ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.68.2006
sp. zn. 2 As 68/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce JUDr. P. Š.,
proti žalovanému náměstkovi ministra vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Ca 175/2004 - 30
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl
shora uvedený rozsudek, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 16. 12. 2004,
č. j OSZ-6-33/VO-Že-2004 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobou
napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 5. 12. 2002,
č. j. OSZ-49267-14/VD-Pc-2002 (pozn. NSS: v důvodech rozsudku uvedeno toto
č. j. nepřesně) ve věci zániku nároku žalobce na příspěvek za službu dnem 27. ledna 2003,
a to proto, že podle ustanovení §116 odst. 4 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „služební zákon“) nenáleží
příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod, k němuž dojde dne
28. ledna 2003.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci spočívalo v tom, že městský
soud chybně posoudil právní otázky vzniku a zániku nároku na příspěvek za službu podle
služebního zákona a dále nesprávně vyložil §118 odst. 2 téhož zákona.
Stěžovatel uvádí, že podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku
sp. zn. 5 A 156/2002, týkajícího se obdobné právní věci, nasvědčuje znění §116 odst. 4
a §118 odst. 2 služebního zákona vzájemnému rozporu. Stěžovatel je toho názoru, že bylo
na něm, aby uvedená ustanovení aplikoval a vysvětlil tak, aby vzájemnému rozporu
nenasvědčovala. Ministerstvo vnitra bylo v roce 1992 předkladatelem právní úpravy
služebního poměru příslušníků Policie ČR a je gestorem této úpravy i pro jiné správní orgány.
Ustanovení služebního zákona nebyla nikdy v minulosti aplikována v jejich vzájemném
rozporu a správní orgány se v uvedené obdobné právní věci řídily názorem Nejvyššího
správního soudu a snažily se srozumitelně vysvětlit, proč nenáleží příspěvek za službu ode
dne vzniku nároku na starobní důchod. Přitom použily institut „dne vzniku nároku na starobní
důchod“ upravený zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“). Výrok správního orgánu prvého i druhého stupně obsahoval
v souladu s §124 služebního zákona rozhodnutí ve věci s uvedením pouze toho ustanovení
právního předpisu, dle něhož bylo rozhodnuto. Odůvodnění rozhodnutí pak obsahovalo
skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, a úvahy, jimiž byl služební funkcionář
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval.
Rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru nemůže být odůvodněno
úvahami nesouvisejícími s aplikací konkrétního ustanovení služebního zákona – tím spíše,
že při rozhodování o zániku nároku na příspěvek za službu podle §116 odst. 4 služebního
zákona jde o vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru.
V rozhodnutích není obsaženo tvrzení, že nárok na jednu dávku zaniká dnem, kterým
vzniká nárok na dávku jinou. Vznikne-li nárok na jednu dávku (důchod) jeden den, pak nárok
na dávku předchozí (příspěvek za službu) náleží do dne předcházejícího dni, v němž vznikne
jiný nárok. Soud zcela pomíjí principiální rozdíl mezi příspěvkem za službu a důchodem,
a jeho názor je zcela v rozporu s ust. §116 služebního zákona a ust. §118 odst. 2 služebního
zákona nemohlo být užito, neboť řeší konkurenci srovnatelných nároků v případě volby,
k níž však v tomto případě nedošlo.
V daném případě měl žalobce za dobu od 28. ledna 2000 do 27. ledna 2003 nárok
na starobní důchod podle ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění (předčasný starobní
důchod), v této době došlo u žalobce k souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní
důchod. Za den vzniku nároku na předčasný starobní důchod se podle ustanovení §31 odst. 2
věty druhé zákona o důchodovém pojištění považuje den, od něhož je tento důchod přiznán.
Starobní důchod nemůže být přiznán bez předepsané písemné žádosti o důchod a žalobce
o starobní důchod v uvedené době nepožádal. Právo volby ve smyslu ustanovení §118 odst. 2
služebního zákona tak v případě žalobce zůstalo nevyužito a nebylo vůbec realizováno. Pokud
žalobce po vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru o zániku nároku
ve věcech služebního poměru zvolil výplatu příspěvku za službu, pak na základě takové volby
nemohl vzniknout nový nárok na příspěvek za službu ve smyslu ustanovení §116 odst. 1
nebo 2 služebního zákona a nemohla být ani uvolněna výplata nenáležejícího příspěvku
za službu.
Dle stěžovatele je názor městského soudu o tom, že při vzniku nároku na starobní
důchod může poživatel příspěvku za službu „provést volbu“ mezi příspěvkem za službu
a starobním důchodem, v rozporu s ustanovením §116 odst. 4 služebního zákona. V přímém
rozporu s ustanoveními §116 a 118 odst. 2 služebního zákona pak je tvrzení městského
soudu, že nárok na příspěvek za službu zanikne až tehdy, když si oprávněný podáním žádosti
o důchod podle ustanovení §29 písm. a) a §74 zákona o důchodovém pojištění zvolí starobní
důchod. Nezákonné je dále tvrzení soudu, že volbu podle §118 odst. 2 služebního zákona
nelze opakovat, neboť pokud existuje souběh nároků na dávky, může oprávněný opakovaně
zvolit výplatu kterékoliv dávky. Nelze vyložit ustanovení §116 odst. 4 ve vztahu
k ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona tak, že neuplatněním nároku na starobní důchod
nebude vůbec aplikováno ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona. Tak by došlo
k vzájemnému rozporu obou uvedených ustanovení. Obě ustanovení zákona o služebním
poměru nejsou ve vztahu nadřazenosti nebo podřazenosti, nýbrž mají při aplikaci stejnou
váhu. Názor městského soudu je v rozporu se zákonem, jelikož soud ve výkladu ustanovení
§118 odst. 2 služebního zákona ignoroval dikci „při souběhu nároku na příspěvek
a na starobní důchod…“ a vyvodil, že volbou žalobce mu vznikl doživotní nárok
na příspěvek za službu od 28. ledna 2003 [ode dne vzniku nároku na starobní důchod podle
§29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. Příspěvek za službu je dle názoru stěžovatele
nárokem souvisejícím se skončením veřejnoprávního služebního poměru a na základě doby
trvání nároku na příspěvek za službu uvedené v §116 odst. 3 a 4 služebního zákona není
časově neomezeným nárokem souvisejícím s „volbou“ bývalého příslušníka. Soud
dle stěžovatele nesprávně nadřazuje ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona
nad ustanovením §116 odst. 4 téhož právního předpisu.
Stěžovatel dále poznamenává, že služební zákon ve svém §118 odst. 2 nerozlišuje
jednotlivé druhy nároků na starobní důchod, neuvádí, zda jde o předčasný, řádný nebo jiný
druh nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod již 28. ledna 2003,
žalobce byl oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem při souběhu
nároků za dobu od 28. ledna 2000 do 27. ledna 2003, což neučinil. Pokud tuto „volbu“ učinil
až od 28. ledna. 2003, nešlo již o souběh nároků na obě dávky a tato „volba“ tedy nemohla
být realizována.
Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný,
přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá v naprosté nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu.
Tvrdí, že není srozumitelný další případný postup a okolnosti, za jakých by zmatečný
a nezákonný právní názor soudu měl být v praxi realizován formou aplikace služebního
zákona.
Stěžovatel uvádí, že městský soud na jednom místě odůvodnění rozsudku tvrdí,
že správní orgán neuvedl, na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl k závěru,
že žalobce nemá od 28. ledna 2003 nárok na příspěvek za službu, na jiném místě uvádí,
že správní orgán druhého stupně zdůvodnil rozhodnutí ustanovením §116 odst. 4 služebního
zákona. K výkladu ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona městský soud uvedl, že nárok
na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení,
resp. že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den 28. ledna 2003, pak by měl
téhož dne zaniknout nárok žalobce na příspěvek. Takový výklad zákona považuje stěžovatel
za zcela nesrozumitelný. Pokud totiž příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod, pak dnem zániku nároku na příspěvek za službu musí být 27. leden 2003.
Stěžovatel dále upozorňuje, že při výkladu ustanovení §116 a 118 služebního zákona,
jak jej provedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, by například bývalí příslušníci
Státní bezpečnosti, jimž byla od 1. 4. 1995 podle čl. I bodu 2 zákona č. 33/1995 Sb. zastavena
výplata příspěvku za službu po vyloučení doby služby ve složkách Státní bezpečnosti
na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením, po dni vzniku nároku na starobní
důchod realizovali volbu nároku za příspěvek za službu, a tento příspěvek by jim byl vyplácen
namísto starobního důchodu.
Akceptování právního názoru Městského soudu v Praze by vneslo chaos do celé
organizace sociálního zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, do posuzování nároků
na dávky důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění i do koordinace
sociálního zabezpečení v zemích Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71,
o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné
a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Akceptování názoru
Městského soudu v Praze by způsobilo dodatečné výdaje ve státním rozpočtu, diskriminovalo
by pojištěnce orgánu sociálního zabezpečení a eliminovalo pravidla koordinace sociálního
zabezpečení v Evropské unii.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek Městského
soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nad rámec kasační stížnosti stěžovatel dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podle
§12 odst. 3 s. ř. s. zaujal závazné stanovisko (pozn. soudu: správně „usnesl se na zásadním
usnesení“) k výkladu §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona. Návrh odůvodnil tím,
že před krajskými soudy bylo v několika případech již zahájeno přezkoumání rozhodnutí
odvolacího orgánu Ministerstva vnitra ve věcech důchodového pojištění na základě žalob
bývalých příslušníků bezpečnostních sborů, kteří se domáhají přiznání starobního důchodu
„volbou“ podle §118 odst. 2 služebního zákona ve výši příspěvku za službu naposledy
vypláceného ke dni zániku nároku na příspěvek za službu. Proto stěžovatel navrhl,
aby v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů při své rozhodovací
činnosti Nejvyšší správní soud zaujal shora uvedené závazné stanovisko ve vztahu
k předpisům o důchodovém pojištění, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ke komunitárnímu právu a také k rozhodování správních orgánů v působnosti ministerstev
spravedlnosti, financí, obrany a práce a sociálních věcí.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že výklad provedený
stěžovatelem považuje za zarážející. Sám působí jako soudce a je schopen tento výklad
kvalifikovaně posoudit. Umožňuje-li zákon možnost volby a on volbu provedl, je žalovaný
povinen to respektovat. Dále poukazuje na skutečnost, že žalovaný v interní směrnici
k výkladu zákona sám označil vztah předmětných ustanovení za problematický; při znalosti
této sporné skutečnosti však neučinil nic k jejímu odstranění či k jiné změně zákona. V tom
případě je povinen podle zákona tak, jak stanoví, plnit.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního
spisu ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil,
že odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra vydal dne 5. 12. 2002 rozhodnutí
č. j. OSZ-49267-14/VD-Pc-2002, kterým rozhodl, že žalobci podle §116 odst. 4 služebního
zákona zanikne dnem 27. ledna 2003 nárok na příspěvek za službu ve výši 9012 Kč.
Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod, který žalobci vznikl dnem 28. 1. 2003. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce
odvolal; odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2003, které však bylo
zrušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, č. j. 5 Ca 48/2003 - 30
z důvodů neprovedení řádného výkladu vztahu ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního
zákona. Rozhodnutím náměstka ministra vnitra ze dne 16. 12. 2004,
č. j. OSZ-6-33/VO-Že-2004, bylo o odvolání znovu rozhodnuto shodně s odůvodněním,
že nárok na starobní důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem
o důchodovém pojištění, nikoliv uplatněním žádosti o důchod. Stěžovateli vznikl nárok
na starobní důchod a tím zanikla jeho možnost volby mezi příspěvkem za službu a důchodem.
I toto rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce správní žalobou. V té uvedl, že při souběhu
nároku na příspěvek a na starobní důchod lze oprávněnému dle jeho volby ponechat
příspěvek, anebo začít vyplácet důchod. Přestože zvolil příspěvek, stěžovatel rozhodl, že mu
tento nenáleží. Ztrátu nároku na příspěvek navíc datoval již dnem 27. 1. 2003, tedy v době,
kdy ani žalobci nárok na důchod nemohl vzniknout; k tomu došlo až dne 28. ledna 2003.
Stěžovatel dle žalobce ani nerespektoval předchozí rozsudek Městského soudu v Praze,
možností volby mezi příspěvkem a důchodem se řádně nezabýval.
Městský soud v Praze opětovně konstatoval, že mezi zněním §116 odst. 4 a §118
odst. 2 zákona existuje rozpor a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 A 156/2002. I nové rozhodnutí stěžovatele obsahuje stejné vady jako to předchozí,
neboť stěžovatel se s rozporem ve znění uvedených ustanovení nedokázal opětovně vypořádat
a konstatoval pouze, že na věc dopadá pouze ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona.
Městský soud již tentokrát napadené rozhodnutí nezrušil pro nepřezkoumatelnost, ale vyjádřil
se k jádru právního sporu v dané otázce. Městský soud především konstatoval, že je-li dnem
vzniku nároku žalobce na starobní důchod den 28. leden 2003, pak by měl téhož dne
zaniknout nárok žalobce na příspěvek. V rozporu s tímto vlastním tvrzením však žalovaný bez
bližší argumentace činí závěr, že nárok žalobce zanikl již 27. ledna 2003. Tímto závěrem pak
dospívá k názoru, že ustanovení §118 odst. 2 týkající se souběhu nároku na příspěvek
a na starobní důchod nemůže být aplikovatelné. Městský soud dále prohlásil, že je povinností
stěžovatele aplikovat platný a účinný zákon a jeho ustanovení vykládat ve vzájemné
souvislosti. Ustanovení §118 odst. 2 služebního zákona předpokládá souběh nároku
na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo volby mezi těmito dávkami.
Nelze proto vyložit ustanovení §116 odst. 4 služebního zákona tak, aby v zákoně
předpokládaná situace – souběh nároku na příspěvek a na starobní důchod – vůbec nemohla
nastat. Vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu
mezi příspěvkem a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti
o přiznání nebo vyplácení důchodu. Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní důchod
i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho
nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní
důchod požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje.
Ze shora uvedených důvodů zrušil městský soud napadené rozhodnutí stěžovatele a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledává, že v projednávané věci je klíčovou otázkou vztah
ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 služebního zákona a jejich výklad ve vzájemné
souvislosti. Podle §116 odst. 4 tohoto zákona příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku
nároku na starobní důchod. Podle §118 odst. 2 tohoto zákona při souběhu nároku
na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému
podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.
Nárok na příspěvek za službu podle stěžovatele měl žalobci zaniknout dnem 27. 1. 2003,
tedy jeden den před vznikem nároku na důchod. Stěžovatel v průběhu řízení nikdy
nevysvětlil, na základě jakého ustanovení k tomuto závěru dospěl. Je tedy nutno konstatovat,
že jestliže žalovaný §116 odst. 4 služebního zákona vykládá tak, že nárok na příspěvek
zaniká dnem, který předchází dni, kdy vzniká nárok na starobní důchod, pak nemůže
k souběhu nároků dojít nikdy a ust. §118 odst. 2 služebního zákona by nemohlo dojít
naplnění.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením, že akceptování právního názoru
Městského soudu v Praze by vneslo chaos do koordinace sociálního zabezpečení v zemích
Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení
na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se
v rámci Společenství, neboť řešený problém se působnosti shora uvedeného nařízení
nedotýká.
Obavy stěžovatele z miliardových nároků na státní rozpočet kvůli nutnosti přezkoumat
všechny případy zániku příspěvku za službu včetně případů bývalých příslušníků Státní
bezpečnosti zařazených na kontrarozvědném nebo rozvědném úseku, považuje Nejvyšší
správní soud za neodůvodněné, nehledě na to, že tyto obavy nelze podřadit pod žádný
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
K námitce, že přijetí výkladu v napadeném rozsudku by v praxi znamenalo nemožnost
spolupráce orgánů sociálního zabezpečení podle §9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, se nelze vyjádřit, protože žalovaný vůbec neuvedl, v čem
by měla tato nemožnost spočívat. Opět je nutno upozornit, že takovou námitku nelze podřadit
pod žádný z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
Chce-li stěžovatel svou námitkou ohledně toho, že on sám byl předkladatelem
služebního zákona a že je gestorem této právní úpravy i pro jiné orgány, naznačit,
že je i nejpovolanějším interpretem tohoto právního textu, pak je třeba připomenout tezi
jednoho z nejvýznamnějších evropských právníků 20. století Gustava Radbrucha: „Vůle
zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem
pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto
možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo
přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být
moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší než jeho autor.“ (G. Radbruch,
Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107, cit.
dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02, Sb. n. u. ÚS,
Svazek č. 29, nález č. 10). Jsou to tedy právě soudy ve správním soudnictví, které jsou
povolány k tomu, aby ve svých rozhodnutích prováděly výklad zákona, který je pro správní
orgány závazný.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou žalovaného, která nebyla nikterak
konkretizována, o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu spočívající v jeho
naprosté nesrozumitelnosti. O tom, že rozhodnutí je srozumitelné, ostatně svědčí
i stěžovatelem podaná velmi obsáhlá kasační stížnost, v níž s právním názorem městského
soudu polemizuje a argumentuje proti němu. Byla to naopak obě správní rozhodnutí
stěžovatele, která trpěla nepřezkoumatelností. Názory městského soudu si ani neprotiřečí,
jak argumentuje stěžovatel.
Právní názor v otázce volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu podle
služebního zákona zastávaný Nejvyšším správním soudem v této věci vychází z konstantní
judikatury tohoto soudu. Již v rozsudku ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115 tento soud
vyslovil, že nárok na příspěvek za službu podle §116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zaniká pouze v tom případě, že
policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle §118
odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod
byl deklarován správním rozhodnutím (úplný text dostupný na www.nssoud.cz.).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze rozhodl v souladu
se zákonem a v řízení neshledal vady namítané v kasační stížnosti. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Nad rámec rozhodnutí o kasační stížnosti lze uvést, že není důvodu k tomu,
aby se v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů Nejvyšší správní
soud postupem stanoveným v soudním řádu správním usnášel na zásadním usnesení
(§12 odst. 3 s. ř. s.), protože považuje rozsudek Městského soudu v Praze spolu s tímto svým
rozsudkem a svou předchozí judikaturou za dostačující právní instrument pro zákonné
a jednotné rozhodování správních orgánů v této právní oblasti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu