ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.214.2006
sp. zn. 2 Afs 214/2006 -68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právních věcech žalobce:
R. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Mokropeská 688,
Černošice, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v
Praze ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 Ca 178/2003, 5 Ca 187/2003, 5 Ca 190/2003,
5 Ca 172/2003, 5 Ca 177/2003, 5 Ca 173/2003, 5 Ca 175/2003, ze dne 1. 12. 2004,
sp. zn. 5 Ca 204/2003, 5 Ca 202/2003, 5 Ca 212/2003, 5 Ca 215/2003, 5 Ca 206/2003,
5 Ca 214/2003, 5 Ca 198/2003, a ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 5 Ca 219/2003, 5 Ca 222/2003 a
5 Ca 235/2003,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty jeho
žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“)
ze dne 11. 6. 2003, č. j. FŘ-4381/14/03, FŘ-4413/14/03, FŘ-4384/14/03, FŘ-4372/14/03,
FŘ-4398/14/03, FŘ-4396/14/03, FŘ-4406/14/03, FŘ-4409/14/03, FŘ-4366/14/03,
FŘ-4371/14/03, FŘ-4367/14/03, FŘ-4369/14/03, FŘ-4416/14/03, FŘ-4429/14/03,
FŘ-4400/14/03, FŘ-4408/14/03 a FŘ-4392/14/03, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti
platebním výměrům na daň z převodu nemovitostí vydaným Finančním úřadem pro Prahu 6.
Stěžovatel napadá výše uvedené rozsudky kasačními stížnostmi, opírajícími
se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a domáhá se jejich zrušení.
Má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a proto je nezákonný. Není správný soudem provedený výklad §20
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, týkající
se osvobození od daně z převodu nemovitostí, v návaznosti na znění §8 odst. 3 a odst. 4
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, a znění §20
a §21 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám
a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(též „zákon o vlastnictví bytů“). Soud nesprávně při posouzení osvobození od daně z převodu
nemovitostí upřednostnil užití zákona č. 357/1992 Sb. a uzavřel, že §20 tohoto zákona
umožňuje, za splnění zde uvedených podmínek, osvobodit pouze převod stavby
(či zde jednotek bytových i nebytových); pozemku, který se pod ní nachází se již, dle názoru
soudu, osvobození netýká. Soud nesprávně nepřihlédl při posouzení osvobození od daně
k §20 a §21 zákona o vlastnictví bytů, v nichž bylo uvedeno, že s převodem nebo
s přechodem vlastnictví k jednotce přechází i spoluvlastnický podíl pozemku. S vlastnictvím
jednotky jsou spojena práva k pozemku. Vlastník budovy převede na vlastníka jednotky
i spoluvlastnický podíl pozemku.
Podle názoru stěžovatele, jestliže §8 zákona o oceňování majetku stanoví, že cena
spoluvlastnického podílu pozemku se započte do ceny stavby (potažmo do ceny bytové nebo
nebytové jednotky), platí tento příkaz pro všechny účely zákonů, uvedených v §1 odst. 1
a v části čtvrté až deváté tohoto zákona. Je proto nemožné, aby nebyl aplikován s poukazem,
že neupravuje předmět jednotlivých daní. Pokud jde o základ daně, je tento zákon předpisem,
který deroguje ustanovení daňových zákonů. Tomu odpovídá i odkaz na tento zákon, uvedený
v §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. (pozn. soudu: nyní se jedná o jeho §10 odst. 1 písm.
a), kde je uvedeno, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zákona
o oceňování majetku). Podle §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku má být cena
spoluvlastnického podílu pozemku pro potřeby daně z převodu nemovitostí zahrnuta do ceny
stavby. Je zde tedy uložena povinnost převodce zvýšit o cenu spoluvlastnického podílu
pozemku cenu stavby a tedy zvýšit o tuto cenu zdaňovací základ, pokud jde o převod
bytových a nebytových jednotek. Zákon takto vylučuje, aby se v případech, kdy jde o převod
spoluvlastnictví podílu pozemku na nabyvatele bytové či nebytové jednotky podle zákona
č. 72/1994 Sb., cena tohoto podílu pozemku stala samostatným základem pro vyměření daně
z převodu nemovitostí. Zákon tak uvádí, že pokud jde o převod spoluvlastnictví pozemků
podle §20 a §21 zákona č. 72/1994 Sb., nemůže být zjištěná cena spoluvlastnického podílu
pozemku samostatným základem pro stanovení daně z převodu nemovitostí a neumožňuje
tedy legálně takový základ daně určit. Je-li tedy podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb.
převod stavby za zde stanovených podmínek osvobozen od daně z převodu nemovitostí, musí
se nutně toto osvobození vztahovat i na tu část základu daně z převodu nemovitostí,
která je tvořena započtenou cenou spoluvlastnického podílu pozemku.
Ve smlouvách o převodu nemovitostí bylo uvedeno, že předmětná jednotka se převádí
spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem společných částí domu a příslušným
spoluvlastnickým podílem pozemků, titulem pro přechod vlastnického práva k těmto
spoluvlastnickým podílům byla dikce §20 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož v dané době
přecházelo spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků spolu s převodem
či přechodem vlastnického práva k jednotce. Soud dospěl k nesprávnému závěru,
že se jednalo o úplatný převod podílů pozemků, neboť tyto byly ve smlouvách pouze
zmíněny. Smlouvy však neobsahují žádné ujednání o ceně tohoto spoluvlastnického podílu.
V závěru poukázal stěžovatel na porušení řady svých ústavních práv a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem důvodnost kasačních námitek popřel,
odkázal na setrvání na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění žalobou napadených
rozhodnutí, jakož i na své vyjádření podané k žalobě městskému soudu. Zopakoval, že §20
odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění tehdy účinném, upravoval pouze podmínky
osvobození prvního úplatného převodu vlastnictví ke stavbě. Pozemek je však samostatnou
nemovitostí, stavba není součástí pozemku. Ustanovení §20 zákona o vlastnictví bytů
je nutno chápat tak, že dochází-li k převodu bytu nebo nebytového prostoru, je tímto
převodem podmíněn i převod pozemku (obdobně jako u §21 téhož zákona). Zákon tak ukládá
vlastníkovi pozemku, aby při převodu stavby (bytu či nebytového prostoru) převedl
na nabyvatele i spoluvlastnický podíl pozemku, nestanoví však v žádném případě, že se tak
musí stát bezúplatně, eventuelně že by byl tento převod pozemku osvobozen od daně. Správce
daně proto přiznal v souladu s §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. osvobození od daně
z převodu nemovitostí převodům bytů, nebytových prostorů a k nim náležejícím společným
částem a vyměřil daň z převodu nemovitostí za úplatný převod vlastnictví k poměrné části
pozemku. Z §8 odst. 4 zákona o oceňování majetku je zřejmé, že cena příslušenství stavby,
které stavebně není její součástí (studna, vedlejší stavby atd.), se pro účely ocenění bytu nebo
nebytového prostoru započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku
shodné, cena pozemku se rovněž započte do ceny stavby. Způsob ocenění bytu a nebytového
prostoru je vymezen §13 vyhlášky č. 279/1997 Sb. (pozn. soudu: tato vyhláška byla
s účinností od 1. 1. 2003 zrušena vyhláškou č. 540/2002 Sb.), a to tak, že cena příslušenství
stavby, které není stavebně její součástí, se pro účely ocenění bytu či nebytového prostoru
vypočte podle příslušných ustanovení vyhlášky a k ceně bytu či nebytového prostoru
se připočte poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu.
Stejně se postupuje u pozemku, jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné.
Z tohoto ustanovení není možné dovozovat, že součet všech těchto hodnot je nedílnou
částkou, která je zjištěnou cenou bytu jako takového, ale pouze skutečnost, že zjištěná cena
bytu a nebytového prostoru se skládá z ceny bytu a nebytového prostoru, z ceny poměrného
podílu na příslušenství stavby a pokud jsou shodná vlastnická práva ke stavbě a pozemku, pak
i z ceny příslušného podílu na pozemku. Ze všech důvodů zde uvedených, považuje žalovaný
kasační stížnosti za bezdůvodné.
Ze soudního spisu zdejší soud zjistil, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze
se stěžovatel mimo jiné domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2003,
č. j. FŘ-4381/14/03, FŘ-4413/14/03, FŘ-4384/14/03, FŘ-4372/14/03, FŘ-4398/14/03,
FŘ-4396/14/03, FŘ-4406/14/03, FŘ-4409/14/03, FŘ-4366/14/03, FŘ-4371/14/03,
FŘ-4367/14/03, FŘ-4369/14/03, FŘ-4416/14/03, FŘ-4429/14/03, FŘ-4400/14/03,
FŘ-4408/14/03 a FŘ-4392/14/03.
V žalobě stěžovatel především uvedl, že zbudoval a zkolaudoval bytový dům v Praze.
Prohlášením vlastníka vymezil ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. v uvedeném domě bytové
a nebytové jednotky, které pak následně prodal jejich nynějším vlastníkům jako nabyvatelům,
a to smlouvami o převodech vlastnictví k bytovým, respektive nebytovým jednotkám
a smlouvami o převodech spoluvlastnictví nebytové jednotky. Stalo se tak v období roku
1999. Správce daně mu poté nesprávně vyměřil daň z převodu pozemků. Podle §20 zákona
č. 72/1994 Sb. totiž spoluvlastnický podíl na společných částech domu i pozemku za splnění
stanovených podmínek na nabyvatele jednotky přecházel.
Městský soud v Praze, po vyloučení věcí jednotlivých správních rozhodnutí
k samostatnému řízení, shora uvedenými rozsudky žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění
rozsudků uvedl zejména, že smlouvami o převodech jednotek byly v jednotlivých případech
převedeny i spoluvlastnické podíly na pozemcích ve smlouvách uvedených. Převod
spoluvlastnického podílu na pozemcích nebyl bezúplatný, jednalo se o převod úplatný,
protože cena spoluvlastnického podílu na pozemcích byla podle oceňovacích předpisů pro
účely ocenění připočtena k ceně bytu nebo nebytového prostoru. Ze skutečnosti, že pro účely
ocenění byla k ceně bytu nebo nebytového prostoru připočtena i cena spoluvlastnického
podílu pozemku, nelze dovozovat, že pozemek přestal být samostatnou nemovitostí,
samostatným předmětem vlastnických vztahů, a že převod spoluvlastnického podílu pozemku
vůbec dani z převodu nemovitostí nepodléhal nebo že byl od této daně osvobozen. Jako
nedůvodnou soud označil i námitku, že žalovaný odmítl aplikovat na daný případ §8 odst. 3
a odst. 4 zákona č. 151/1997 Sb. Při stanovení předmětu daně je nutno vycházet z daňového
zákona, neboť ten stanoví jak předmět daně, tak i případy osvobození od daně. Zákon
o oceňování majetku upravuje pouze způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových
hodnot a služeb, mimo jiné i pro účely stanovené daňovými předpisy; sám však daňovým
předpisem není, nestanoví, co je předmětem konkrétní daně, ani co je od daně osvobozeno.
Je proto nutno odmítnout právní výklad stěžovatele, že zákon o oceňování majetku mění
daňový zákon a odlišně stanoví, co je předmětem daně a co je od daně osvobozeno.
Nejvyšší správní soud nejprve spojil usneseními ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 2 Afs 214/2006 - 58 a 2 Afs 215/2006 - 58 věci vedené u něj jednak pod
sp. zn. 2 Afs 214/2006, 2 Afs 217/2006, 2 Afs 218/2006, 2 Afs 220/2006, 2 Afs 223/2006,
2 Afs 224/2006, 2 Afs 226/2006, 2 Afs 229/2006 a 2 Afs 230/2006 a jednak pod
sp. zn. 2 Afs 215/2006, 2 Afs 216/2006, 2 Afs 219/2006, 2 Afs 221/2006, 2 Afs 222/2006,
2 Afs 225/2006, 2 Afs 227/2006 a 2 Afs 228/2006, jimiž byly napadeny výše označené
rozsudky Městského soudu v Praze, ke společnému projednání pod sp. zn 2 Afs 214/2006.
Poté přezkoumal napadené rozsudky Městského soudu v Praze v rozsahu kasačních stížností
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že se k otázkám předestřeným
stěžovatelem již vyjádřil v rozsudku ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 24/2005 (publ. pod
č. 888/2006 Sb. NSS). Protože se jedná o rozsudek ve věci stejných účastníků řízení jako
v této věci, navíc se zcela shodnou právní problematikou a v podstatě i se stejným skutkovým
základem, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč se od stanoviska vyjádřeného v tomto
rozsudku odchylovat. Z odůvodnění zmíněného rozsudku lze pak pro pořádek uvést
následující.
Zákon č. 357/1992 Sb. ve svém oddílu třetím, zabývajícím se daní z převodu
nemovitostí a jejími pravidly, uvádí, kdo jsou poplatníky této daně, co je předmětem této
daně, co tvoří základ daně a jak se počítá daňová povinnost u jednotlivých skupin osob,
a rovněž tak uvádí výjimky, tedy okolnosti a podmínky, za nichž je převod nemovitosti
osvobozen. Zdanění převodu nemovitostí tak představuje podle zákonodárce legitimní cíl
spočívající v získávání prostředků k naplnění státního rozpočtu, přičemž případy osvobození
od daně lze vnímat jako výjimky z pravidla.
Podle §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném pro rok 1999, byl
od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví ke
stavbě, která je novostavbou, na niž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí,
nebo je dokončenou novostavbou nebo rozestavěnou novostavbou a stavba nebyla dosud
užívána, jestliže převodce (prodávající) je buď fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku
nebo právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou
činností, anebo obec.
Osvobození od daně z převodu nemovitostí podle výše citovaného ustanovení
se vztahuje nejen na převody vlastnictví ke stavbě jako celku, ale i na převody vlastnictví
samostatných částí stavby, či na převody ideálních částí stavby.
Pokud jde o převody vlastnictví k bytům, resp. k jednotkám, je nutno vycházet
z terminologie zákona o vlastnictví bytů. Podle jeho §3 odst. 2 se právní vztahy k jednotkám
řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších
právních předpisů, které se týkají nemovitostí. Z jednotlivých ustanovení zákona vyplývá,
že vlastník bytu je spoluvlastníkem budovy (tj. stavby). Platí pro něj proto i předpisy,
týkající se osvobození prvního úplatného převodu vlastnického práva ke stavbě, je-li
novostavbou, tj. §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pro rok 1999. Pojem
novostavba není v právních předpisech výslovně definován. Z věcného významu tohoto slova
lze však dovodit, že se jedná o druh stavby, která je od základu zcela nově zbudována.
Osvobození od daně tak lze vztáhnout jistě jak na stavby, tak na její části.
Zákon o vlastnictví bytů řeší i práva k pozemku v souvislosti s nabytím vlastnictví
bytu nebo nebytového prostoru (§21). Občanský zákoník připouští, aby vlastníkem pozemku
byl jiný subjekt než je vlastník stavby, přičemž dle §120 odst. 2 občanského zákoníku, stavba
není součástí pozemku. Cílem zákona o vlastnictví bytů tak bylo mj. sjednotit spoluvlastnické
vztahy k plášti budovy se spoluvlastnickými vztahy k pozemku a za tím účelem zákon ukládá
vlastníkům jednotek, provést mezi sebou převod tak, aby spoluvlastnictví k pozemku
odpovídalo spoluvlastnictví společných částí domu. To však v žádném případě neznamená,
že by zákonem o vlastnictví bytů, jehož smyslem a cílem je upravit přehledným způsobem
a při zachování podmínek zde uvedených vlastnictví ke stavbám a pod nimi se nacházejících
pozemků, měnil §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., který vyjadřuje vůli osvobodit od daně
z převodu nemovitostí toliko stavby, a to při zachování podmínek v tomto ustanovení
specifikovaných.
Pokud zákon č. 357/1992 Sb. v §10 uvádí, že základem daně z převodu nemovitostí
je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku, činí tak pouze z důvodu, aby odstranil pochybnosti o výši daňového
základu, která je podmínkou pro správné stanovení této daně. Uvádí–li toto ustanovení
zákona, že základem daně je cena zjištěná, pak tak činí ve vztahu k předmětu daně.
Zákon č. 151/1997 Sb. upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových
hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, tedy i pro účely daňové. Jiný cíl,
než úpravu způsobů a sjednocení oceňování věcí a práv, tento zákon nemá.
Ustanovení §8 citovaného zákona mj. uvádí, že cena bytu a cena nebytového prostoru
se zjistí jako podíl z ceny stavby. Velikost tohoto podílu se rovná poměru podlahové plochy
bytu nebo nebytového prostoru k součtu podlahových ploch všech bytů a nebytových prostorů
ve stavbě, do něhož se nezapočítávají plochy společného příslušenství stavby. Přitom
se přihlíží k vybavení a stavu bytu nebo nebytového prostoru. Cena příslušenství stavby,
které není stavebně její součástí, jako jsou zejména venkovní úpravy, studny a vedlejší stavby
sloužící výhradně společnému užívání, se pro účely ocenění bytu nebo nebytového prostoru
započte do ceny stavby. Jsou-li vlastnické vztahy ke stavbě a pozemku shodné, cena pozemku
se rovněž započte do ceny stavby. Příslušné ustanovení tak zde dává návod, jakým způsobem
se bude výše ceny, ze které pak vychází územní finanční orgány při vyměření daně, zjišťovat.
Ze správního spisu je rovněž zřejmé, že znalecký posudek, jenž měl pro účely daňové cenu
převáděných nemovitostí zákonem daným způsobem stanovit, obsahoval odděleně ocenění
pozemků.
V daném případě se předmětem převodu staly jednak bytové jednotky či nebytové
prostory, jakož i poměrná část společných prostor domu či vedlejších staveb, tyto všechny
podléhaly osvobození od daně z převodu nemovitostí. Součást ceny převáděných nemovitostí
pak tvořilo ocenění i poměrné části pozemku, která s nemovitostí přechází na nového
nabyvatele, avšak jeho převod již osvobození nepodléhá; převod pozemku (jako samostatné
věci) by byl samostatným převodem.
Ani tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnými. Ze správního spisu je zřejmé, že se správní orgány způsobem stanoveným
zákonem věcí meritorně zabývaly a na jeho vznesené námitky reagovaly. Městský soud věc
veřejně a v přítomnosti právního zástupce stěžovatele projednal a vydal rozsudek, ve kterém
vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně
z převodu nemovitostí správným. Co se týče aplikace a interpretace příslušných ustanovení
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, a zákona
č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud
postupoval ústavně konformním způsobem a že jeho závěry jsou přezkoumatelné. Soudní
řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek nezávislého
soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Skutečnost,
že správní orgány a správní soud opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým
se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k tvrzení porušení jeho
ústavních práv. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní
ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako
by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu
s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména
zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak
prostor ani pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek
(srov. např. sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 64/02 ze dne 17. 6. 2002).
Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenává, že Městský soud v Praze v předkládací
zprávě ke všem kasačním stížnostem uvedl, že soudní poplatky za ně nebyly přes výzvu
zaplaceny. Stěžovatel podal jednu žalobu směřující proti celkem 76 rozhodnutím žalovaného
se stejným právním a skutkovým základem; městský soud však jednotlivá rozhodnutí
žalovaného vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel pak podával kasační
stížnosti vždy proti skupině několika rozsudků podle toho, jak mu byly v průběhu několika
měsíců postupně doručovány. Za celou takovou skupinu kasačních stížností pak stěžovatel
zaplatil vždy jen jeden poplatek. S ohledem na skutečnost, že k vyloučení věcí z jedné žaloby
k samostatnému projednání, a tedy k vydání celkem 76 rozsudků místo jediného, došlo
úkonem soudu, který tak učinil zcela libovolně bez respektování zákonných ustanovení
o vyloučení věcí, bylo by naprosto v rozporu s ústavním právem na přístup k soudu vyžadovat
od stěžovatele zaplacení soudního poplatku za každou kasační stížnost napadající městským
soudem „uměle“ vytvořené rozsudky. Obdobný názor ostatně zastává i Ústavní soud v nálezu
ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, podle nějž „interpretace zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé
správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků
a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také
protiústavní“. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k odmítnutí kasačních stížností pro
nesplnění podmínky řízení a věc projednal meritorně.
Stěžovatel se svými námitkami nicméně neuspěl; jelikož v řízení o kasačních
stížnostech nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti jako nedůvodné.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu