ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.16.2007
sp. zn. 2 Azs 16/2007 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. K., zastoupeného Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 4. 12. 2006,
sp. zn. 41 Az 4/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2003,
č. j. OAM - 769/VL-16-C10-2002, o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá nesprávné posouzení právní otázky správním orgánem i krajským soudem.
Domnívá se totiž, že jeho žádost byla podána důvodně, neboť na jeho případ bylo možné
vztáhnout ust. §12 – §14 zákona o azylu. Ve své domovské zemi se dostal do finančních
potíží, když jej začali pronásledovat tzv. vymahači fiktivních dluhů, zapálili mu dokonce
stánek a auto, po něm i jeho rodině stříleli. Stěžovatel navíc zjistil, že státní orgány,
u nichž se snažil hledat ochranu, jsou součástí zločineckých struktur, a proto musel vycestovat
ze země a požádat o azyl. Doplnil také, že patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur, jimiž je naopak za své nečlenství pronásledován, což jeho domovský stát toleruje.
Důvod podání stížnosti spatřuje dále v tom, že žalovaný porušil několik ustanovení tehdy
platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí (dále jen „správní řád“), když nedostatečně provedl dokazování ve věci
a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, což byl krajský soud povinen přezkoumat. Správní
řízení tedy, dle jeho mínění, trpělo procesními vadami, které nelze odstranit, a proto je třeba
jej zopakovat. V neposlední řadě stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal se závěrem žalovaného o neexistenci překážek vycestování, neboť stěžovateli
při návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení a nelidského, ponižujícího zacházení,
zejména když státní orgány zjistí, že žádal v ČR o azyl - bude vystaven tzv. administrativní
šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel se tedy domnívá, že splňuje
zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle §91 zákona o azylu a navrhuje
proto, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen; zároveň žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O této žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5
zákona o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním
kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Stěžovatel
spatřuje přijatelnost své stížnosti v tom, že krajský soud zásadně pochybil, když se dostatečně
neřídil předcházejícím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a v odůvodnění
svého rozsudku se navíc nevypořádal s jednotlivými žalobními body; tato pochybení mají
dopad do jeho hmotněprávního postavení.
Při zvažování přijatelnosti této kasační stížnosti - v návaznosti na stěžovatelova
tvrzení - vycházel zdejší soud ze svého shora uvedeného rozhodnutí, v němž bylo
mj. dostatečně vyloženo, že: „Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti…“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí krajského soudu
neshledal žádná zásadní právní pochybení, přičemž v odpovědi na tvrzení stěžovatele
o přijatelnosti jeho kasační stížnosti z důvodu nerespektování předchozího zrušovacího
rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 10. 2005, č. j. 2 Azs 416/2004 - 71, podotýká, že toto
rozhodnutí řešilo naprosto odlišnou situaci - odmítnutí žaloby pro opožděné doplnění
žalobních bodů, kdy Nejvyšší správní soud konstatoval procesní pochybení ze strany
krajského soudu, a proto jeho usnesení zrušil. Také námitku o nedostatečném vypořádání
se s obecně formulovanými žalobními body je třeba odmítnout s poukazem na mnohá
předchozí rozhodnutí tohoto soudu, mimo jiné na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, sp. zn. 2 Azs 92/2005: “I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III.
Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže
se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní
skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných
skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Tímto Nejvyšší správní
soud odpovídá i na kasační námitky, že žalovaný nedostatečně provedl dokazování
a své rozhodnutí následně nepřesvědčivě odůvodnil, na což ve svém rozhodnutí patřičně
reagoval i krajský soud.
Také důvody spočívající ve vydírání ze strany soukromých osob Nejvyšší správní
soud několikrát posuzoval, a proto i zde odkazuje např. na svá rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003
(sp. zn. 4 Azs 23/2003), ze dne 18. 12. 2003 (sp. zn. 6 Azs 45/2003) nebo také na rozsudek
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003: „Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko
potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl
až po delším pobytu v České republice a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem
žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha
o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Azylově relevantním důvodem není ani stěžovatelem zmiňovaná „příslušnost
k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur“ (viz. rozhodnutí ze dne 26. 8. 2004,
sp. zn. 5 Azs 187/2004: „Tzv. „nečleny zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální
skupinu (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).“
K poslední kasační námitce o existenci překážek vycestování, kterými se údajně
ani žalovaný, ani krajský soud, nezabývali, zdejší soud opět odkazuje na svá předcházející
rozhodnutí - např. ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 47/2003 či ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. 4 Azs 7/2003: „Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže
se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl
až po delším pobytu v České republice a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem
žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha
o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu