ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.48.2006
sp. zn. 1 Afs 48/2006 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: K., a. s.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 15,
proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-62, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, č. j. 10 Ca
150/2005 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce
JUDr. Jaroslava Polanského do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě
nákladů řízení částku 2856 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem zrušil městský soud rozhodnutí žalovaného,
jakož i jemu předcházející rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004,
č. j. R/400062/2004, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím celní
úřad žalobkyni předepsal uhrazení celního dluhu ve výši 255 360,25 Kč z titulu ručení
za dlužníka T., spol. s r. o. (dále jen „dlužník“). Celní dluh byl dlužníkovi vyměřen na JCD
11772047004389 ze dne 20. 2. 1997. Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí celního úřadu.
Celní orgány ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že povinnost žalobkyně jako
ručitele vznikla v souladu s ustanovením §260l zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném
znění, když se žalobkyně v záruční listině pro jiné operace než režim tranzitu, systém globální
záruky, vystavené dne 29. 3. 1996 a přijaté Celním úřadem Beroun dne 10. 4. 1996
pod č. j. PR-243/96-044, zavázala splnit zaručenou výši dluhu společně a nerozdílně
s dlužníkem, pokud by dlužník neuhradil celní dluh v zákonné lhůtě, a to až do částky
300 000 Kč uvedené v záruční listině. Žalovaný měl za prokázané, že žalobkyně
již ve prospěch orgánů celní správy uhradila částku 300 000 Kč z titulu ručení za dlužníka,
dlužník však celní dluh vyměřený na výše uvedené JCD včas nesplnil a celní úřad vymohl
exekucí z účtu dlužníka pouze část dluhu a zbytek předepsal k úhradě žalobkyni.
Městský soud především akceptoval námitku, že žalobkyně již ze záruky v plné
výši plnila, a na základě této – mezi stranami nesporné – skutečnosti správní žalobě vyhověl.
Za podstatu sporu soud označil výklad pojmu „globální zajištění celního dluhu“ v §256
celního zákona. Jazykovým výkladem citovaného §256 dospěl k závěru, že globálním
zajištěním jsou souhrnně zajištěny všechny celní dluhy jednoho dlužníka, k nimž byla záruka
přijata. Protože jde o institut finančního práva, není na místě rozšiřující výklad. Pokud §257
odst. 1 písm. b) celního zákona pamatuje na situaci, kde výše celního dluhu není známa
a musí se proto odhadnout, pak zároveň stanoví celním orgánům povinnost stanovit nejvyšší
možnou výši dluhu či dluhů. Výše ručitelského závazku, k níž se vztahuje ručitelova vůle,
jíž celní orgán vrchnostenským aktem přijímá, musí být mezi ručitelem a celním orgánem
postavena najisto. Přitom je povinností celního orgánu dbát na to, aby každý případně vzniklý
celní dluh v souvislosti s konkrétní operací či operacemi byl zajištěn odpovídajícím způsobem
v dostatečné výši. Z ujednání obsaženého v záruční listině podle soudu jednoznačně vyplývá,
že ručitelský závazek činí maximálně 300 000 Kč, a výklad žalovaného by znamenal,
že celková výše ručení by nebyla určitá. Závazek by byl absolutně neplatný pro neurčitost
a byl by v rozporu s institutem ručení vůbec. Celní orgány měly povinnost posoudit
adekvátnost výše záruky v daném konkrétním případě. Ručitel nemusí plnit nad uvedený
limit.
Pokud jde o usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, o něž se žalovaný
ve svém rozhodnutí opíral, městský soud závěrem konstatoval, že stanovisko celních orgánů
není totožné s výkladem Ústavního soudu.
Rozsudek městského soudu napadl žalovaný včas podanou kasační stížností opřenou
o důvod nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný se neztotožnil s interpretací ustanovení §256 a §257 celního zákona provedenou
městským soudem. Z citovaných ustanovení totiž žalovaný dovozuje dopad globální záruky
na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován
a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací, přičemž
s poukazem na §121 odst. 1 celního zákona lze operací rozumět přijetí celního prohlášení
s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu, případně podle §121 odst. 2 celního zákona
podání celního prohlášení a návrhu na propuštění zboží do celních režimů vyjmenovaných
v §133 celního zákona. Jako příklad pro více operací žalovaný používá situaci, kdy deklarant
navrhne zboží nejdříve do režimu uskladňování v celním skladu a následně do režimu volný
oběh, i tak však celní dluh vzniká pouze jednou.
Žalovaný sice souhlasil s tím, že z §257 celního zákona a textu celní záruky
lze dovodit zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele, přičemž ručitel
nesmí být na pochybách ohledně výše svého ručení. Na rozdíl od městského soudu
však žalovaný vztahuje tuto zásadu k vzniklému celnímu dluhu, případně k celnímu dluhu,
jenž by mohl v souvislosti s dovozní operací vzniknout, tj. ke konkrétnímu celnímu dluhu
spojenému s individuálně určitou dovozní operací nebo operacemi. V jednotlivých dovozních
případech vztahujících se ke konkrétnímu celnímu dluhu nelze spravedlivě po ručiteli
požadovat zaručení vyšší částky než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční listině.
Pokud však součet takto individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší částku
uvedenou v záruční listině, je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu okolností
explicitně neřeší, a to zcela zřejmě z toho důvodu, že vzhledem ke smyslu právní úpravy
nepřichází v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu. Závěrům
městského soudu nesvědčí ani znění ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona,
které používá pojmy „celní dluh“ i „celní dluhy“, protože upravuje výši zajištění v případech
individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech globálního či paušálního
zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních
dluhů.
S odkazem na znění záruční listiny, žalovaný konstatoval, že ručitel se zavazuje
k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší částkou v záruční listině uvedenou.
I když v případě konkrétního ručitele může v krátké době součet zajišťovaných celních dluhů
přesáhnout nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční listině, neznamená to automaticky,
že ručitel bude muset zajištěné dluhy splnit, neboť jeho povinnost nastupuje teprve tehdy,
není-li celní dluh řádně dlužníkem splněn. Jde o závazek určitý, a to pro jednotlivé případy.
Závěr městského soudu, že ručení je limitováno ke všem celním dluhům téhož dlužníka,
je nesprávný, protože celní orgány nemohou vědět, a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh
je ještě krytý existující zárukou nebo nikoli. Pokud jde o přijetí globálního zajištění,
musí se odlišit akceptace ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má formu
písemného povolení, od přijetí zajištění při konkrétním propuštění zboží do navrženého
režimu. V prvém případě je vydáváno rozhodnutí o „Přijetí poskytnuté záruky“ a v druhém
případě předkládá uživatel záruky „Osvědčení o záruce“, tedy nikoli záruční listinu.
Předpokládá se tedy, že globální záruka bude používána i souběžně, například ve stejnou
hodinu na více celních úřadech. Žalovaný dále poukázal na právní nejistotu celní orgánů
při propouštění zboží do navrženého režimu, kdy by nebylo možné ověřit zajištění celního
dluhu globální zárukou. Tento institut by tak ztratil svůj smysl.
Žalovaný rovněž uvedl, že námitka určitelnosti a předvídatelnosti závazků vzniklých
podle vnitrostátních předpisů byla uplatněna u typově shodného případu u Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku – rozhodnutí č. 55631/00 a 55728/00. V této souvislosti
žalovaný také uvedl, že celní orgány od počátku ve své většině podávaly takový výklad
institutu globálního ručení, jaký je prezentován v kasační stížnosti. Upozornil
také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005 č. j. 5 Afs 206/2004 - 71,
který řešil typově shodný případ, a to jak po stránce skutkové, tak i právní.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost žalovaného
zamítnou. Uvedla, že dne 29. 3. 1996 vystavila záruční listinu pro jiné operace než režim
tranzitu, jíž se ve prospěch Celního úřadu Beroun zaručila za dlužníka zaplatit celní dluh,
který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, a to až do konečné částky 300.000,- Kč. Tuto částku
již žalobkyně zaplatila k výzvě celního úřadu ze dne 2. 6. 1997, č. j. PR-1090/97.
Přesto však celní úřad vydal dne 15. 4. 2004 na základě výše zmíněné záruční listiny celkem
55 rozhodnutí, kterými žalobkyni uložil povinnost zaplatit částku v celkovém souhrnu
12 499 645 Kč.
Žalobkyně se zcela ztotožnila s výkladem příslušných ustanovení celního zákona,
jak jej provedl městský soud. Z pojmu globálního zajištění vyplývá, že se vztahuje
na více možných dluhů dlužníka, k zajištění jehož dluhů je celní záruka vystavena,
avšak s tím, že souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, po kterou se ručení poskytuje
a která je uvedena v záruční listině. Dále konstatovala, že výklad žalovaného
by vedl k absurdním dopadům i z toho důvodu, že žalobkyně, jako banka, má povinnost
vytvářet rezervy a opravné položky pro případ, že by musela z titulu ručení plnit. Při použití
výkladu provedeném žalovaným by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit celkovou
možnou částku. Žalobkyně připomněla, že se v předmětné věci jedná o výklad veřejnoprávní
normy, která má být v případě nejasností vykládána ve prospěch subjektu soukromého práva
a ne naopak. Žalovaný pak provedl nepřípustný rozšiřující výklad dokonce bez opory
v zákoně a v rozporu se zněním záruční listiny vystavené účastníkem řízení. Žalobkyně
nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že po něm není možno požadovat vědomost
o tom, zda byla celní záruka již vyčerpána či nikoliv. Logistické obtíže státní správy nelze
přesouvat na osoby soukromého práva. Za lichou žalobkyně považuje i námitku, že měla znát
koherentní výklad celních orgánů, když je zřejmé, že tato problematika byla řešena českými
soudy po dlouhou dobu nejednotně. V souvislosti s argumentací žalovaného poukazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 206/2004, pak žalobkyně navrhla
postup podle §17 s. ř. s.
V doplnění svého vyjádření ze dne 27. 2. 2007 žalobkyně zrekapitulovala obdobné
spory vedené u různých soudních instancí (včetně Ústavního soudu) a jejich výsledky,
poukázala na rozkolísanost judikatury a argumentovala, proč by měla věc být předložena
k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Dále upozornila, že Česká
národní banka jako orgán státního dozoru nad bankami „zakázala“ bankám poskytovat
globální celní záruky podle vyhlášky č. 135/1997 Sb., a to právě proto, že je nepřípustné,
aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem určit. Žalobkyně
také zdůraznila, že vždy vzorně plnila své fiskální povinnosti a i v daném případě
svůj ručitelský závazek řádně, včas a v plném rozsahu splnila. Nesprávnost výkladu daného
problému provedeného celními orgány popsala žalobkyně na modelových příkladech chování
banky v podmínkách obou výše nastíněných výkladů institutu globální celní záruky.
Ve druhém doplnění zdejšímu soudu sdělila, že Ústavní soud si v související věci
(sp. zn. I ÚS 643/06) vyžádal stanovisko České národní banky a Národního výboru
Mezinárodní obchodní komory v České republice. Z těchto stanovisek, jejichž kopie doložila,
vyplývá podle žalobkyně nejednotnost při posuzování a výkladu záručních listin podle celních
předpisů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů
uplatněných žalovaným v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Spornou výkladovou otázkou v dané věci je, zda maximální částka uvedená v záruční
listině znamená konečnou výši ručení, nebo zda celková částka za všechny celní dluhy tohoto
dlužníka není omezena a v záruční listině uvedená maximální výše ručení se vztahuje
na každý jednotlivý celní dluh po dobu trvání záruky.
Podle §256 celního zákona (ve znění do účinnosti zák. č. 113/1997 Sb.,
tj. do 1. 7. 1997) na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl, nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle §257 odst. 1
celního zákona, stanoví - li celní předpisy povinné zajištění celního dluhu, určí celní orgány
toto zajištění ve výši, kterou je přesná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů,
jestliže je možno tuto výši bezpečně určit v době, kdy je zajištění požadováno, nebo celními
orgány odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly
nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
S účinností od 15. 1. 1996 vyhláška Ministerstva financí č. 8/1996 Sb., novelizovala
vyhlášku č. 92/1993 Sb., vydanou k provedení některých ustanovení celního zákona
tak, že Příloha č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. předepisovala k užití vzor zvaný Záruční listina
Jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky), obsahující závazek uhradit celní
dluh až do nejvyšší částky uvedené v záruční listině. Toto znění bylo účinné do 30. 6. 1998,
kdy nabyla účinnosti nová prováděcí vyhláška č. 135/1998 Sb.
Kasační stížností nastolenou právní otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval,
a to mimo jiné v rozsudku sp. zn. 5 Afs 206/2004 (publikovaném pod č. 917/2006 Sb. NSS),
kdy dospěl k názoru, že v případě globálního zajištění celního dluhu, který vznikl
nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu
v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
Je však třeba, aby Nejvyšší správní soud tento svůj právní názor revidoval.
K odklonu od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu může v zásadě dojít
pouze postupem upraveným v §17 odst. 1 s. ř. s., tedy tak, že rozhodující senát postoupí
věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozhodnutím rozšířeného senátu ke konkrétní
předložené právní otázce je pak zformulován právní názor, jejž jsou všechny další senáty
rozhodující v obdobných věcech povinny pro futuro respektovat. Nicméně aktivizace
rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko formální narovnání
právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu, by zjevně neplnilo
smysl citovaného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
Pro posouzení předmětné věci je tak podstatné, že právní názor, obsažený v rozsudku
zdejšího soudu sp. zn. 5 Afs 206/2004, byl zásadním způsobem zpochybněn nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06. Uvedeným nálezem Ústavní soud
zrušil jiné rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž městský soud zamítl žaloby ve věcech
skutkově shodných s věcí nyní projednávanou, a to po té, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil
Nejvyšší správní soud na základě kasačních stížností celních orgánů; tyto zrušující rozsudky
Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 Afs 29/2006 - 68, a č. j. 7 Afs 43/2006 - 66, dostupné
na www.nssoud.cz), vycházely z právního názoru vyjádřeného právě v rozsudku
sp. zn. 5 Afs 206/2004. Postup podle §17 odst. 1 s. ř. s. tak není na místě.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 především připomněl, že ručení bank
za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem. Konstatoval, že spolupracuje-li osoba
s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší stupeň
obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při této činnosti
neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc posouzena
tak, jakoby pochybil orgán veřejné moci sám. S odkazem na svou setrvalou judikaturu rovněž
konstatoval, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné
moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod
- tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ústavní soud zdůraznil,
že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což mělo, s ohledem na vztah kvality
zákona představujícího zásah do vlastnictví k jeho výkladu, nutit orgány veřejné
moci k výkladové umírněnosti, která by více šetřila základní právo žalobkyně. Celní zákon
a prováděcí vyhláška (č. 92/1993 Sb.) byly před datem 1. 7. 1998 podle tohoto nálezu nejasné.
Ústavní soud konkrétně uvedl, že: „Pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat
jednotlivé časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění
celního dluhu (viz bod 55 a násl. nálezu). Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností
opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona
č. 113/1997 Sb. totiž jasné vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů
dluh a dluhy takovým vodítkem není, již jen proto, že samy celní úřady používají slovo dluh
pro označení souhrnu celních dluhů (srov. body 18 a 36 nálezu), resp. tvar „dluh“ v praxi
slouží k označení celé skupiny pohledávek. Ministerstvo financí ČR uvedlo do právního řádu
pojmy globální, paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996), na základě
celního zákona, který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu
(§256) a (pouze) umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění
(§257 odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně
tento záměr promítnout do textu vyhlášky.“
V souzené věci se pak jedná o záruční listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem
rozhodování Ústavního soudu (viz výše).
Ústavní soud tedy došel k názoru, že výklad uplatněný žalovaným: „zasáhl
do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit
z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných
právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální
výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně
daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického
práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní
úpravy, kterou sama vyvolala.“
Pokud jde o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na něž žalovaný rovněž
poukazoval, jejichž aplikovatelnost v daném případě však žalobkyně zpochybňovala, Ústavní
soud v citovaném nálezu zejména poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva
v rozhodnutích o nepřijatelnosti stížností č. 55631/00 a 55728/00 pro zjevnou nepodloženost
(„manifestly illfounded“ nebo „manifestement mal fondée“ - srov. čl. 35 odst. 3 Úmluvy)
„jasně konstatoval, že mu: nepřísluší zkoumat skutkové nebo právní omyly,
jichž se měly dopustit vnitrostátní soudy, s tou výjimkou …pokud by mohly zasáhnout do práv
a svobod chráněných Úmluvou, nebo že: má pouze omezenou pravomoc přezkoumávat
dodržování vnitrostátního práva“. Jinými slovy, uvedená rozhodnutí o nepřijatelnosti
nejsou pro dané řízení relevantní; Evropský soud pro lidská práva jimi zákonnost rozhodnutí
celních orgánů nijak nepotvrdil (ani nevyvrátil), ale „pouze“ konstatoval, že otázka,
který ze dvou konkurujících si výkladů institutu globální celní záruky byl správný, je otázkou
vnitrostátního práva, přičemž z dostupných skutečností vyplynulo, že ani aplikace stěžovateli
napadnutého výkladu zjevně nepředstavovala zásah do práv stěžovatelů zaručených Úmluvou,
resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. K interpretaci vnitrostátního práva jsou pak podle Soudu
povolány především soudy vnitrostátní.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu plně
odpovídá závěrům Ústavního soudu. Jestliže Ústavní soud v některém ze svých rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v ostatních právně a skutkově obdobných případech, byť se jedná o procesně samostatná
řízení; pro takové případy představuje judikatura Ústavního soudu závazné interpretační
vodítko. Opačný výklad, by představoval logickou chybu, jelikož vázanost výkladem norem
nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
K odchylce od judikatury Ústavního soudu by mohl obecný soud
přistoupit pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech, a to např. tehdy,
pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá
a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud
ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. O takovou situaci se však v daném případě
nejedná.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu
jsou coby interpretační vodítka závazná při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech nejen pro orgány moci soudní, ale i pro orgány moci výkonné, mezi něž patří
i žalovaný. Tato skutečnost plyne z článku 2 odst. 2 Ústavy, podle nějž státní
moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož správní
orgány jsou vázány zákonem, tím spíše jsou vázány i ústavními předpisy. Žalovaný tedy musí
výše nastíněný výklad Ústavního soudu respektovat ve svém dalším postupu v dané věci.
Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud námitky
žalovaného důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí zdejší
soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost žalovaného
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení o své kasační stížnosti úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobkyně měla v řízení před Nejvyšším správním soudem
plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložila,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyně
je zastoupena advokátem a podala vyjádření ke kasační stížnosti (to, že bylo podáno
v několika dokumentech, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o jeden úkon právní služby).
Soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, která spočívá v odměně za jeden úkon právní
služby v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože zvolený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o dani z přidané hodnoty). Částka daně, vypočtená podle ustanovení §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Celkem je tedy žalovaný
povinen uhradit žalobkyni 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu