ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.36.2007
sp. zn. 2 Azs 36/2007 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: B. – T. A., zast. JUDr. Jaroslavem Palasem,
advokátem se sídlem Dělnická 30, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, č. j. 60 Az 106/2005 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Jaroslavu Palasovi se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsané rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 8. 2005, č. j. OAM-1472/VL-07-08-2005. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti (resp. v jejím doplnění ustanoveným právním
zástupcem) uvádí jedinou dostatečně konkrétní kasační námitku (srov. k tomu rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publikovaný pod. č. 835/2005 Sb.NSS), ve které namítá, že krajský soud nevzal v potaz
okolnost, že stěžovatel v roce 2006 uzavřel sňatek s paní V. T., občankou Ukrajiny, která má
v ČR povolený trvalý pobyt. V manželství vychovávají společně dva syny manželky
stěžovatele. Děti a manželky spoléhají na péči a podporu stěžovatele, mladší z dětí, narozené
v ČR, je státním příslušníkem ČR. Pokud žádost stěžovatele o azyl bude zamítnuta
a stěžovatel bude nucen k vycestování, bude tato skutečnost v rozporu s mezinárodními
závazky ČR, neboť čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje
povinnost smluvních stran zaručit právo na respektování soukromého a rodinného života.
Na základě této skutečnosti pak stěžovatel navrhuje kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný
účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska
její přípustnosti, tzn. z hlediska splnění podmínek řízení. V případě, že by Nejvyšší správní
soud shledal kasační stížnost přípustnou, rozhodoval by následně o její přijatelnosti podle
§104a s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006,
č. j. 8 Azs 5/2006 - 30, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel tedy ve své kasační stížnosti namítal, že pokud by byl nucen k vycestování,
bude tato skutečnost, a to z důvodu porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.), v rozporu s §14a zákona o azylu.
Toto ustanovení stanoví, že „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě
jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého
bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo
vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval: „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen
o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím
včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby)
upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu,
že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.“ (Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS). V daném případě však
stěžovatel tuto námitku v žalobě uplatnit nemohl, a to z toho důvodu, že předmětný sňatek
uzavřel až 30. 6. 2006, tedy téměř rok po podání žaloby. Nelze tak předmětnou kasační
námitku označit za nepřípustně uplatněnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelovi již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
Na úvod je nutné poznamenat, že institut doplňkové ochrany v českém právním řádu
nahradil koncept tzv. překážek vycestování, které byly s účinností do 31. 9. 2006 upraveny
v §91 zákona o azylu. Toto ustanovení v odstavci prvém stanoví, že „povinnost ukončit pobyt
neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo
svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího
věku a stupně samostatnosti.“. Je tedy zřejmé, že z hlediska předmětu kasační stížnosti mezi
těmito ustanoveními není rozdíl.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že obdobné námitky byla již předmětem řady
jeho rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 3. 4. 2006, č. j. 2 Azs 124/2005 - 67, rozsudek ze dne
28. 1. 2004, č. j. 2 Azs 78/2003 - 36 či rozsudek 10. 7. 2003, č. j. 7 Azs 2/2003 - 46).
Podle rozsudku č. j. 2 Azs 124/2005 - 67 „překážka vycestování není prostředkem
k obcházení institutů zákona o pobytu cizinců. Smyslem legislativního zahrnutí překážky
vycestování do českého zákona o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu
non-refoulement, tedy zásadu zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých
důvodů nebude udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně
ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Z takových důvodů však stěžovatel po shledání
překážky vycestování nevolá, jak správně konstatoval zejména krajský soud. Není ani namístě
zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem
na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl
s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale
musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše
vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení,
jak navrhuje stěžovatel.
Jak již bylo výše uvedeno, institut překážky vycestování a nyní institut doplňkové
ochrany ve vnitrostátní právní úpravě zakotvuje zásadu non refoulement, která zabezpečuje,
že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl, vydán do země,
kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě.
Z takových důvodů však stěžovatel po shledání překážky vycestování v posuzovaném případě
zjevně nevolá. Během celého správního a soudního řízení stěžovatel neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, které by naznačovaly, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu definice
čl. 1 písm. A odst. 2 (v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotvených
v Protokolu z roku 1967) Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jež byla spolu
s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z roku 1967 publikována pod
č. 208/1993 Sb. Podle této definice je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo svou vlast
a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo
národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání
určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným
obavám, odmítá ochranu své vlasti.“ Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá,
že stěžovatel neměl strach z pronásledování a jeho žádost o azyl byla motivována problémy
s věřiteli jeho zemřelého otce.
Mezinárodní závazky týkající se článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod jsou v českém vnitrostátním právním řádu promítnuty v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podle ustanovení §119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců
nelze vydat rozhodnutí o vyhoštění, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života cizince. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá
než odkázat na výše uvedený právní názor, že překážka vycestování nemůže být prostředkem
k obcházení institutů zákona o pobytu cizinců.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji
odmítl.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 4 a §120 s. ř. s.]
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně
za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč,- [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Protože
ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty). Částka daně,
vypočtená podle ustanovení §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí
912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 5712 Kč.
Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatele
do 2 měsíců od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu