ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.7.2007
sp. zn. 2 As 7/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: E.
Š., zastoupená JUDr. Janem Liegertem, advokátem se sídlem V Jámě 8, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10
Ca 104/2006 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti
shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí ze dne 27. 3. 2006,
č. j. S-MHMP 44455/2006/OST/Ch/Ko. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolaní
žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby, ze dne
19. 12. 2005, č. j. OV/2005/4473/Ce, kterým byla stavebníkům Janu Vladařovi a Zdeňce
Vladařové na základě §138a odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánovaní
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), povolena výjimka
z ustanovení čl. 10 odst. 3 vyhlášky č. 26/1999 Sb. Hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hl.m. Praze (dále jen „OTPV“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti uvedla, že stavební úřad ji při vydání rozhodnutí
o povolení výjimky jako účastnicí řízení zcela pominul a tím v řízení popřel její procesní
práva, zejména právo vyjádřit se k věci, právo vznést své námitky a právo podat návrhy
na doplnění dokazování. Nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu nenapravil ani odvolací
správní orgán, který odvolaní stěžovatelky zamítl jako nepřípustné. Stěžovatelka poukazuje
především na to, že řízení o udělení výjimky je součástí vedeného řízení o umístění stavby,
kterého ona je účastníkem, a udělením výjimky bylo zásadním způsobem zasaženo do jejích
zákonem chráněných práv a zájmů, tedy vlastnického a užívacího práva, včetně práva
na užívaní pitné vody ze své studny, která je jediným zdrojem pitné vody pro domek
stěžovatelky. Nad míru přípustnou bylo rovněž zasaženo i právo stěžovatelky na přiměřeně
klidné užívaní záhrady. Z tohoto důvodu měla být rovněž účastníci řízení ve smyslu
§14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí
žalovaného je tedy třeba chápat jako rozhodnutí procesní povahy, jímž bylo rozhodováno
o procesních právech stěžovatelky. Skutečnost, že stavebníky zamýšlená stavba,
o jejímž umístění se vede územním řízení, je z hlediska místních poměrů a z hlediska
velikosti pozemku stavebníků předimenzovaná a v důsledků toho zasahuje do vlastnických
práv stěžovatelky k její nemovitosti, byla stěžovatelkou v celém řízení namítána.
Přesto stavební úřad využíval všech prostředků, aby stavebníkům jejich pozici usnadnil,
a naproti tomu upíral stěžovatelce účast v řízení, třebaže vydaným rozhodnutím je do jejích
práv přímo zasaženo. Stěžovatelce nebyla do současné doby správními orgány ani soudem
dána možnost účinně se proti této libovůli stavebního úřadu bránit.
Stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného usnesení podle ust. §103 odst. 1 písm. a),
d) a e) zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř .s.“). V prvé řadě
konstatuje, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat, na základě
jaké úvahy dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím předběžné povahy
ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že žalobou napadené
rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s a žaloba
proti němu je nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Postupem a rozhodnutím městského
soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu a právo spravedlivý
proces. Stěžovatelka dále uvedla, že rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky není
závazným stanoviskem ani podkladovým rozhodnutím, jak je zřejmě klasifikoval městský
soud, ale je samostatným rozhodnutím vydaným v průběhu vedeného územního řízení,
kterým bylo navrhovatelům zamýšlené stavby založeno právo vybudovat na svém pozemku
místo garáží nekryté parkoviště. Toto právo nemá dočasný nebo předběžný charakter
neboť nebude-li rozhodnutí o výjimce zrušeno, bude zde toto právo existovat nejen po dobu
vedeného územního řízení, ale i v následném stavebním řízení a při realizaci případné stavby.
Stěžovatelka zdůraznila, že v územním řízení se bude již řešit pouze otázka, ve které části
pozemku toto parkoviště bude konkrétně situováno. Irelevantní je podle stěžovatelky
i skutečnost, že se může bránit proti rozhodnutí o udělení výjimky až v územním řízení,
v němž se bude teprve rozhodovat o konkrétním umístění parkoviště, neboť toto rozhodnutí
bude již jen realizací výjimkou založeného práva stavebníků postupovat jinak, než stanoví
právní předpis a místo garáží vybudovat na pozemku nekryté parkoviště. Stěžovatel
konstatoval, že předmětné rozhodnutí nesplňuje znaky rozhodnutí předběžné povahy
definované v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 183/2005-64, neboť udělená
výjimka, pokud nebude zrušena, bude stále platit a jí založené právo je bez časového omezení
a není předběžné.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje usnesení Městského soudu v Praze
č. j. 10 Ca 104/2006-30 zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí ze dne
27. 3. 2006 a na vyjádření k obsahu podané žaloby vůči předmětnému rozhodnutí. Žalovaný
dále uvedl, že se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v kasační stížnosti napadeném usnesení.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Přestože stěžovatelka namítá
nezákonnost napadeného usnesení podle ust. §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s., podle
obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Ostatně je-li kasační
stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy
věci pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby bylo
nezákonné, neboť vychází z nesprávného právního posouzení charakteru rozhodnutí
žalovaného jako rozhodnutí předběžné povahy, a je zároveň nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť z usnesení není jasné, za jakých skutečností
a na základě jaké úvahy došel soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím ve smyslu ust. §70 písm. b) s. ř. s.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, „odmítl-li krajský soud žalobu
jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud
v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek;
věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005-65, dostupný na www.nssoud.cz). Zdejší soud
se při posuzování důvodnosti předmětné kasační stížnosti omezil pouze na otázku, zda bylo
na místě žalobu stěžovatele odmítnout. Samotnými námitkami stěžovatelky, vyplývajícími
z jejího postavení spoluvlastnice sousedního pozemku k pozemku, kterého se předmětné
územní řízení a v rámci něho řízení o udělení výjimky z čl. 10 odst. 3 OTPV týká, se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť by tak činil v tomto případě nad rámec své zákonem vymezené
role.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud získal následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Dne 27. 2. 2002 podali J.V. a Mgr. Z. V. návrh na rozhodnutí o umístění stavby.
V rámci tohoto řízení byla Úřadem městské částí Praha 8, odbor výstavby ze dne 19. 12. 2005
povolena výjimka z ust. čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP, kterou bylo povoleno umístění 3
nekrytých parkovacích stání pro funkci bydlení a 1 parkovacího stání pro návštěvníky
k pozemku č. parc. 547, k.ú. katastrální území Ď., které nebude veřejně přístupné. Tato
podmínka byla povolena pro účely probíhajícího řízení o umístění stavby bytového domu na
zmíněném pozemku. Vůči tomuto rozhodnutí podala paní E. Š. dne 25. 1. 2006 podání,
označené jako odvolání k Magistrátu hlavního města Prahy.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2006, č. j.: S-MHMP 44455/2006/0ST/Ch/Ko,
bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto jako nepřípustné. V odůvodnění především uvedl,
že paní E. Š. nemá k pozemku parc. č. 547 v k.ú. Ď., na který bude výše zmíněná stavba
umísťována, taková práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, které by mohly být
rozhodnutím o předmětné výjimce přímo dotčeny. Dále konstatoval, že postavení účastníka
řízení náleží podle §14 odst. 1 správního řádu pouze navrhovateli, neboť práva a právem
chráněné zájmy jiných subjektů nebudou tímto rozhodnutím o výjimce přímo dotčeny.
Poukázal na to, že námitky směřují proti umístění samotné stavby, nikoliv proti předmětné
výjimce jako takové. Právo na ochranu práv a právem chráněných zájmů je zachováno při
projednání připomínek účastníků ve smyslu §34 odst. 1 stavebního zákona v rámci
samotného územního řízení. Odvolací orgán se zabýval i otázkou důvodnosti přezkoumaní
rozhodnutí mimo odvolací řízení a dospěl k názoru, že nedošlo k zákonnému pochybení ze
strany stavebního úřadu. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou.
Usnesením ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Ca 104/ 2006-30, městský soud předmětnou
žalobu stěžovatelky odmítl [§68 písm. e) s. ř. s.], když konstatoval, že se jedná o rozhodnutí
předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno [§70 písm. b) s. ř. s.].
V odůvodnění konstatuje, že sporná výjimka byla vydána na žádost stavebníků výhradně
pro účely hlavního řízení o umístění stavby, v němž bude na základě projektové dokumentace
rozhodováno mimo jiné i o konkrétním umístění parkovacích stání v rámci pozemku
stavebníku a o závazných podmínkách tohoto umístění. Pouze v rámci tohoto řízení
lze posoudit, zda dojde umístěním parkovacích stání k nepřípustnému zásahu do práva
a zákonem chráněných zájmu stěžovatelky. Jako účastníce územního řízení má stěžovatelka
možnost plného uplatnění svých práv v rámci opravných prostředků, jako je odvolání proti
rozhodnutí správního orgánů, a případnou správní žalobou, v rámci nichž bude moci
stěžovatelka namítat i zkrácení na svých procesních a hmotných právech rozhodnutím
o povolení výjimky s tím, že tato tvrzená pochybení měla za následek nezákonnost rozhodnutí
o umístění stavby. Soud s poukazem na předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, publikované pod č. 906/2006 Sb., vyloučil,
že by se v daném případě nejednalo o rozhodnutí ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. Soud naopak
konstatoval, že dané rozhodnutí o udělení výjimky má všechny znaky rozhodnutí předběžné
povahy, jak je vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005-64, publikovaném pod č. 886/2006 Sb.
V.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelčinou námitkou, že rozhodnutí
městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Tato námitka stěžovatelky není důvodná. Z výše popsaného odůvodnění předmětného
usnesení je zřejmé, že městský soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného jako
rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. a že právě z tohoto důvodu
žalobu odmítl. Rovněž je z rozhodnutí velmi dobře patrné, jakými úvahami byl soud veden,
dospěl-li k tomuto závěru. Dodejme, že městský soud svoji argumentaci podpořil i odkazem
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Nedůvodná je rovněž námitka, že městský soud nesprávně posoudil žalobou napadené
rozhodnutí jako rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce
přezkoumání rozhodnutí, jež je z přezkoumaní podle soudního řádu správního vyloučeno.
V §70 s. ř. s. je uveden taxativní výčet úkonů, které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny,
přičemž v písm. b) zmíněného ustanovení jsou zmíněny úkony předběžné povahy, které mění,
ruší a závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti osob.
Stejnou právní otázkou se Nejvyšší správní soud správní soud zabýval již ve svém
rozhodnutí ze dne 18. 7. 2007, č. j. 9 As 46/2007-54 (dostupné na www.nssoud.cz), a došel
k závěru, že: „Rozhodnutí stavebního úřadu o výjimce z obecných technických požadavků
na výstavbu podle §138a odst. 3 stavebního zákona je rozhodnutím předběžné povahy
vydávaným v souvislosti s územním, stavebním nebo jiným řízením podle citovaného zákona
a jako takové je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno.“ Rozhodující senát
Nejvyššího správního soudu neshledal důvody, proč se od tohoto, v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu již vyjádřeného, názoru odchýlit a uplatnit postup podle §17 s. ř. s.,
a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že předmětné rozhodnutí nesplňuje znaky
rozhodnutí předběžné povahy tak, jak jej definuje rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005-64, publikován pod č. 886/2006 Sb.NSS.
V něm rozhodnutí bylo judikováno, že: „Rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70
písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních
orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující
určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto
rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla
dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně
po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení
před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci
rozhodne s konečnou platností (procesní znak).“ (Srov. též nález Ústavního soudu ČR ze dne
3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, publikovaný pod č. 291/1999 Sb., jakož i pod č. 153 Sb.
n. u. ÚS, sv. 16, str. 135).
Předmětné rozhodnutí pak bezpochyby splňuje výše uvedený materiální znak,
neboť je rozhodnutím správního orgánu ve veřejnoprávní věci a s přihlédnutím ke specifikům
řízení podle stavebního zákona lze rovněž konstatovat, že se jedná o rozhodnutí, které zatímně
fixuje určitý stav, a to buď stav normální (bezvýjimečný) nebo stav výjimečný (v případě
povolení výjimky), neboť rozhodující je vždy konečné rozhodnutí ve věci samé (např. vydání
územního rozhodnutí či stavebního povolení). K procesnímu znaku sporného rozhodnutí
je třeba předně poznamenat, že má charakter rozhodnutí o předběžné otázce, přičemž obecně
platí, že rozhodnutí o předběžné otázce je vždy rozhodnutím předběžné povahy; na tuto jeho
povahu nemá vliv, zda je učiní na počátku řízení ve věci samé orgán, který v tomto řízení
rozhoduje, nebo jiný orgán příslušný posoudit takovou otázku samostatně (srov. Soudní
judikatura ve věcech správních č. 201/1998). Stejně tak není rozhodné, že rozhodnutí
o udělení či neudělení dané výjimky ve své podstatě předurčuje rozhodnutí ve věci samé.
I když nelze brojit přímo proti rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků
na výstavbu, lze zcela jistě brojit proti jeho důsledkům, tj. např. proti vydání či nevydání
stavebního povolení, což je pro posuzovanou věc podstatné. Není tedy důvodná námitka
stěžovatelky, že by toto rozhodnutí nesplňovalo podmínky ve zmíněném judikátu definované.
Jak také Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozhodnutí ze dne 18. 7. 2007,
č. j. 9 As 46/2007-54 judikoval: „Odepření soudního přezkumu tedy v daném případě
neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření
spravedlnosti – denegatio iustitiae, ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup
k soudu. Můžeme tedy hovořit o jakési dočasné exempci ze soudního přezkumu s tím,
že na soud se lze v předmětné věci obrátit správní žalobou až proti případným důsledkům
rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu, tzn. proti rozhodnutí
ve věci samé, a v tomto ohledu lze považovat za naplněný i onen procesní znak rozhodnutí
předběžné povahy. Ostatně samotné rozhodnutí o udělení či neudělení výjimky není
bez dalšího způsobilé zasáhnout práva účastníků řízení, neboť jde o rozhodnutí,
které se vydává vždy v souvislosti s územním, stavebním nebo jiným řízením a teprve výsledek
tohoto řízení podle stavebního zákona je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení
práv účastníků řízení.
V této souvislosti je nutné si uvědomit, že právnické osoby, fyzické osoby a správní
orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci,
kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat podle obecných technických požadavků
na výstavbu, obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami
s omezenou schopností pohybu a orientace a technických požadavků stanovených
prováděcími předpisy (souhrnně "obecné technické požadavky"). Plnění těchto požadavků
tedy není nikdy posuzováno samo o sobě (samoúčelně), ale vždy v souvislosti s dalšími
požadavky v rámci územního, stavebního či jiného řízení; tak např. ve stavebním řízení
se posuzují zejména tyto záležitosti: 1) plnění podmínek územního rozhodnutí, 2) plnění
veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí a plnění obecných technických
požadavků na výstavbu, 3) zajištění komplexnosti a plynulosti výstavby, 4) provádění stavby
oprávněnou právnickou nebo fyzickou osobou, 5) účinky budoucího provozu (u provozoven),
a to z hledisek obtěžování okolí, likvidace odpadu, dopravního řešení apod. Splnění obecných
technických požadavků na výstavbu je potom pouze jednou z mnoha záležitostí posuzovaných
v rámci tohoto řízení, které vůči tomuto řízení vystupují akcesoricky. Není proto rozhodné,
zda řízení o výjimce probíhá ve spojení s územním, stavebním či jiným řízením ve věci samé
nebo samostatně tak, jako tomu bylo v této věci. Rozhodování o výjimkách
z obecných technických požadavků na výstavbu se vyskytuje pouze v souvislosti
s některým z těchto „hlavních“ řízení ve věci samé, jež musí nutně proběhnout, aby byl
naplněn cíl, který je návrhem na povolení dané výjimky sledován.
Posouzení splnění obecných technických požadavků na výstavbu, jakož i případné
rozhodnutí o výjimkách z těchto požadavků není vyloučeno ze soudní ochrany,
když jejich soudního přezkum lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí ve věci
samé ať už pozitivního nebo negativního, přičemž ani v jednom případě nebudou účastníci
řízení, kteří tak jako v souzené věci sledují odlišné zájmy (na jedné straně
navrhovatelé výjimky – spoluvlastníci dotčené nemovitosti, na druhé straně ostatní účastníci
řízení – vlastníci sousedních nemovitostí), zkráceni na svém právu přístupu k soudu.
Tento závěr konvenuje jednak zákonné konstrukci přezkumu ve správním soudnictví,
tj. přezkumu rozhodnutí konečné povahy, jimiž je zasahováno do práv a povinností určitého
subjektu, jednak zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť případné připuštění soudního
přezkumu proti rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu
by znamenalo neopodstatněnou partikularizaci příslušného územního, stavebního
či jiného řízení jako celku, která by v konečném důsledku vedla k prodloužení tohoto řízení.“
Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že odepřením soudního přezkumu předmětného
rozhodnutí by došlo ke zkrácení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu
a spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud po přezkoumaní všech relevantních skutečností a okolností
kasační stížnosti dospěl k závěru, že tato není důvodná.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. 110 odst. 1 s.ř.s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu