ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.99.2006:46
sp. zn. 1 Azs 99/2006 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Daniely
Zemanové v právní věci žalobce: M. G. A. H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2006,
č. j. OAM-742/LE-05-VL05-2006, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 25. 8. 2006, č. j. 48 Az 58/2006 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2006 zamítlo Ministerstvo vnitra žádost žalobce o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších před pisů
(zákon o azylu).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze
dne 11. 8. 2006. Krajský soud následně dne 25. 8. 2006 žalobu odmítl pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení; v odůvodnění uvedl, že žaloba neobsahuje žádné žalobní
body a ve lhůtě pro podání žaloby nebyla žalobcem v tomto směru doplněna, ačkoliv §71
odst. 2 s. ř. s. stanoví, že žaloba musí obsahovat alespoň jeden žalobní bod.
Proti rozhodnutí krajského soud podal žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost,
v níž namítl, že z rozsudků Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 3 Azs 422/2004 - 54)
je zřejmé, že povinnost vyzvat žalobce k doplnění žaloby má naopak krajský soud
tehdy, kdy žalobní bod existuje, avšak je formulován natolik nedostatečně, že na jeho základě
není možné žalobu věcně přezkoumat. V tomto ohledu stěžovatel dále odkázal na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
a doplnil, že v případě, kdy žalobní bod je v žalobě obsažen, avšak je nepřesně formulován,
není výzva soudu k doplnění žaloby v rozporu s §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
Dále stěžovatel uvedl, že jeho žaloba žalobní bod obsahovala, a tento byl formulován
identickým způsobem jako v případech posuzovaných ve výše uvedených rozsudcích
Nejvyššího správního soudu. Pokud stěžovatel v žalobě uvedl, která ustanovení správního
řádu byla žalovaným porušena a jakým způsobem (nezjištění skutkového stavu, neopatření si
podkladů pro rozhodnutí), je nutno toto tvrzení považovat za takové, jež splňuje minimální
požadavky na formulaci žalobního bodu. Krajský soud měl tedy povinnost vyzvat stěžovatele
k doplnění žaloby; přičemž v daném případě by se nejednalo o rozšíření žalobních bodů
v žalobě uvedených, ale pouze o jejich doplnění.
K přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. stěžovatel uvedl, že krajský
soud výrazně pochybil při aplikaci procesně právních ustanovení, v důsledku čehož nedošlo
k věcnému přezkumu žaloby. Právní názor krajského soudu je navíc v rozporu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu a nesplňuje tak požadavek předvídatelnosti. Odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost by tak vedlo k úplnému odepření spravedlnosti a k porušení práva
na spravedlivý proces. Zájem na dodržování základních práv jedince pak nutně přesahuje
vlastní zájem stěžovatele na rozhodnutí o kasační stížnosti.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším podáním označeným jako návrh na provedení důkazu pak stěžovatel zaslal
Nejvyššímu správnímu soudu dokument „zatýkací rozkaz Generálního zastupitelství“ a uvedl,
že v důsledku své politické činnosti, která spočívala v roznosu letáků a účasti na veřejných
demonstracích byl zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let. Z vězení následně
utekl. V pohovoru ve věci žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel uváděl
pouze ekonomické důvody, neboť se bál, že jím poskytnuté informace mohou být zneužity
či poskytnuty egyptským státním orgánům. Zatýkací rozkaz je dle stěžovatele důkazem,
že je pronásledován za uplatňování politických práv.
Následně stěžovatel zaslal Krajskému soudu v Praze podání v arabštině (následně
předáno Nejvyššímu správnímu soudu), v němž sděluje krajskému soudu,
že mu tento nezaslal výzvu, zda si přeje nařízení ústního jednání a zda se chce tohoto jednání
zúčastnit. Jediné, co stěžovatel od krajského soudu obdržel, bylo rozhodnutí o odmítnutí
žaloby. Na případném ústním jednání přitom stěžovatel mohl soudu sdělit informace týkající
se jeho případu. Tyto informace sdělil pracovníku žalovaného, který s ním vedl pohovor,
ale tento pochyboval o pravdivosti těchto informací, a proto je neprotokoloval. Místo toho
napsal do protokolu jen ekonomické důvody a některé tamní politické důvody.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je z části nepřípustná, ve zbytku pak nepřijatelná.
K námitce týkající se „zatýkacího rozkazu Generálního zastupitelství“,
jenž má prokazovat důvodnost žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, jakož i k námitce
ohledně vadné protokolace pohovoru pracovníkem žalovaného Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby,
a proto přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla
mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení
spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. Nejvyšší správní soud může podrobit
přezkumu pouze postup krajského soudu a jeho úvahy, tedy posoudit správnost závěrů
krajského soudu, které jej vedly k odmítnutí žaloby; nemůže se však zabývat výše uvedenými
námitkami, neboť takové námitky jsou nepřípustné.
Nejvyšší správní soud se poté zabýval tím, zda kasační stížnost ve smyslu §104a
s. ř. s. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy možno
ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K neopodstatněnosti ústního jednání před soudem v případě, kdy soud dospěje
k závěru, že návrh je neprojednatelný, se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 - 55, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná povinnost soudu
v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění
těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu
by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení
o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele je přitom zřejmé, že jeho
žaloba ani náznak žalobního bodu neobsahovala.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud
ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu