ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.32.2006
sp. zn. 2 Afs 32/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
JUDr. J. T., správce konkursní podstaty úpadce Z. o. d. D. - v l., proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 30 Ca 413/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Brně (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud
pro nezákonnost zrušil jeho rozhodnutí ze dne 16. 12. 2003, č. j. 4007/03/FŘ/120.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Tišnově ze dne 7. 4. 2003, č. j. 11831/03/295970/1065, kterým byla zamítnuta žádost
daňového subjektu Z. o. d. D. – v l. o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob ve
výši 5 208 Kč, který byl převeden na úhradu nedoplatku daně silniční.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
a je proto nezákonný.
Stěžovatel zejména namítá že nálezy Ústavního soudu, z nichž vycházel ve svém
rozhodování krajský soud, se týkaly konkrétních ústavních stížností a jsou závazné vždy
jen v individuálním případě. Oproti tomu však existuje právní názor Nejvyššího správního
soudu obsažený ve sjednocujícím stanovisku pléna ze dne 29. 4. 2004, který by měl být
správními soudy respektován. Právě z tohoto stanoviska vycházel při svém rozhodování
žalovaný, přičemž zejména upozorňuje na to, že správce daně nesmí porušovat předpisy
daňového práva, k čemuž by v důsledku akceptace právního názoru Ústavního soudu
(který se prý navíc s argumentací obsaženou v citovaném stanovisku nevypořádává
komplexně) docházelo.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit.
Žalobce ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout, když především
nesouhlasí s názorem stěžovatele ohledně nerovnosti vlastnických práv daňových subjektů.
Hlavním důvodem zmiňované judikatury Ústavního soudu je totiž právě nepřípustnost
započtení pohledávek na majetek úpadce, upravená zákonem (a to postup podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků fakticky je) v případě majetku patřícímu
do konkursní podstaty.
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že citovaným
rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003 Finanční úřad v Tišnově rozhodl o převedení přeplatku
z úřední povinnosti podle ustanovení §64 daňového řádu, a to přeplatku na dani z příjmů
právnických osob ve výši 5 208 Kč na úhradu nedoplatku daně silniční ve výši 363 147 Kč.
Následným rozhodnutím ze dne 16. 12. 2003 žalovaný zamítl odvolání proti tomuto
rozhodnutí, když zejména vycházel z rozlišování soukromoprávní (konkursní zákon)
a veřejnoprávní (daňový řád) právní úpravy a konstatoval, že v posuzovaném případě
nevznikl vratitelný přeplatek, takže správce daně neměl zákonný důvod pro jeho vrácení
v plné výši.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem toto rozhodnutí stěžovatele zrušil
pro nezákonnost, když vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04, založeného
na nepřípustnosti započtení na majetek patřící do podstaty jak v případě soukromoprávních,
tak také veřejnoprávních pohledávek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že stěžovatel podává kasační stížnost z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Právě tímto směrem proto zdejší soud upřel svoji další pozornost.
O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou
skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých
ustanovení dalších) anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně
jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická,
logická, gramatická apod.). Z obsahu kasační stížnosti je přitom patrno, že stěžovatel namítá
v pořadí druhou uvedenou možnost, tzn. nesprávnost aplikace citovaných zákonných
ustanovení, zejména z hlediska vztahu mezi daňovým řádem a zákonem o konkursu
a vyrovnání.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se v minulosti opakovaně vyjadřoval k právní
otázce vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení konkursu,
přičemž touto otázkou se již zabýval i postupem dle ustanovení §12 odst. 2,
§19 odst. 2 s. ř. s., když plénum tohoto soudu k předmětné otázce v zájmu jednotného
rozhodování soudů zaujalo dne 29. 4. 2004 stanovisko sp. zn. Sst 2/2003, závazné pro jeho
další činnost i pro činnost ostatních soudů v rámci výkonu správního soudnictví
(viz č. 215/2004 Sb. NSS). Podstata tohoto stanoviska spočívá v následující právní větě:
„Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný
přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně
nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení
konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“
V bližším odůvodnění této právní věty soud - mimo jiné - uvedl, že „daňový subjekt
může požádat správce daně o vrácení přeplatku podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.
a nedojde-li k jeho vrácení, žádost se zamítne rozhodnutím, proti němuž je přípustné odvolání
podle odst. 8 téhož ustanovení. Negativním rozhodnutím může dojít k zásahu do veřejných
subjektivních práv daňového subjektu, neboť nárok na vrácení přeplatku je ve vztahu k řízení
vyměřovacím nárokem jiným, samostatným. Rozhodnutí o reklamaci proti postupu správce
daně i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku jsou rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.“ Na jiném místě tohoto stanoviska je dále uvedeno, že „postup správce
daně v situaci, kdy na majetek daňového subjektu byl prohlášen konkurs, je upraven
v ustanovení §40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., v němž se výslovně stanoví, že prohlášením
konkursu se daňové řízení nepřerušuje. Z tohoto ustanovení je nutno dovodit, že správce daně
je povinen vést daňové řízení a vydávat rozhodnutí týkající se daňových povinností daňových
subjektů, přijímat platby, evidovat je, a to bez ohledu na účinky prohlášení konkursu,
které se promítají v soukromoprávních vztazích. Správce daně je striktně vázán zákonem
č. 337/1992 Sb. a vystupuje vůči daňovému subjektu jako orgán veřejné moci vydávající
vrchnostenská rozhodnutí.“ ... „Soud v přezkumném řízení k žalobní námitce zjišťuje existenci
vratitelného přeplatku, a to nikoli jen z hlediska, zda je či není správcem
daně evidován, ale zda správce daně s přeplatkem nakládal při úhradě nedoplatků
v zákonných mezích. Postup správce daně nemůže soud označit za nezákonný, postupoval-li
při vracení přeplatku v souladu s podmínkami stanovenými daňovými předpisy.“
Podstata citovaného právního názoru, o který se v napadeném rozsudku také opřel
krajský soud, byla nicméně zásadním způsobem zpochybněna rozhodovací činností Ústavního
soudu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 648/04, III. ÚS 658/04, II. ÚS 35/05, III. ÚS 38/05,
III. ÚS 41/05, III. ÚS 208/05 a nepřímo také nález sp. zn. I. ÚS 544/02).
Ratio decidenci citovaných nálezů lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i)
zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost
kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové
má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou
v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí
obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají
se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání
citované judikatury Ústavního soudu a uvedené právní věty, blíže argumentačně rozvedené
ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí,
neboť jsou založeny na zcela odlišných základech.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
sp. zn. 2 Afs 180/2004 (na který pro stručnost v plném rozsahu
odkazuje-- viz www.nssoud.cz), v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný
soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním
na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje
za protiústavní. Proto musí správní soudy ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní
názor obsažený v citované judikatuře Ústavního soudu. V tomto smyslu je tento právní názor
závazný.
Nejvyšší správní soud, respektujíc dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť se krajský soud
nedopustil namítané nezákonnosti, jelikož při výkladu vztahu mezi citovanými ustanoveními
daňového řádu a zákona o konkursu a vyrovnání postupoval ústavně konformním způsobem.
To konkrétně především znamená, že krajský soud respektoval právní názor, že ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštní právní normou, zakotvující
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobci žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu