ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.107.2006
sp. zn. 2 Afs 107/2006 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: K., a. s.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5,
proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005,
sp. zn. 6 Ca 138/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni, K., a. s., náklady řízení o kasační
stížnosti ve výši 2559 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Jaroslava
Polanského, do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
25. 2. 2005, zn. 13480/04-21-41, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že vydáním zrušeného správního
rozhodnutí k nezákonnosti nedošlo, a nesouhlasí s výkladem institutu globálního zajištění
celního dluhu provedeného městským soudem. Uplatňuje proto kasační důvod
zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(„dále jen s. ř. s.“).
Stěžovatel se domnívá, že názor městského soudu, podle něhož se dovozuje povinnost
plnění daňového dlužníka toliko do limitu nejvyšší částky uvedené v záruční listině
za souhrn dluhů dlužníka, se opírá o účelovou interpretaci ustanovení §256 a §257 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona. Stěžovatel ze stejných ustanovení vyvozuje dopad globální
záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován,
a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací,
přičemž z poukazem na ustanovení §121 odst. 1 celního zákona lze citovanou operací
rozumět přijetí celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu, případně
podle ustanovení §121 odst. 2 téhož zákona podání celního prohlášení a návrhu na propuštění
zboží do celních režimů vyjmenovaných v ustanovení §133 celního zákona. Jako jednu
operaci stěžovatel chápe například propuštění zboží do volného oběhu, zatímco příklad
pro více operací shledává v okolnostech, kdy deklarant navrhne zboží nejdříve do režimu
uskladňování v celním skladu a následně do režimu volný oběh. V obou variantách však
přichází v úvahu vznik celního dluhu pouze jednou. Zásadu jednoznačného určení výše
závazku ručitele akcentovanou městským soudem stěžovatel na rozdíl od něj vztahuje
k vzniklému celnímu dluhu, případně k celnímu dluhu, jenž by mohl v souvislosti s dovozní
operací vzniknout. Stěžovatel zdůraznil, že nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých
dovozních případech vztahujících se ke konkrétnímu celnímu dluhu nelze spravedlivě
po ručiteli požadovat zaručení vyšší částky, než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční
listině. Pokud však součet takto individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší
částku uvedenou v záruční listině, je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu
okolností explicitně neřeší, a to zcela zřejmě z toho důvodu, že vzhledem k jejímu smyslu
nepřichází v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu.
Uplatnění poslední věty §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální zajištění,
lze dle názoru stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy jde například o zajištění
celního dluhu vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného použití
s částečným osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste
o stanovenou procentní míru. Tvrzením soudu podle stěžovatele nesvědčí ani znění
ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona, které upravuje stanovení výše zajištěného
celního dluhu a které používá jak pojem celní dluh, tak pojem celní dluhy, neboť upravuje
výši zajištění v případech individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech
globálního či paušálního celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění
řady celních dluhů.
Stěžovatel dále konstatuje, že zákonná úprava svědčí záměru zákonodárce vztáhnout
institut globálního celního zajištění vždy k individuálně určenému celnímu dluhu, vzniklému
za podmínek předvídaných celním zákonem a v logických souvislostech s odkazem na znění
záruční listiny, kterou se ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší
částkou uvedenou v záruční listině. V případě konkrétního ručitele může v krátké době součet
zajišťovaných celních dluhů přesáhnout nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční listině,
což však automaticky neznamená, že ručitel bude muset zmíněné zajištěné dluhy splnit,
neboť jeho povinnost nastupuje teprve tehdy, není-li celní dluh řádně splněn dlužníkem.
Stěžovatel zdůraznil, že nebylo možno požadovat po celních orgánech vědomost o konkrétní
výši plnění ručitele, zejména zda nejvyšší zaručená částka byla již vyčerpána či nikoliv.
Tvrzení soudu, že ručitel v systému globální záruky přebírá plnění do výše nejvyšší částky
uvedené v záruční listině a že jeho ručení je takto limitováno ke všem celním dluhům téhož
dlužníka, je v uvedených souvislostech neprůchodné, protože celní orgány by v takovém
systému nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující
zárukou, nebo nikoliv. Soud podle stěžovatele musí odlišit akceptaci ručitele pro ručení
v systému globální záruky, jež má formu písemného povolení, v tomto případě rozhodnutí,
od přijetí zajištění při konkrétním propouštění zboží do navrženého režimu, kdy je posuzován
jednotlivý případ, na který se vztahuje, a kdy jsou kontrolovány podmínky vztahující
se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky zajištění celního dluhu. Oba případy jsou
i formálně rozlišeny tím, že v prvém případě je vydáváno rozhodnutí o přijetí poskytnuté
záruky a v druhém případě předkládá uživatel záruky osvědčení o záruce, kterých je možno
vydat více podle požadavku uživatele záruky. Z toho plyne, že předpisy předpokládají,
že globální záruka bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních
úřadech. Vzhledem k tomu by celní orgány prakticky nikdy neměly jistotu, zda je celní dluh
v konkrétním případě skutečně zajištěn do výše uvedené v záruční listině. Právní důsledek
zmíněné nejistoty by se promítl do nemožnosti propuštění zboží do navrženého režimu
a zajištění celního dluhu globální zárukou by pak ztratilo svůj smysl. Jestliže soud uvádí,
že výklad provedený celními orgány by vedl k situaci, že celková výše ručení požadovaná
na ručiteli by nebyla určitá a závazek takto sjednaný by byl absolutně neplatný
pro neurčitost, stěžovatel konstatuje, že se vždy jedná o závazek určitý, a sice pro jednotlivé
případy.
Stěžovatel konečně dodává, že obdobná námitka byla uplatněna u Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku v rozhodnutích pod č. 55631/00 a 55728/00, na jejichž obsah
odkázal. Podle stěžovatele pak předvídatelnost závazku ručení podle ručící listiny uvedené
v Příloze č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. nelze zpochybňovat dovoláním se na nejednoznačnost
předpisu; možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost.
Celní orgány od počátku ve své většině podávaly výklad globálního ručení jako ručení za
každý jednotlivý dluh až do výše uvedené v záruční listině a banka se mohla kdykoliv
informovat o obsahu závazku uvedeného ve vzoru podle přílohy č. 25 výše zmíněné vyhlášky.
Stěžovatel závěrem upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, č.
j. 5 Afs 206/2004-71.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
II.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvedla, že se zcela
ztotožňuje s výkladem příslušných ustanovení celního zákona tak, jak jej provedl městský
soud. Zdůraznila, že podle jejího názoru je zřejmé, že z pojmu globálního zajištění vyplývá,
že se vztahuje na více možných dluhů dlužníka, k zajištění jehož dluhů je celní záruka
vystavena, avšak s tím, že souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, po kterou
se ručení poskytuje a která je uvedena v záruční listině. Dále pak konstatovala, že výklad
stěžovatele by vedl k absurdním dopadům i z toho důvodu, že žalobkyně, jako banka,
má povinnost vytvářet rezervy a opravné položky pro případ, že by musela z titulu ručení
plnit. Při použití výkladu provedeného stěžovatelem by toto nebylo možné, protože by nešlo
stanovit celkovou možnou částku. Žalobkyně také připomněla, že se v předmětné věci jedná
o výklad veřejnoprávní normy, která má být v případě nejasností vykládána ve prospěch
subjektu soukromého práva a ne naopak (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí městského
soudu ze dne 26. 10. 1999, č. j. 38 Ca 87/99). Stěžovatel tak podle žalobkyně provedl
nepřípustný rozšiřující výklad dokonce bez opory v zákoně a v rozporu se zněním záruční
listiny vystavené účastníkem řízení. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele,
že po něm není možno požadovat vědomost o tom, zda byla celní záruka již vyčerpána
či nikoliv; logistické obtíže státní správy podle ní nelze přesouvat na osoby soukromého
práva. Za lichou žalobkyně považuje i námitku stěžovatele, že měla znát koherentní výklad
celních orgánů, když je zřejmé, že tato problematika byla řešena českými soudy po dlouhou
dobu nejednotně. V souvislosti s argumentací stěžovatele poukazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004-71, navrhla postup podle §17 s. ř. s.
Ze všech těchto důvodů navrhla kasační stížnost zamítnout.
Žalobkyně své vyjádření později doplnila a Nejvyššímu správnímu soudu sdělila,
že Ústavní soud si v související věci vyžádal stanovisko České národní banky a Národního
výboru Mezinárodní obchodní komory v České republice. Z těchto stanovisek, jež doložila,
podle ní vyplývá nejednotnost při posuzování a výkladu záručních listin podle celních
předpisů, a tato stanoviska také podporují její právní názor.
III.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
když stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku interpretace zákonné
úpravy institutu globální celní záruky. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2004,
č. j. R/400041/2004, Celní úřad Beroun rozhodl o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka
a uložil tak žalobkyni povinnost podle ust. §260l celního zákona uhradit pohledávku
v celkové výši 88 464 Kč (z toho 28 902 Kč jako celní dluh a 59 562 Kč za DPH),
na kterou se v záruční listině, přijaté rozhodnutím č. 044 Celního úřadu Beroun
pod č. j. PR-243/96-044 ze dne 10. 4. 1996, zavázala ve smyslu ustanovení §260 odst. 1
celního zákona, tj. splnit zaručenou výši pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem T.,
spol. s r. o., kterou tento ve stanovené lhůtě splatnosti neuhradil. Proti tomuto rozhodnutí
podala žalobkyně odvolání, které stěžovatel svým žalobou napadeným rozhodnutím zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že Celní úřad Beroun na základě výše zmíněné
záruční listiny vydal celkem 55 rozhodnutí, kterými uložil žalobkyni povinnost zaplatit částku
v celkovém souhrnu mnohonásobně přesahující 300 000 Kč (dosahující přes 12. 000 000 Kč),
k jejímuž zaplacení se v záruční listině zavázala. Žalobkyně stěžovatelovo rozhodnutí o
odvolání napadla žalobou, které městský soud vyhověl a rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005,
zn. 13480/04-21-41, zrušil.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud především uvedl, že spornou
právní otázkou mezi účastníky je, zda omezení ručení do maximální výše uvedené v záruční
listině se vztahuje na všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání
globálního zajištění, či zda se vztahuje na každý jednotlivý celní dluh s tím, že celková
zaručená částka za všechny celní dluhy není omezena (není v celkové výši určena). Městský
soud se přiklonil k výkladu, že zárukou jsou zajišťovány do budoucna všechny celní dluhy
téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, a které se sčítají.
Konstatoval, že globální zajištění celního dluhu je institutem veřejného práva, a tudíž není
možné přistoupit k rozšiřujícímu výkladu předmětných právních předpisů. Povinností celních
orgánů je určit výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše celního dluhu není
známa, musí však jimi být odhadnuta nejvýše možná výše příslušného celního dluhu
nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout. Městský soud dále uvedl, že mezi
ručitelem a celním orgánem musí být postavena najisto mj. zaručená výše celního dluhu,
tedy konkrétní částka, ke které se při učinění právního úkonu vztahovala ručitelova vůle.
Ze záruční listiny nicméně jednoznačně vyplývá, že závazek žalobkyně činí maximálně
částku 300 000 Kč. Výklad stěžovatele by proto dle městského soudu znamenal, že celková
výše poskytovaného ručení není určitá, a závazek takto sjednaný by byl absolutně neplatný
pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky
nebylo sporné, že žalobkyně již limitní částku uvedenou v záruční listině celním orgánům
zaplatila, konstatoval městský soud, že tímto byl ručitelský závazek žalobkyně splněn
a uložení další povinnosti k úhradě za téhož dlužníka z titulu ručení by bylo v rozporu
s právními předpisy.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §256 celního zákona (ve znění do účinnosti zák. č. 113/1997 Sb.,
tj. do 1. 7. 1997) na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl, nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle §257 odst. 1
celního zákona, stanoví-li celní předpisy povinné zajištění celního dluhu, určí celní orgány
toto zajištění ve výši, kterou je přesná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, jestliže
je možno tuto výši bezpečně určit v době, kdy je zajištění požadováno, nebo celními orgány
odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly
nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
Spornou výkladovou otázkou v dané věci je, zda maximální částka uvedená v záruční
listině znamená konečnou výši ručení, anebo zda celková částka za všechny celní dluhy
tohoto dlužníka není omezena a v záruční listině uvedená výše se vztahuje pouze
na jednotlivý celní dluh.
Kasační stížností nastolenou právní otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval
v rozsudku ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004 - 71 (publikováno pod č. 917/2006 Sb.
NSS), kdy dospěl k názoru, že v případě globálního zajištění celního dluhu, jenž vznikl
nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu
v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce. Tento svůj právní názor
je však Nejvyšší správní soud nucen revidovat, a to z následujících důvodů:
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v projednávané věci uvést, že podstata
právního názoru, obsaženého ve výše uvedeném rozsudku zdejšího soudu, byla zásadním
způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06.
Situací nesouladu mezi právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu a rozsudku
Nejvyššího správního soudu se zdejší soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004-44 (dostupné na www.nssoud.cz) a dospěl k podrobně odůvodněnému
závěru, že správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou povinny ve své další
rozhodovací činnosti respektovat právní názor Ústavního soudu ČR, byť zmiňované
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 5 Afs 206/2004 - 71) nebude nahrazeno
rozhodnutím rozšířeného senátu. Konstatoval přitom, že setrvalou a vnitřně nerozpornou
judikaturu Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům
(zákonům), nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně
obdobných věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných
a racionálně odůvodněných případech.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 především připomněl, že ručení bank
za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem. Konstatoval, že spolupracuje-li osoba
s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší stupeň
obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při této činnosti
neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc posouzena tak,
jakoby pochybil orgán veřejné moci sám. S odkazem na svou setrvalou judikaturu
rovněž konstatoval, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány
veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv
a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio pro mitius). Ústavní soud
zdůraznil, že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což mělo, s ohledem na vztah
kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví k jeho výkladu, nutit orgány veřejné moci
k výkladové umírněnosti, která by více šetřila základní právo žalobce. Zákon a prováděcí
vyhláška byly před datem 1. 7. 1998 podle tohoto nálezu nejasné. Ústavní soud konkrétně
uvedl, že „pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky
vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu (viz bod 55
a násl.). Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného plnění teprve
až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb. totiž jasné
vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy takovým vodítkem
není, již jen proto, že samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních
dluhů (srov. např. výše body 18 a 36), resp. tvar „dluh“ v praxi slouží k označení celé skupiny
pohledávek (tzv. synekdocha, užívající logiku pars pro toto). Ministerstvo financí ČR uvedlo
do právního řádu pojmy globální, paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996),
na základě celního zákona, který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního
dluhu (§256) a (pouze) umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního
zajištění (§257 odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost
zřetelně tento záměr promítnout do textu vyhlášky.“ V souzené věci se pak jedná o záruční
listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem rozhodování Ústavního soudu (konkrétně
z 29. 3. 1996, viz. č. l. 29 soudního spisu, přílohová obálka).
Ústavní soud tedy došel k názoru, že výklad uplatněný stěžovatelem „zasáhl
do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit
z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných
právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální
výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně
daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického
práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní
úpravy, kterou sama vyvolala.“
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu plně
odpovídá závěrům Ústavního soudu ČR, jímž jsou konkrétně vyvráceny vznesené kasační
námitky.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
VI.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá tedy ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Naopak úspěšná žalobkyně má podle ustanovení §60 s. ř. s. právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem. Ze soudního spisu
a ze sdělení zaslaného zdejšímu soudu vyplývá, že žalobkyně byla zastoupena advokátem,
který podal jednak vyjádření ke kasační stížnosti (jeden úkon právní služby) a dále vyjádření
k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (druhý úkon právní
služby). Soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, jež spočívá v odměně za dva úkony
právní služby v částce 2 x 1000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. 8. 2006] a v náhradě hotových
výdajů v částce 2 x 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč. Protože zvolený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty). Částka daně, vypočtená podle ustanovení
§37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 409 Kč. Celkem je tedy
žalovaný povinen uhradit žalobkyni 2559 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu