ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.47.2006
sp. zn. 1 Afs 47/2006 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: K., a. s.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, 151 31
Praha 5, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, 113 54
Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-53, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, č. j. 10 Ca
149/2005 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady ř ízení o kasační stížnosti
ve výši 2856 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Polanského do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 zrušil Městský soud v Praze shora označené
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního
úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400053/2004, jakož i samotné rozhodnutí celního
úřadu. Tímto rozhodnutím celní úřad žalobkyni uložil zaplacení dluhu ve výši 215 237,42 Kč
z titulu ručení za dlužníka T., spol. s r. o. (dále jen „dlužník“). Celní dluh byl dlužníkovi
vyměřen na základě celního prohlášení JCD ev. č. 11772047004298 ze dne 20. 2. 1997.
Celní orgány vycházely z toho, že povinnost žalobkyně jako ručitele vznikla v souladu
s ustanovením §260l zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. Žalobkyně se v záruční listině
pro jiné operace než režim tranzitu ze dne 29. 3. 1996 zavázala zaplatit celní dluh,
který by nebyl uhrazen v zákonné lhůtě, až do částky 300 000 Kč uvedené v záruční listině;
dlužník přitom neuhradil výše uvedený celní dluh včas.
V žalobě žalobkyně především namítala, že celní úřad vydal své rozhodnutí
poté, co svůj ručitelský závazek splnila. Požadavek na zaplacení dlužné částky
tak byl uplatněn nad rámec uvedené záruky. Č ástka stanovená v záruční listině upravuje
maximální výši, do které se ručitel zavazuje za dlužníka plnit a která nemůž e být překročena.
Globální záruka se vztahuje na více operací, avšak pouze na jediný dluh (§256 celního
zákona), a to do výše částky uvedené v záruční listině. Opačný výklad by vedl k absurdnímu
závěru, a sice že ručitel by nevěděl, za jakou výši dluhu vlastně ručí, a částka uvedená
v záruční listině jako nejvyšší možná by zcela ztratila svůj význam.
Městský soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí vydané v I. stupni,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud především akceptoval námitku,
že žalobkyně již ze záruky v plné výši plnila, a na základě této – mezi stranami nesporné –
skutečnosti správní žalobě vyhověl. Za podstatu sporu soud označil výklad pojmu „globální
zajištění celního dluhu“ v §256 celního zákona, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 113/1997 Sb. Jazykovým výkladem citovaného §256 dospěl soud k závěru, že globálním
zajištěním jsou souhrnně zajištěny všechny celní dluhy jednoho dlužníka, k nimž byla záruka
přijata. Protože jde o institut finančního práva, není na místě rozšiřující výklad. Pokud §257
odst. 1 písm. b) celního zákona pamatuje na situaci, kdy výše celního dluhu není známa,
a musí se proto odhadnout, pak zároveň stanoví celním orgánům povinnost stanovit nejvyšší
možnou výši dluhu či dluhů. Výše ručitelského závazku, k níž se vztahuje ručitelova vůle,
kterou celní orgán vrchnostenským aktem přijímá, musí být mezi ručitelem a celn ím orgánem
postavena najisto. Přitom je povinností celního orgánu dbát na to, aby každý případně vzniklý
celní dluh v souvislosti s konkrétní operací či operacemi byl zajištěn odpovídajícím způsobem
v dostatečné výši. Z ujednání obsaženého v záruční listin ě podle soudu jednoznačně vyplývá,
že ručitelský závazek činí maximálně 300 000 Kč, a výklad žalovaného by znamenal,
že celková výše ručení by nebyla určitá. Závazek by byl absolutně neplatný pro neurčitost
a byl by v rozporu s institutem ručení vůbec. Požadoval-li tedy celní úřad úhradu přesahující
částku uvedenou v záruční listině, žalobkyně jako ručitel nebyla povinna tuto částku zaplatit.
Pokud jde o usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 54/2000, o něž se žalovaný ve svém rozhodnutí
opíral, městský soud závěrem konstatoval, že stanovisko celních orgánů není totožné
s výkladem Ústavního soudu.
Rozsudek městského soudu napadl žalovaný včas podanou kasační stížností opřenou
o důvod nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný se neztotožňuje s interpretací ustanovení §256 a §257 celního zákona provedenou
městským soudem. Z citovaných ustanovení totiž žalovaný dovozuje dopad globální záruky
na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován
a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací,
přičemž s poukazem na §121 odst. 1 celního zákona lze operací rozumět přijetí celního
prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu, případně podle §121 odst. 2
celního zákona podání celního prohlášení a návrhu na propuštění zboží do celních režimů
vyjmenovaných v §133 celního zákona. Jako příklad pro více operací žalovaný používá
situaci, kdy deklarant navrhne zboží nejdříve do režimu uskladňování v celním skladu
a následně do režimu volný oběh; i tak však celní dluh vzniká pouze jednou.
Žalovaný sice souhlasil s tím, že z §257 celního zákona a textu celní záruky
lze dovodit zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitel e, přičemž ručitel nesmí
být na pochybách ohledně výše svého ručení. Na rozdíl od městského soudu však žalovaný
vztahuje tuto zásadu k vzniklému celnímu dluhu, případně k celnímu dluhu,
jenž by mohl v souvislosti s dovozní operací vzniknout, tj. ke konkrétnímu celnímu dluhu
spojenému s individuálně určitou dovozní operací nebo operacemi. V jednotlivých dovozních
případech vztahujících se ke konkrétnímu celnímu dluhu nelze spravedlivě po ručiteli
požadovat zaručení vyšší částky , než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční listině.
Pokud však součet takto individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší částku
uvedenou v záruční listině, je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu okolností
explicitně neřeší, a to zcela zřejmě z toho důvodu, že vzhledem ke smyslu právní úpravy
nepřichází v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu. Závěrům
městského soudu nesvědčí ani znění ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona,
které používá pojmy „celní dluh“ i „celní dluhy“, protože upravuje výši zajištění v případech
individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech globálního či paušálního
zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních
dluhů.
S odkazem na znění záruční listiny žalovaný konstatoval, že ručitel se zavazuje
k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší částkou v záruční listině uvedenou.
I když v případě konkrétního ručitele může v krátké době součet zajišťovaných celních dluhů
přesáhnout nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční listině, neznamená to automaticky,
že ručitel bude muset zajištěné dluhy splnit, neboť jeho povinnost nastupuje
teprve tehdy, není-li celní dluh řádně dlužníkem splněn . Jde o závazek určitý,
a to pro jednotlivé případy. Závěr městského soudu, že ručení je limitováno ke všem celním
dluhům téhož dlužníka, je nesprávný, protože celní orgány nemohou vědět, a ani jinak ověřit,
zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou, nebo nikoli. Pokud jde o přijetí
globálního zajištění, musí se odlišit akceptace ručitele pro ručení v systému globální záruky,
které má formu písemného povolení, od přijetí zajištění při konkrétním propuštění zboží
do navrženého režimu. V prvém případě je vydáváno rozhodnutí o „Přijetí poskytnuté záruky“
a v druhém případě předkládá uživatel záruky „Osvědčení o záruce“, tedy nikoli záruční
listinu. Předpokládá se tedy, že globální záruka bude používána i souběžně, například
ve stejnou hodinu na více celních úřadech. Žalovaný dále poukázal na právní nejistotu celních
orgánů při propouštění zboží do navrženého režimu, kdy by nebylo možné ověřit zajištění
celního dluhu globální zárukou. Tento institut by tak ztratil svůj smysl.
Žalovaný rovněž uvedl, že námitka určitelnosti a předvídatelnosti závazků vzniklých
podle vnitrostátních předpisů byla uplatněna u typově shodného případu u Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku – rozhodnutí č. 55631/00 a 55728/00. V této souvislosti
žalovaný také uvedl, že celní orgány od počátku ve své většině podávaly takový výklad
institutu globálního ručení, jaký je prezentován v kasační stížnosti. Upozornil
také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004 – 71,
který řešil typově shodný případ, a to jak po stránce skutkové, tak i právní.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost žalovaného
zamítnout. Uvedla, že dne 29. 3. 1996 vystavila záruční listinu pro jiné operace než režim
tranzitu, jíž se ve prospěch Celního úřadu Beroun zaručila za dlužníka zaplatit celní dluh,
který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, a to až do konečné částky 300 000 Kč. Tuto částku
již žalobkyně zaplatila k výzvě celního úřadu ze dne 2. 6. 1997, č. j. PR-1090/97.
Přesto však celní úřad vydal na základě výše zmíněné záruční listiny celkem
padesátpět rozhodnutí, kterými žalobkyni uložil povinnost zaplatit částku v celkovém souhrnu
12 499 645 Kč.
Žalobkyně se zcela ztotožnila s výkladem příslušných ustanovení celního zákona,
jak jej provedl městský soud. Z pojmu globálního zajištění vyplývá, že se vztahuje
na více možných dluhů dlužníka, k zajištění jehož dluhů je celní záruka vystavena,
avšak s tím, že souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, po kterou se ručení poskytuje
a která je uvedena v záruční listině. Dále konstatovala, že výklad žalovaného
by vedl k absurdním dopadům i z toho důvodu, že žalobkyně, jako banka, má povinnost
vytvářet rezervy a opravné položky pro případ, že by musela z titulu ručení plnit. Při použití
výkladu provedeného žalovaným by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit celkovou
možnou částku. Žalobkyně připomněla, že se v předmětné věci jedná o výklad veřejnoprávní
normy, která má být v případě nejasností vykládána ve prospěch subjek tu soukromého práva,
a ne naopak. Žalovaný pak provedl nepřípustný rozšiřující výklad dokonce bez opory
v zákoně a v rozporu se zněním záruční listiny vystavené žalobkyní. Žalobkyně nesouhlasí
ani s tvrzením žalovaného, že po něm není možno požadovat vědomost o tom, zda byla celní
záruka již vyčerpána či nikoliv. Logistické obtíže státní správy podle něj nelze přesouvat
na osoby soukromého práva. Za lichou žalobkyně považuje i námitku žalovaného,
že měla znát výklad celních orgánů, když je zřejmé, že tato problematika byla řešena českými
soudy po dlouhou dobu nejednotně. V souvislosti s argumentací žalovaného poukazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 206/2004 pak žalobkyně
navrhla postup podle §17 s. ř. s.
V doplnění svého vyjádření ze dne 27. 2. 2007 žalobkyně zrekapitulovala obdobné
spory vedené u různých soudních instancí (včetně Ústavního soudu) a jejich výsledky
a poukázala na rozkolísanost judikatury. Dále upozornila jednak na vyjádření České národní
banky, jednak na stanovisko Národního výboru Mezinárodní obchodní komory v České
republice, podle nějž bylo možno vykládat závazek ze záruční listiny jako zajištění každého
jednotlivého celního dluhu až od účinnosti vyhlášky č. 425/1998 Sb. I z těchto listin,
které si ve věci sp. zn. I. ÚS 643/06 vyžádal Ústavní soud, je zřejmá nejednotnost
při posuzování a výkladu záručních listin podle celních předpisů; tyto listiny přitom podporují
názor žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů
uplatněných žalovaným v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Spornou výkladovou otázkou v dané věci je, zda maximální částka uvedená v záruční
listině znamená konečnou výši ručení, nebo zda celková částka za všechny celní dluhy
tohoto dlužníka není omezena a v záruční listině uvedená maximální výše ručení se vztahuje
na každý jednotlivý celní dluh po dobu trvání záruky.
Podle §256 celního zákona (ve znění do účinnosti zák. č. 113/1997 Sb.,
tj. do 1. 7. 1997) na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle §257 odst. 1
celního zákona, stanoví-li celní předpisy povinné zajištění celního dluhu, určí celní orgány
toto zajištění ve výši, kterou je přesná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů,
jestliže je možno tuto výši bezpečně určit v době, kdy je zajištění požadováno, nebo celními
orgány odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly
nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
S účinností od 15. 1. 1996 vyhláška Ministerstva financí č. 8/1996 Sb. novelizovala
vyhlášku č. 92/1993 Sb., vydanou k provedení některých ustanovení celního zákona,
tak, že Příloha č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. předepisovala k užití vzor zvaný Záruční listina
– Jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky), obsahující závazek uhradit celní
dluh až do nejvyšší částky uvedené v záruční listině. Toto znění bylo účinné do 30. 6. 1998,
kdy nabyla účinnosti nová prováděcí vyhláška č. 135/1998 Sb.
Právní otázkou nastolenou v kasační stížnosti se již Nejvyšší správní soud zabýval,
a to mimo jiné v rozsudku sp. zn. 5 Afs 206/2004 (publikovaném pod č. 917/2006 Sb. NSS),
kdy dospěl k názoru, že v případě globálního zajištění celního dluhu, který vznikl
nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu
v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
Je však třeba, aby Nejvyšší správní soud tento svůj právní názor revidoval.
K odklonu od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu může v zásadě dojít
pouze postupem upraveným v §17 odst. 1 s. ř. s., tedy tak, že rozhodující senát postoupí
věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozhodnutím rozšířeného senátu ke konkrétní
předložené právní otázce je pak zformulován právní názor, jejž jsou všechny další senáty
rozhodující v obdobných věcech povinny pro futuro respektovat. Nicméně aktivizace
rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko formální narovnání
právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu, by zjevně neplnila
smysl citovaného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
Pro posouzení předmětné věci je tak podstatné, že právní názor obsažený v rozsudku
zdejšího soudu sp. zn. 5 Afs 206/2004 byl zásadním způsobem zpochybněn nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06. Uvedeným nálezem Ústavní soud
zrušil jiné rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž městský soud zamítl žaloby ve věcech
skutkově shodných s věcí nyní projednávanou, a to poté, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil
Nejvyšší správní soud na základě kasačních stížností celních orgánů; tyto zrušující rozsudky
Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 Afs 29/2006 - 68 a č. j. 7 Afs 43/2006 - 66, dostupné
na www.nssoud.cz), vycházely z právního názoru vyjádřeného právě v rozsudku
sp. zn. 5 Afs 206/2004. Postup podle §17 odst. 1 s. ř. s. tak není na místě.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 především připomněl, že ručení bank
za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem. Konstatoval, že spolupracuje-li osoba
s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší stupeň
obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při této činnosti
neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc posouzena
tak, jako by pochybil orgán veřejné moci sám. S odkazem na svou setrvalou judikaturu rovněž
konstatoval, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod), tedy při faktickém odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci
povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod –
tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ústavní soud zdůraznil,
že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což mělo, s ohledem na vztah kvality
zákona představujícího zásah do vlastnictví k jeho výkladu, nutit orgány veřejné
moci k výkladové umírněnosti, která by více šetřila základní právo žalobkyně. Celní zákon
a prováděcí vyhláška (č. 92/1993 Sb.) byly před datem 1. 7. 1998 podle tohoto nálezu nejasné.
Ústavní soud konkrétně uvedl: „Pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat jednotlivé
časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu
(viz bod 55 a násl. nálezu). Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného
plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb.
totiž jasné vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů „dluh“ a „dluhy“
takovým vodítkem není, již jen proto, že samy celní úřady používají slovo „dluh“ pro označení
souhrnu celních dluhů (srov. body 18 a 36 nálezu), resp. tvar „dluh“ v praxi slouží k označení
celé skupiny pohledávek. Ministerstvo financí ČR uvedlo do právního řádu pojmy globální,
paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996), na základě celního zákona,
který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu (§256)
a (pouze) umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění (§257
odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně
tento záměr promítnout do textu vyhlášky.“
V souzené věci se pak jedná o záruční listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem
rozhodování Ústavního soudu (viz výše).
Ústavní soud tedy došel k názoru, že výklad uplatněný žalovaným „zasáhl
do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit
z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných
právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální
výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně
daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického
práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní
úpravy, kterou sama vyvolala“.
Pokud jde o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na něž žalovaný rovněž
poukazoval, jejichž aplikovatelnost v daném případě však žalobkyně zpochybňovala, Ústavní
soud v citovaném nálezu zejména poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva
v rozhodnutích o nepřijatelnosti stížností č. 55631/00 a 55728/00 pro zjevnou nepodloženost
(„manifestly illfounded“, „manifestement mal fondée“ – srov. čl. 35 odst. 3 Úmluvy)
„jasně konstatoval, že mu: nepřísluší zkoumat skutkové nebo právní omyly, jichž se měly
dopustit vnitrostátní soudy, s tou výjimkou …pokud by mohly zasáhnout do práv
a svobod chráněných Úmluvou, nebo že: má pouze omezenou pravomoc přezkoumávat
dodržování vnitrostátního práva“. Jinými slovy, uvedená rozhodnutí o nepřijatelnosti
nejsou pro dané řízení relevantní; Evropský soud pro lidská práva jimi zákonnost rozhodnutí
celních orgánů nijak nepotvrdil (ani nevyvrátil), ale „pouze“ konstatoval, že otázka,
který ze dvou konkurujících si výkladů institutu globální celní záruky byl správný, je otázkou
vnitrostátního práva, přičemž z dostupných skutečností vyplynulo, že ani aplikace stěžovateli
napadnutého výkladu zjevně nepředstavovala zásah do práv stěžovatelů zaručených Úmluvou,
resp. čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě. K interpretaci vnitrostátního práva
jsou pak podle Evropského soudu pro lidská práva povolány především soudy vnitrostátní.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu plně
odpovídá závěrům Ústavního soudu. Jestliže Ústavní soud v některém ze svých rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v ostatních právně a skutkově obdobných případech, byť se jedná o procesně samostatná
řízení; pro takové případy představuje judikatura Ústavního soudu závazné interpretační
vodítko. Opačný výklad by představoval logickou chybu, jelikož vázanost výkladem norem
nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
K odchylce od judikatury Ústavního soudu by mohl obecný soud přistoupit
pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případ ech, a to např. tehdy,
pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá
a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zása dními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí; anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud
ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. O takovou situaci se však v daném případě
nejedná.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu
jsou coby interpretační vodítka závazná při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech nejen pro orgány moci soudní, ale i pro orgány moci výkonné, mezi něž patří
i žalovaný. Tato skutečnost plyne z článku 2 odst. 2 Ústavy, podle nějž státní
moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož správní
orgány jsou vázány zákonem, tím spíše jsou vázány i ústavními předpisy. Žalovaný tedy musí
výše nastíněný výklad Ústavního soudu respektovat ve svém dalším postupu v dané věci.
Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud námitky
žalovaného důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí zdejší
soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost žalovaného
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120)
s. ř. s. Žalovaný ve věci nebyl úspěšný, a na náhradu nákladů řízení proto nemá právo.
Naopak žalobkyně měla ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení před soudem. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyně je zastoupena
advokátem a podala vyjádření ke kasační stížnosti (to, že vyjádření bylo podáno v několika
dokumentech, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o jeden úkon právní služby).
Soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně za jeden úkon právní
služby v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože zvolený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Celkem je tedy žalovaný
povinen uhradit žalobkyni 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu