlastnického podílu pozemku vůbec dani z převodu
nemovitostí nepodléhal nebo že byl od této daně osvobozen. Jako nedůvodnou soud označil
i námitku, že žalovaný odmítl aplikovat na daný případ §8 odst. 3 a odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (též „zákon o oceňování
majetku“). Při stanovení předmětu daně je nutno vycházet z daňového zákona,
neboť ten stanoví jak předmět daně, tak i případy osvobození od daně. Zákon o oceňování
majetku upravuje pouze způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb,
mimo jiné i pro účely stanovené daňovými předpisy; sám však daňovým předpisem
není, nestanoví co je předmětem konkrétní daně, ani co je od daně osvobozeno.
Je proto nutno odmítnout právní výklad žalobce, že zákon o oceňování majetku mění daňový
zákon a odlišně stanoví, co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno.
Stěžovatel napadl výše uvedené rozsudky kasačními stížnostmi, opírajícími se o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. a domáhal se jejich zrušení.
Má za to, že rozsudky spočívají na nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a proto jsou nezákonné. Není správný soudem provedený výklad §20
zákona České národní rady č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, týkající se osvobození od daně z převodu nemovitostí, v návaznosti na znění §8
odst. 3 a odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů
a znění §20 a §21 zákona č. 72/1994 Sb. Soud nesprávně při posouzení osvobození od daně
z převodu nemovitostí upřednostnil užití zákona č. 357/1992 Sb. a uzavřel, že §20 tohoto
zákona umožňuje, za splnění zde uvedených podmínek, osvobodit pouze převod stavby
(či zde jednotek bytových i nebytových); pozemku, který se pod nimi nachází
se již, dle názoru soudu, osvobození netýká. Soud také nesprávně nepřihlédl při posouzení
předmětu daně k §20 a §21 zákona o vlastnictví bytů, v nichž bylo uvedeno, že s převodem
nebo přechodem vlastnictví k jednotce přechází i spoluvlastnický podíl pozemku.
Z ustanovení §8 odst. 4 věta poslední zákona č. 151/1997 Sb. pro potřeby daní vyplývá,
že zákonný přechod vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu pozemku byl v rozhodné
době přechodem bezúplatným.
Podle názoru stěžovatele, jestliže §8 zákona o oceňování majetku stanoví,
že cena spoluvlastnického podílu pozemku se započte do ceny stavby (potažmo do ceny
bytové nebo nebytové jednotky), platí tento příkaz pro všechny účely zákonů, uvedených
v §1 odst. 1 a v části čtvrté až deváté tohoto zákona. Je proto nemožné, aby nebyl aplikován
s poukazem, že neupravuje předmět jednotlivých daní. Pokud jde o základ daně,
je tento zákon předpisem, který deroguje ustanovení daňových zákonů. Tomu odpovídá
i odkaz na tento zákon, uvedený v §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., zde je uvedeno,
že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zákona o oceňování majetku.
Podle §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku má být cena spoluvlastnického podílu pozemku
pro potřeby daně z převodu nemovitostí zahrnuta do ceny stavby. Je zde tedy uložena
povinnost převodce zvýšit o cenu spoluvlastnického podílu pozemku cenu stavby
a tedy zvýšit o tuto cenu zdaňovací základ, pokud jde o převod bytových a nebytových
jednotek. Zákon takto vylučuje, aby se v případech, kdy jde o převod spoluvlastnictví podílu
pozemku na nabyvatele bytové či nebytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., cena tohoto
podílu pozemku stala samostatným základem pro vyměření daně z převodu nemovitostí.
Neboli, jestliže zákon uvádí, že pokud jde o přechod spoluvlastnictví pozemku podle §20
a §21 zákona č. 72/1994 Sb., nemůže být zjištěná cena spoluvlastnického podílu pozemku
samostatným základem pro stanovení daně z převodu nemovitostí a neumožňuje tedy legálně
takový základ daně určit. Je-li tedy podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., převod stavby
za zde stanovených podmínek osvobozen od daně z převodu nemovitostí, musí se nutně
toto osvobození vztahovat i na tu část základu daně z převodu nemovitostí, která je tvořena
započtenou cenou spoluvlastnického podílu pozemku.
Ve smlouvách o převodu vlastnictví jednotek bylo uvedeno, že předmětná jednotka
se převádí spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem společných částí domu a příslušným
spoluvlastnickým podílem pozemků, titulem pro přechod vlastnického práva
k těmto spoluvlastnickým podílům byla dikce §20 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož v dané
době přecházelo spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků spolu s převodem
či přechodem vlastnického práva k jednotce. Soud dospěl k nesprávnému závěru,
že se jednalo o úplatný převod podílů pozemků, neboť tyto byly ve smlouvách pouze
zmíněny. Smlouvy však neobsahují žádné ujednání o ceně tohoto spoluvlastnického podílu.
V závěru poukázal na porušení řady ústavních práv žalobce.
Stěžovatel v kasačních stížnostech proti výše uvedeným rozsudkům dále namítá,
že městský soud se nevypořádal s existencí zákonné normy obsažené v §8 odst. 4 zákona
č. 151/1997 Sb. z hlediska jejího obsahu. Tuto námitku stěžovatele lze dle obsahu podřadit
pod kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dle kterého lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozsudky
Městského soudu v Praze a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem důvodnost kasačních námitek popřel,
odkázal na setrvání na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění žalobou napadených
rozhodnutí, jakož i na své vyjádření podané k žalobě městskému soudu. Zopakoval, že §20
odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění tehdy účinném, upravoval pouze podmínky
osvobození prvního úplatného převodu vlastnictví ke stavbě. Pozemek je však samostatnou
nemovitostí, stavba není součástí pozemku. Ustanovení §20 zákona o vlastnictví
bytů je nutno chápat tak, že dochází-li k převodu bytu nebo nebytového prostoru, je tímto
převodem podmíněn i převod pozemku (obdobně jako u §21 téhož zákona). Zákon tak ukládá
vlastníkovi pozemku, aby při převodu stavby (bytu či nebytového prostoru) převedl
na nabyvatele i spoluvlastnický podíl pozemku, nestanoví však v žádném případě,
že se tak musí stát bezúplatně, eventuelně, že by byl tento převod pozemku osvobozen
od daně. Správce daně proto přiznal v souladu s §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.
osvobození od daně z převodu nemovitostí převodům bytů, nebytových prostorů
a k nim náležejícím společným částem a vyměřil daň z převodu nemovitostí za úplatný
převod vlastnictví k poměrné části pozemku. Z §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku
je zřejmé, že cena příslušenství stavby, které stavebně není její součástí (studna, vedlejší
stavby atd.), se pro účely ocenění bytu nebo nebytového prostoru započte do ceny stavby.
Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné, cena pozemku se rovněž započte
do ceny stavby. Způsob ocenění bytu a nebytového prostoru je vymezen §13 vyhlášky
č. 279/1997 Sb., a to tak, že cena příslušenství stavby, které není stavebně její součástí,
se pro účely ocenění bytu či nebytového prostoru vypočte podle příslušných ustanovení
vyhlášky a k ceně bytu či nebytového prostoru se připočte poměrně podle velikosti
spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu. Stejně se postupuje u pozemku,
jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné. Z tohoto ustanovení není možné
dovozovat, že součet všech těchto hodnot je nedílnou částkou, která je zjištěnou cenou
bytu jako takového, ale pouze skutečnost, že zjištěná cena bytu a nebytového prostoru
se skládá z ceny bytu a nebytového prostoru, z ceny poměrného podílu na příslušenství stavby
a pokud jsou shodná vlastnická práva ke stavbě a pozemku, pak i z ceny příslušného podílu
na pozemku. Ze všech důvodů zde uvedených, považuje žalovaný kasační stížnosti
za bezdůvodné.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že se k otázkám předestřeným žalobcem
již vyjádřil v rozsudku ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Afs 24/2005 – 70, publikovaném
pod č. 888/2006 Sb. NSS. Protože se jedná o rozsudek ve věci stejných účastníků řízení
jako v této věci, navíc se zcela shodnou právní problematikou a v podstatě i se stejným
skutkovým základem, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč se od stanoviska vyjádřeného
v tomto rozsudku odchylovat. Z odůvodnění zmíněného rozsudku lze pak pro pořádek uvést
následující.
Zákon č. 357/1992 Sb. ve svém oddílu třetím, zabývajícím se daní z převodu
nemovitostí a jejími pravidly uvádí, kdo jsou poplatníky této daně, co je předmětem této daně,
co tvoří základ daně a jak se počítá daňová povinnost u jednotlivých skupin osob
a rovněž tak uvádí výjimky, tedy okolnosti a podmínky, za nichž je převod nemovitosti
osvobozen. Zdanění převodu nemovitostí představuje zcela jistě legitimní cíl spočívající
v získávání prostředků k naplnění státního rozpočtu, přičemž případy osvobození od daně
lze vnímat jako výjimky z pravidla.
Podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném pro rok 1999,
byl od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví
ke stavbě, která je novostavbou, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí,
nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou a stavba nebyla dosud
užívána, jestliže převodce (prodávající) je buď fyzickou osobou zapsanou
v obchodním rejstříku nebo právnickou osobou a převod stavby je prováděn
v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, anebo obec.
Osvobození od daně z převodu nemovitostí podle výše citovaného ustanovení
se vztahuje nejen na převody vlastnictví ke stavbě jako celku, ale i na převody vlastnictví
samostatných částí stavby, či na převody ideálních částí stavby.
Pokud jde o převody vlastnictví k bytům, resp. k jednotkám, je nutno vycházet
z terminologie zákona o vlastnictví bytů. Podle jeho §3 odst. 2 se právní vztahy k jednotkám
řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších
právních předpisů, které se týkají nemovitostí. Z jednotlivých ustanovení zákona vyplývá,
že vlastník bytu je spoluvlastníkem budovy (tj. stavby). Platí pro ně proto i předpisy,
týkající se osvobození prvního úplatného převodu vlastnického práva ke stavbě,
je-li novostavbou, tj. §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pro rok 1999.
Pojem novostavba není v právních předpisech výslovně definován. Z věcného významu
tohoto slova lze však dovodit, že se jedná o druh stavby, která je od základu zcela nově
(z)budována. Osvobození od daně tak lze vztáhnout jistě jak na stavby, tak na její části.
Zákon o vlastnictví bytů řeší i práva k pozemku v souvislosti s nabytím vlastnictví
bytu nebo nebytového prostoru (§21). Občanský zákoník připouští, aby vlastníkem pozemku
byl jiný subjekt než je vlastník stavby, přičemž dle §120 odst. 2 občanského zákoníku,
stavba není součástí pozemku. Cílem zákona o vlastnictví bytů tak bylo mj. sjednotit
spoluvlastnické vztahy k plášti budovy se spoluvlastnickými vztahy k pozemku
a za tím účelem zákon ukládá vlastníkům jednotek, provést mezi sebou převod
tak, aby spoluvlastnictví k pozemku odpovídalo spoluvlastnictví společných částí domu.
To však v žádném případě neznamená, že by zákonem o vlastnictví bytů, jehož smyslem
a cílem je upravit přehledným způsobem a při zachování podmínek zde uvedených,
vlastnictví ke stavbám a pod nimi se nacházejících pozemků, měnil §20 odst. 7 zákona
č. 357/1992 Sb., který vyjadřuje vůli osvobodit od daně z převodu nemovitostí toliko stavby,
a to při zachování podmínek v tomto ustanovení specifikovaných.
Pokud zákon č. 357/1992 Sb. v §10 uvádí, že základem daně z převodu nemovitostí
je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku, činí tak pouze z důvodu, aby odstranil pochybnosti o výši daňového
základu, která je podmínkou pro správné stanovení této daně. Uvádí–li toto ustanovení
zákona, že základem daně je cena zjištěná…, pak tak činí ve vztahu k předmětu daně.
Zákon č. 151/1997 Sb. upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových
hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, tedy i pro účely daňové.
Jiný cíl, než úpravu způsobů a sjednocení oceňování věcí a práv, tento zákon nemá.
Ustanovení §8 citovaného zákona mj. uvádí, že cena bytu a cena nebytového prostoru
se zjistí jako podíl z ceny stavby. Velikost tohoto podílu se rovná poměru podlahové plochy
bytu nebo nebytového prostoru k součtu podlahových ploch všech bytů a nebytových prostorů
ve stavbě, do něhož se nezapočítávají plochy společného příslušenství stavby.
Přitom se přihlíží k vybavení a stavu bytu nebo nebytového prostoru. Cena příslušenství
stavby, které není stavebně její součástí, jako jsou zejména venkovní úpravy, studny a vedlejší
stavby sloužící výhradně společnému užívání, se pro účely ocenění bytu nebo nebytového
prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné,
cena pozemku se rovněž započte do ceny stavby. Příslušné ustanovení tak zde dává návod,
jakým způsobem se bude výše ceny, ze které pak vychází územní finanční orgány
při vyměření daně, zjišťovat. Ze správního spisu je rovněž zřejmé, že znalecký posudek
č. 31/18/2002, jež měl pro účely daňové cenu převáděných nemovitostí zákonem daným
způsobem stanovit, obsahoval odděleně ocenění pozemků.
V daném případě se předmětem převodu staly jednak bytové jednotky či nebytové
prostory, jakož i poměrná část společných prostor domu či vedlejších staveb, tyto všechny
podléhaly osvobození od daně z převodu nemovitostí. Součástí ceny převáděných nemovitostí
pak tvořilo ocenění i poměrné části pozemku, která s nemovitostí přechází na nového
nabyvatele, avšak jeho převod již osvobození nepodléhá; převod pozemku (jako samostatné
věci) by byl samostatným převodem.
Ani tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnými. Ze správního spisu je zřejmé, že se správní orgány způsobem stanoveným
zákonem věcí meritorně zabývaly a na jeho vznesené námitky reagovaly. Městský soud
věc veřejně a v přítomnosti právního zástupce stěžovatele projednal a vydal rozsudek,
ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření
daně z převodu nemovitostí správným. Co se týče aplikace a interpretace příslušných
ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí a zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, má Nejvyšší správní soud
za to, že městský soud postupoval ústavně konformním způsobem a že jeho závěry
jsou přezkoumatelné. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným
v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek
nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Samotná skutečnost, že správní orgány a správní soud opřely svá rozhodnutí o právní názor,
se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k tvrzení
porušení jeho ústavních práv. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva
na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak,
jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu
s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména
zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny
a není tak, prostor ani pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý
výsledek. (Srov. např. sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 64/02 ze dne
17. 6. 2002).
Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenává, že Městský soud v Praze v předkládací
zprávě ke všem kasačním stížnostem uvedl, že soudní poplatky za ně nebyly přes výzvu
zaplaceny. Žalobce podal jednu žalobu směřující proti celkem 76 rozhodnutím žalovaného
se stejným právním a skutkovým základem; městský soud však jednotlivá rozhodnutí
žalovaného vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Žalobce pak podával kasační
stížnosti vždy proti skupině několika rozsudků podle toho, jak mu byly v průběhu několika
měsíců postupně doručovány. Za celou takovou skupinu kasačních stížností pak žalobce
zaplatil vždy jen jeden poplatek. S ohledem na skutečnost, že k vyloučení věcí z jedné žaloby
k samostatnému projednání, a tedy k vydání celkem 76 rozsudků místo jediného,
došlo úkonem soudu, který tak učinil zcela libovolně bez respektování zákonných ustanovení
o vyloučení věcí, bylo by naprosto v rozporu s ústavním právem na přístup k soudu vyžadovat
od žalobce zaplacení soudního poplatku za každou kasační stížnost napadající městským
soudem „uměle“ vytvořené rozsudky. Obdobný názor ostatně zastává i Ústavní soud v nálezu
ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, podle nějž „interpretace zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé
správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků
a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční,
ale také protiústavní“. Nejvyšší správní soudu proto nepřistoupil k odmítnutí kasačních
stížností pro nesplnění podmínky řízení a věc projednal meritorně.
Žalobce se svými námitkami nicméně neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů
řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci
úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu