ECLI:CZ:NSS:2007:2.ANS.3.2006:49
sp. zn. 2 Ans 3/2006 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava Novotného,
JUDr. Marie Součkové, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalobce: H., M. a spol., v. o. s., zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se
sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti žalovanému: Finanční úřad v Rakovníku, se sídlem
Masná 265/I, Rakovník, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 44 Ca 48/2005 - 23,
takto:
I. Zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci
podána kasační stížnost.
II. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107
s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným
účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění
povinností správním orgánem žádný vliv.
III. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje
řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit
podáním žaloby dle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.
IV. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí druhému senátu.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti nečinnosti Finančního úřadu v Rakovníku. Podle žaloby se tento úřad dopustil nečinnosti
poté, kdy krajský soud pravomocným rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, č. j. 44 Ca 15/2005 - 39
zrušil jeho rozhodnutí ze dne 21. 12. 2004, č. j. 103724/04/069910/1416 a č. j. 18129/04/069910/3300
o reklamaci podle ustanovení §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
proti rozhodnutím o převedení přeplatku spotřební daně ve výši 196 301 Kč na úhradu
nedoplatku daně z příjmů fyzických osob ve výši 478 976 Kč podle §64 téhož zákona.
Žalovaný poté totiž nepokračoval v řízení, nevydal nová rozhodnutí ani nevrátil přeplatek
na dani.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že se nemůže jednat o nečinnost
za situace, kdy žalovaný proti předchozímu zrušujícímu rozsudku podal kasační stížnost,
o níž dosud nebylo rozhodnuto (poznámka NSS: tato kasační stížnost byla v mezidobí
zamítnuta rozsudkem NSS ze dne 3. 5. 2006, č. j. 2 Afs 165/2005 - 78, žaloba proti nečinnosti
byla podána dne 12. 9. 2005). Vyslovil, že žalovaný využil práva iniciovat opravné řízení,
zákonným způsobem v řízení pokračoval, a tudíž se z jeho strany nejedná o absolutní
nečinnost, která je předpokladem úspěšné žaloby podle §79 a násl. s. ř. s.
Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť podání
kasační stížnosti proti předešlému zrušujícímu rozsudku krajského soudu ze strany správního
orgánu nepovažuje za překážku pokračování ve správním řízení. K tomu stěžovatel
poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. 1 Afs 29/2005 - 75,
v němž soud ve vztahu k odkladnému účinku vyslovil, že bez jeho přiznání by správce daně
byl povinen dokončit vyměřovací řízení a vydat nové meritorní rozhodnutí, aniž by vyčkal
výsledku řízení kasační stížnosti.
Rozhodující druhý senát při předběžné poradě zjistil, že v rozhodné otázce se hodlá
odchýlit od názoru dosud Nejvyšším správním soudem zastávaného.
Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 13. 4. 2006, č. j. 7 Ans 6/2005 - 35,
vyslovil následující právní názor: „O nečinnost správního orgánu se může jednat pouze
v případě, že neexistuje žádná skutečnost, která by bránila v řízení činit úkony a rozhodnout.
V daném případě však byla podáním kasační stížnosti vyjádřena finančním ředitelstvím
pochybnost o zákonnosti rozsudků krajského soudu, jimiž byla jeho rozhodnutí zrušena
s uložením povinnosti znovu o odvoláních stěžovatele rozhodnout. Protože řízení,
v němž Nejvyšší správní soud rozhodne, zda finanční ředitelství má postupovat v intencích
zrušujících rozsudků či nikoliv, nebylo v době rozhodování o žalobách na ochranu
proti nečinností skončeno, nelze za tohoto skutkového stavu dovodit, že finanční ředitelství
je nečinné. Hodnocení postupu finančního ředitelství za této situace jako nečinnost,
by mělo za následek nejen právní nejistotu, jak dovodil krajský soud, ale mohlo by vést
ke vzniku absurdní a neřešitelné situace, neboť by zde existovalo nové rozhodnutí o odvolání
vydané v souladu se zrušujícím rozsudkem krajského soudu ve věci předpisu penále
a poté by Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a vyslovil opačný právní názor,
přičemž tímto rozsudkem by nebylo zrušeno nově vydané odvolací rozhodnutí.“
Druhý senát, který se s tímto právním názorem neztotožnil, nebyl oprávněn zaujmout
odlišný právní názor od dosavadní rozhodovací praxe tohoto soudu, navíc ne zcela jednotné,
jak lze dovodit ze stěžovatelem označeného usnesení prvního senátu. Proto věc podle
§17 odst. 1 s. ř. s. postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Při posouzení předložené sporné právní otázky vycházel rozšířený senát v prvé řadě
z právní úpravy ochrany proti nečinnosti. Podle §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně
vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
V případě splnění podmínek stanovených v §79 a násl. s. ř. s. soud rozsudkem podle
§81 odst. 2 s. ř. s. uloží správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení
v přiměřené lhůtě.
Předpokladem úspěšnosti žaloby je skutečnost, že správní orgán, který je povinen
vydat ve věci rozhodnutí či osvědčení, je nečinný. Nečinností by bylo lze rozumět nejen
absolutní nečinnost správního orgánu, ale i nedůvodné průtahy v řízení. Řádnou činností
správního orgánu pak je třeba rozumět provádění procesních úkonů předpokládaných daným
procesním předpisem v přiměřené časové návaznosti.
V daném případě není pochyb o tom, že žalovaný poté, kdy jeho původní
rozhodnutí ve věci bylo pravomocně zrušeno krajským soudem, v řízení nepokračoval vůbec
s tím, že nové posouzení věci a nové rozhodnutí je vyloučeno dříve, než bude rozhodnuto
o kasační stížnosti, kterou podal proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu. Krajský soud
pak akceptoval tento názor, a tedy označil kasační stížnost za součást postupu správního
orgánu a za překážku dalšího správního řízení, stejně tak jak to učinil Nejvyšší správní soud
v označeném rozhodnutí sedmého senátu.
Je tak třeba posoudit, zda skutečně podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského
soudu je překážkou dalšího správního řízení, resp., zda podání kasační stížnosti je součástí
řádného postupu správního orgánu vylučujícího nové rozhodnutí ve věci.
Rozhodování soudů o žalobách proti správním rozhodnutím (§65 a násl. s. ř. s.)
je podrobením rozhodovacích procesů ve veřejné správě soudní kontrole. Jde o zákonné
naplnění ústavního práva na soudní ochranu vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a umožňujícího každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby ten přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí. Soud v takovém řízení váží zákonnost postupu a rozhodnutí správního
orgánu, aniž by na správní řízení instančně navazoval. Nejde o pokračování ve správním
řízení; soud rozhodující ve správním soudnictví není a ani nemůže být vázán skutkovým
stavem zjištěným správním orgánem. Součástí žalobního a výjimečně i kasačního řízení
může být i vlastní soudní dokazování (§§54, 77, 109 s. ř. s.). Toto dokazování totiž sleduje
pouze ověření skutkového stavu, z něhož vycházel, nebo měl vycházet, správní orgán.
Soudní přezkum rozhodovacích procesů ve veřejné správě je tak nutno i vnímat jako ústavní
projev dělby moci, jehož neoddělitelnou součástí je systém vzájemných brzd a protivah
či vztahů, zde mezi mocí výkonnou a soudní, v níž jsou soudy nadány pravomocí
mj. rušit autoritativně akty moci výkonné a zavazovat jednotlivé správní orgány
závazně vyslovovanými názory, jimž odpovídá povinnost těchto orgánů se jimi řídit
a v jejich intencích postupovat dále v řízení a při rozhodování.
Pro soudní řízení ve správním soudnictví je charakteristické, že správní orgány
mají postavení žalovaného, tedy účastníka řízení. Jejich vlastní úkon (zde podání kasační
stížnosti) nelze chápat jako vlastní výkon pravomoci ve správním řízení, tedy aktivní činnost
orgánu směřující k rozhodnutí o právech či povinnostech jeho účastníků, nýbrž jako uplatnění
procesních práv účastníka v soudním řízení vůči soudu s předpokládanými účinky, stejně
jako by takový úkon učinil kterýkoliv jiný účastník řízení. To vše v ústavním rámci daném
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy v prostředí rovného postavení
všech účastníků řízení bez rozdílu.
Ve správním soudnictví (§54 odst. 5 s. ř. s.) rozsudek krajského soudu nabývá
právní moci doručením a podle odst. 6 téhož ustanovení je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro všechny účastníky, osoby na řízení zúčastněné, a pro orgány veřejné moci.
Podle odst. 7 téhož ustanovení se stane rozsudek vykonatelným, jakmile uplyne lhůta
k plnění, kterou soud ve výroku stanovil, a není-li vyslovena povinnost k plnění, nebo není-li
stanovena lhůta k plnění, jeho právní mocí. Institut právní moci není vlastní jen soudnímu
řízení správnímu, ale všem dalším oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci,
kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických nebo právnických
osob. Jde o důležitou vlastnost rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní
moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně vyjadřuje vůli státu vyřešit
konečně určitou věc, vedle toho pak i zákaz dále jednat o téže věci v rámci téhož procesu.
Jde o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení a jejich práva a svobody,
ale i pro celou společnost. Musí být respektováno všemi státními orgány i osobami,
věc je rozřešena konečně a závazně.
Rozhodnutí je zásadně nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn řádný opravný
prostředek, jehož podání v teorii i praxi tradičně bývá spojeno s odkladem vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, zpravidla do doby, než je o opravném prostředku rozhodnuto.
Nezměnitelnost neznamená nedotknutelnost jakéhokoliv rozhodnutí vůbec, nicméně průlom
do pravomocného rozhodnutí je možný jen výjimečně cestou mimořádného opravného
prostředku.
Je tomu tak stejně ve všech soudních procesních řádech, které upravují mimořádné
opravné prostředky (srovnej např. úpravu dovolání v civilním i trestním soudním řízení,
v tom nadto ještě stížnost pro porušení zákona), kde lze vysledovat velmi omezené zákonné
důvody, přísné procesní náležitosti, krátké lhůty pro podání, soustředění k nejvyšším soudním
instancím, apod. V praxi tak bývá změněn jen nepatrný zlomek pravomocných rozhodnutí.
Nejinak je tomu i u kasační stížnosti. Ta, ač její důvody nejsou vymezeny natolik
úzce, nepřestává být opravným prostředkem mimořádným, majícím všechny atributy
jak „příbuzné“ prostředky v ostatních procesních řádech. Mimořádnost tohoto prostředku
je zde odůvodněna zvláštní povahou správního soudnictví, kde (na rozdíl od obecného
soudnictví) věc před případným předložením soudu nejprve prochází zpravidla dvěma stupni
správního řízení, v němž je dostatečný prostor pro vyřešení jak skutkových, tak i právních
otázek případu. Posouzení, zda správní orgány učinily v tomto směru vše zákonným
způsobem, je věcí soudního přezkumu, a to v jediné soudní instanci.
V řízení podle hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního rozhoduje-li soud
o žalobě rozsudkem, přichází v úvahu rozhodnutí podle §76 nebo 78, a to zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, vyslovení nicotnosti správního
rozhodnutí (přičemž v těchto případech je v dalším řízení správní orgán vázán v rozsudku
vysloveným právním názorem), nebo zamítnutí žaloby. Doručením rozsudku účastníkům
tento nabývá právní moci a vzhledem k tomu, že ani v případě zrušení správního rozhodnutí
nestanovuje soud výrokem rozsudku nějakou povinnost a lhůtu k plnění, stává se tím obvykle
i vykonatelným.
Výrazem shora popsané procesní rovnosti žalobce (fyzické nebo právnické osoby)
a žalovaného (správního orgánu) je právo obou obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky
soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační
stížností, to však v žádném případě samo o sobě nemůže znamenat, že procesy navazující
zpravidla na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tedy podle okolností buď výkon
rozhodnutí správního orgánu (v případě zamítnutí žaloby) nebo pokračování ve správním
řízení dle pokynů vyslovených v soudním rozhodnutí (v případě kasačního rozhodnutí),
ustanou až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
Takový účinek podání kasační stížnosti nemá a mít ani nemůže a i zde se nabízí
srovnání s účinky jiných mimořádných prostředků, které nebrání (v případě dobrovolného
nepodrobení se výroku pravomocného rozhodnutí a povinnostem z něj vyplývajícím) zahájení
a provedení výkonu rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu totiž nelze ve správním soudnictví
napadnout opravným prostředkem, který by byl ex lege spojen s odkladným účinkem.
Výjimkou, zásadně potvrzující toto pravidlo, je, s ohledem na zvláštní povahu věci, úprava
kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (dříve azylu), kde zákon spojuje její podání
přímo s odkladným účinkem (srovnej k tomu ustanovení §32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb.,
v platném znění).
Podání kasační stížnosti proto nemůže bránit správnímu orgánu v pokračování
ve správním řízení; není úkonem tohoto řízení, které se rozhodnutím soudu znovu dostalo
do stadia před vydáním konečného (případně dokonce prvostupňového) rozhodnutí,
jež by odůvodnilo neprovádění řádných procesních úkonů či bránilo vydání nového
rozhodnutí správním orgánem v mezích právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí
krajského soudu. Tak jako účastník správního řízení nemůže podáním kasační stížnosti
vyloučit účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže tak učinit ani správní orgán
svou kasační stížností směřující proti rozsudku zrušujícímu.
Zruší-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost,
v níž správní orgán polemizuje s vysloveným právním názorem. Nerespektuje-li správní
orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností
jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.
Rozšířený senát v dané věci vážil i argumentaci poukazující na stav, který může nastat
vydáním nového správního rozhodnutí před rozhodnutím o kasační stížnosti.
V případě, že předmětem kasační stížnosti je zamítavé rozhodnutí krajského soudu,
pak přichází v úvahu výkon správního rozhodnutí, za předpokladu, že správní rozhodnutí
takovou vlastnost má. Tomu však lze čelit různými odkladnými instituty příslušných
procesních předpisů (§73 odst. 9 daňového řádu, §75 správního řádu č. 71/1967 Sb.,
§113 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Došlo-li by snad k výkonu správního rozhodnutí,
jež by následně bylo zrušeno, zpravidla nebude vyloučena jeho restituce.
Obvyklým postupem je i podání žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti stěžovatelem (žalobcem) podle §107 s. ř. s. Vlivem přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti na správní rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku
ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, v němž vyslovil, že odkladný účinek kasační
stížnosti může být v kasačním řízení přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému
rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí
(či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo (zveřejněno
in. Sb. NSS č. 786/2006). Z toho lze dovodit, že i tam, kde krajský soud žalobu zamítl,
lze při splnění zákonných podmínek přiznáním odkladného účinku v kasačním řízení vyloučit
výkon správního rozhodnutí.
Jiná je ovšem situace, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu,
jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli se věc dostane do stadia nového posuzování
žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.)
může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní
rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné
zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe
tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci.
Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační
stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského
soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty
příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. V daném konkrétním případě
by dokonce nové rozhodnutí žalovaného znamenalo, že bude rozhodnuto o výplatě přeplatku,
a že v případě následného zrušení rozhodnutí krajského soudu by rozhodování o původní
žalobě zcela ztratilo smysl, neboť původní negativní rozhodnutí by pozbylo svůj obsah.
Řešením však není označení kasační stížnosti za součást řádného procesního postupu
správního orgánu ve správním řízení, byť jejím podáním správní orgán zpochybňuje závazný
právní názor soudu; ostatně je obtížně představitelné, že by stejný význam mohl být přiznán
i kasační stížnosti podané žalobcem či osobou na řízení zúčastněnou. Vyloučeným řešením
je nerespektování zákonných důsledků kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není.
I zde je však možno vážit přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k žádosti
podávané zřejmě žalovaným - §107 věta za středníkem. Nejvyšší správní soud,
který je oprávněn tak učinit, přitom postupuje přiměřeně podle §73 odst. 2, 4 s. ř. s.
Nerozhodné je, že ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., přiznává oprávnění podat návrh pouze
žalobci, neboť ustanovení §107 je vztahuje ke každému stěžovateli, tedy i k žalovanému.
Jiný závěr by také odporoval logice, že podat návrh na přiznání odkladného účinku
může ten, kdo vyvolal soudní řízení svým návrhem směřujícím proti nějakému rozhodnutí,
jehož výkon by mohl mít zákonem předpokládané negativní účinky.
Také správní orgán tedy může navrhnout při podání kasační stížnosti,
aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4,
§107 s. ř. s.). Přiměřeným užitím §73 odst. 2, 4 s. ř. s. v kasačním řízení je v prvé řadě
třeba rozumět, že stěžovatel se může domáhat odkladného účinku poukazem na stejné
zákonné podmínky jako žalobce. Možnost přiznání odkladného účinku je ovšem podmíněna
jejich naplněním. K nim patří mezi jiným i nenahraditelná újmu, která by byla spojena
s realizací napadeného rozhodnutí. Přesto, že soudní řád správní při rozhodování
Nejvyššího správního soudu o odkladném účinku vyloučil z přiměřeného užití ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s., bude výklad přiznání odkladného účinku kasační stížností mířit stejným
směrem, ovšem ve vztahu k soudnímu rozhodnutí. Pokud bylo správní rozhodnutí krajským
soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, pak přiznání odkladného účinku
v sobě nese pouze to, že není realizován rozsudek krajského soudu, tedy, že správní orgán
není oprávněn, ani povinen v řízení pokračovat a ve věci znovu rozhodnout.
Zamezit důsledkům zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu kasačního řízení
lze podle soudního řádu správního pouze cestou přiznání odkladného účinku. Předpokladem
však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem, a to návrhu odůvodněného negativními
důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud v každém
konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám.
Ty, ač stanoveny shodně pro všechny stěžovatele (žalobce, osobu zúčastněnou
na řízení, žalovaného), budou zjevně opřeny o jiné skutkové okolnosti podle toho,
která z procesních stran je uplatní. S ohledem na postavení správního orgánu v systému
veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno
zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.
I při relativnosti tohoto pojmu (vše lze nahradit?) budou jistě jiné účinky do právní sféry
žalobce např. v případě zamítnutí žaloby a následně uskutečněného výkonu pravomocného
rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby oproti povinnosti správního orgánu řídit
se právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí krajského soudu a vyplácet žalobci
invalidní důchod, vrátit přeplatek na dani, apod.
Lze si však i zde představit případy jiné, kde respektování soudního rozhodnutí
by mohlo způsobit závažné důsledky (vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě,
vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu
s vojenským materiálem zločinnému podniku, apod.). Právě pro individuálnost každého
případu zákon nespojil (až na výše uvedenou výjimku ve věci neúspěšného žadatele
o poskytnutí mezinárodní ochrany, u něhož by vyhoštění z území republiky do země původu
po zamítnutí žaloby fakticky znemožnilo účinně se domoci poskytnutí ochrany) samo podání
kasační stížnosti s odkladným účinkem, aby ve výjimečných případech mohlo být vydáno
individuální soudní rozhodnutí respektující zvláštní okolnosti případu, které odůvodní
jinak obvyklé vlastnosti právní moci soudního rozhodnutí, které je výsledkem provedeného
přezkumu správního rozhodnutí, totiž závaznost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí.
Buďto nastanou účinky pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí nebo správní
orgán bude řádně pokračovat v řízení zavázán důvody vyjádřenými v rozsudku soudu.
Rozšířený senát v souladu s ustanovením §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího
správního soudu rozhodl usnesením jen o této sporné právní otázce a věc vrací 2. senátu,
který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu