ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.200.2006
sp. zn. 2 Afs 200/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
I., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem Koperníkova
21, 301 22 Plzeň, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14,
305 72 Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 31. 8. 2006, č. j. 58 Ca 13/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce (dále též „stěžovatel“
nebo „daňový subjekt“) napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 12. 2004, č. j. 12757/04-130 B.
Důvodnost podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v důvodech spadajících
pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“).
Uvedl, že za nesprávně posouzenou považuje právní otázku distribuce důkazního
břemene. V průběhu daňové kontroly stěžovatel k výzvě správce daně prokázal, že předmětné
zboží obdržel a převzal na sklad, zaplatil a ze skladu vydal na jednotlivé akce, tedy
spotřeboval. Toto své tvrzení v průběhu daňové kontroly doložil, a to přijatými fakturami,
dodacími listy, doklady o bezhotovostním uhrazení faktur, výdejkami ze skladu na jednotlivé
realizované stavby a vydanými fakturami svým odběratelům na akce, při kterých byla
zámková dlažba spotřebována. Konstatoval, že tedy prokázal, že vynaložený výdaj byl použit
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, když byla zachována věcná shoda
mezi dosaženými příjmy a výdaji. Toto bylo podle stěžovatele zjištěno a správcem daně
prověřeno. Tím stěžovatel podle svého názoru spl nil svou zákonnou povinnost a bylo
na správci daně, aby v souladu s ustanovením §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků v platném znění (dále jen „d. ř.“) prokázal, že předložené doklady jsou
nevěrohodné či nesprávné. Došlo tak k přesunu důkazního břemene na žalovaného, kdy bylo
jeho povinností prokázat buď nevěrohodnost předložených dokladů, nebo neuskutečnění
zdanitelného plnění. Z důkazů provedených před správními orgány obou stupňů však nelze
v žádném případě učinit jednoznačný závěr o tom, že zdanitelné plnění nenastalo, a nebyla
ani vyvrácena věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů, vedených stěžovatelem. Rozhodnutí žalovaného tak nemá oporu
v provedených důkazech.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
III.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Dodatečným platebním výměrem
ze dne 18. 4. 2003, č. j. 137905/03/138512/2234, Finanční úřad v Plzni (dále jen „finanční
úřad“) vyměřil stěžovateli za zdaňovací období duben 1999 daň z přidané hodnoty ve výši
47 573 Kč. K tomuto správce daně přistoupil, když na základě provedené kontroly zjistil,
že stěžovatel v daňovém přiznání za zdaňovací období duben 1999 uplatnil odpočet daně
z přidané hodnoty ve výši 47 573 Kč na základě dokladu č. 11/99 (990222) za nákup zboží
(zámkové dlažby) od daňového subjektu E.P. (Ž.). Při kontrole provedené u tohoto subjektu
pak bylo zjištěno, že fakturu č. 11/99 nevystavila a nezahrnula do svého účetnictví. Správci
daně tak vznikly pochybnosti o faktickém uskutečnění předmětného zdanitelného plnění. Po
zhodnocení všech důkazních materiálů došel správce daně k závěru, že k faktickému
uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru
podal stěžovatel odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl.
Rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou, kterou krajský soud svým kasační
stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku pak především
uvedl, že v daném případě je předmětem sporu faktické uskutečnění zdanitelného plnění
(1020 m
2
zámkové dlažby) prodávající E.P. (Ž.) stěžovateli. Krajský soud ve svém rozhodnutí
pečlivě zrekapituloval a zhodnotil provedené důkazy a (s poukazem především na rozdílnost
výpovědí stěžovatele a jejich nesoulad s dalšími provedenými důkazy) popsal rozložení
důkazního břemene v předmětné věci a závěrem se ztotožnil s názorem žalovaného, že
stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění a správce daně prokázal
nesoulad stěžovatelem předložených důkazů se skutečným stavem věci.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel jednak podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku rozložení důkazního břemene mezi stěžovatele a správce
daně, když shledal, že nelze vždy považovat důkazní břemeno za unesené přijatými fakturami,
dodacími listy, doklady o bezhotovostním uhrazení faktur, výdejkami ze skladu na jednotlivé
realizované stavby a vydanými fakturami svým odběratelům na akce, při kterých byla
zámková dlažba spotřebována.
Dále stěžovatel podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítá krajským soudem
nezákonně aprobovanou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, je v rozporu se spisy, neboť má za to, že v jeho
konkrétním případě on své zákonné povinnosti ohledně dokazování splnil, zatímco správce
daně nedůvodně shledal, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou, že krajský
soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene v předmětné věci [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Daňové řízení je v České republice, obdobně jako i v jiných státech, postaveno
na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy jakési břemeno
tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. břemeno důkazní. Toto své břemeno
daňový subjekt plní v řízení důkazním, které vede správce daně. Podle ustanovení
§31 odst. 9 d. ř. je povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však nedává správci daně oprávnění
vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento
subjekt sám.
V souzené věci se pak aplikuje §19 ZDPH, který stanoví, že plátce má nárok
na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije
při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho,
že je prováděna podnikatelem. V souladu s výše uvedenými principy tak daňový subjekt,
pokud nárokuje odpočet DPH, tvrdí, že podmínky tohoto ustanovení splňuje, a musí toto
své tvrzení prokázat. Nejvyšší správní soud povařuje za důležité zdůraznit, že důkazní
břemeno daňového subjektu se vztahuje i k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. IV ÚS 19/02, v němž bylo
judikováno, že „(…) ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být
podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno,
že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno…“).
Tento princip našel své vyjádření i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, kdy bylo
judikováno, že „prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti,
je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107,
dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud tak při posouzení rozložení důkazního břemene
postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího správního soudu.
Stížní námitka, týkající se nesprávného posouzení rozložení důkazního břemene
krajským soudem, tak není důvodná.
Stěžovatel v další stížní námitce [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] uvádí, že v průběhu
daňové kontroly svá tvrzení prokázal, a to přijatými fakturami, dodacími listy, doklady
o bezhotovostním uhrazení faktur, výdejkami ze skladu na jednotlivé realizované stavby
a vydanými fakturami svým odběratelům. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že stěžovatel f aktické uskutečnění zdanitelného plnění
neprokázal a naopak správce daně prokázal nesoulad mezi žalobcem předloženými doklady
a skutečným stavem věci.
Pochybnosti správce daně vznikly při kontrole provedené u paní P. (Ž.), kdy bylo
zjištěno, že předmětnou fakturu (č. 11/99) nevystavila a nezahrnula do svého účetnictví.
Krajský soud zcela správně poukázal na rozpory mezi různými tvrzeními samotného
stěžovatele, předloženými listinnými důkazy, jakož i na rozpory mezi těmito důkazy a
tvrzeními vyslechnutých zaměstnanců stěžovatele (p. J ., p. S.) – stěžovatel nejdříve tvrdil, že
předmětnou dlažbu naložil a odvezl přímo na stavbu a po každém odběru bylo množství
dlažby nahlášeno telefonicky paní P., posléze však tvrdil, že zámkovou dlažbu převzal na
sklad a ze skladu vydal na jednotlivé akce. Tvrzení jednatele stěžovatele jsou (na rozdíl od
tvrzení jeho zaměstnanců) v rozporu se svědeckou výpovědí p. E. P. (Ž.). Stěžovatel pak ve
své kasační stížnosti neuvádí žádné konkrétní námitky, proč by mělo být zhodnocení těchto
důkazních prostředků a velmi podrobně popsaných rozporů krajským soudem provedeno
chybně. Nejvyšší správní soud připomíná, že důkazní břemeno stěžovatele se týkalo
faktického uskutečnění zdanitelného plnění. Správce daně naopak provedeným dokazováním,
vzájemným porovnáním informací, plynoucích z jednotlivých důkazů, a poukazem na
rozsáhlé rozpory mezi nimi zásadně a velmi věrohodně zpochybnil stěžovatelem předložené
listinné důkazy (faktury, dodací listy, doklady o bezhotovostním uhrazení faktur, výdejky ze
skladu apod.). Stěžovatel toto zpochybnění žádným způsobem nedokázal zvrátit předložením
takových důkazů, které by zjištěné rozpory mezi informacemi plynoucími z jednotlivých
důkazů dokázaly vysvětlit či jinak překlenout. Ani námitka stěžovatele tudíž není důvodná.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatněných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VII.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na n áhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu