ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.59.2007
sp. zn. 2 Azs 59/2007 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: G. O., zastoupené Mgr. Markem Janstou,
advokátem se sídlem Palackého 267, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2007, č. j. 61 Az 80/2005 -
18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2005, č. j. OAM-1041/VL-10-08-2005 žalované
Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) zamítl podle §78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2007.
Rozsudek žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností, v níž uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Předně namítala, že soud nesprávně
posoudil právní otázku týkající se důvodu neudělení azylu. Soud podle stěžovatelky věnoval
pouze minimální pozornost vlastnímu obsahu žaloby, zejména zcela pominul prověření
a posouzení skutečností, které se týkaly pronásledování stěžovatelky na území Ukrajiny
skupinami organizovaného zločinu. Soud podle stěžovatelky rovněž pominul faktický stav
ochrany lidských práv a dodržování zákonnosti na Ukrajině, kdy státní orgány poskytují
občanům nulovou právní ochranu a naopak v mnoha případech jsou to právě orgány tamních
soudů a policie, které jsou organizátory vydírání obyvatelstva. Stěžovatelka od samého
počátku uváděla jako důvod svého nuceného odchodu z Ukrajiny opakovaný nátlak skupin
organizovaného zločinu vůči její osobě, proti němuž jí ze strany policejních složek nebyla
poskytnuta žádná pomoc a ochrana. Stěžovatelka dále namítala, že soud ve svém rozhodnutí
pouze obecně odkázal na ustanovení příslušných částí zákona o azylu, aniž by konkrétně
uvedl důvody, pro které se žalobě stěžovatelky nevyhovělo. Soud rovněž podle stěžovatelky
zcela ignoroval obsah ustálené judikatury v oblasti ochrany lidských práv (rozsudky
Evropského osudu pro lidská práva Cruz Varas a Vilvarajah). Stěžovatelka dodala, že se
domnívá, že v jejím případě jsou splněny zákonné předpoklady pro udělení humanitárního
azylu, jak jsou upraveny v §14 zákona o azylu. Na základě shora uvedených důvodů,
stěžovatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka závěrem požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, lze
pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V souvislosti s tvrzením stěžovatelky o nedostatku důvodů rozsudku krajského soudu
a nevypořádání se s obsahem judikatury v oblasti ochrany lidských práv, zdejší soud uvádí
následující: K podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho důvodů
se Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS
(tam viz i odkazy na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaném pod č. 133/2004 Sb.NSS, v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaném pod č. 787/2006 Sb.NSS. Ve světle této judikatury
lze již prima facie konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné.
K předneseným námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka v průběhu
správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byla
ve vlasti vystavena pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných,
neboť stěžovatelka pouze konstatovala, že se obává příslušníků organizovaného zločinu,
kteří jí vyhrožovali zničením prodejního stánku na tržnici za to, že jim jej její zaměstnavatelka
neprodala. Dále uváděla důvod legalizace pobytu v České republice. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že osoby vystavené vyhrožování z důvodu, že nechtějí prodat stánek
na tržnici, netvoří sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, www.nssoud.cz, „sociální
skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je společenský
útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost
k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout
ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství,
národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním
menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným
skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám. Za sociální skupinu proto nemůže být považována
skupina lidí, kteří nemají v daném státě vliv, a to zejména proto, že se nejedná o objektivní
ověřitelnou skutečnost, ale o pocit, jímž v určité fázi svého života může trpět takřka jakýkoli
člověk v jakékoli reálně existující společnosti.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, www.nssoud.cz, „pokud žadatel o udělení azylu není vystaven
žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá
z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti
ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost,
že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem
diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“ Krajský
soud proto nepochybil, pokud se ve svém rozhodnutí nezabýval faktickým stavem ochrany
lidských práv a dodržování zákonnosti na Ukrajině.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že na Ukrajině byla pronásledována
skupinami organizovaného zločinu, přičemž ze strany policejních složek jí nebyla poskytnuta
žádná pomoc a ochrana. V posuzované věci je zjevné, že stěžovatelka byla pronásledována
soukromými osobami. Problémy se soukromými osobami však nemohou být důvodem pro
udělení azylu, pokud politický systém v zemi původu žadatele o azyl dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Tento závěr vyslovil Nejvyšší
správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j.4 Azs 38/2003 - 36, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, www.nssoud.cz, případně
v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz. Ze správního spisu
vyplynulo, že se stěžovatelka sice obrátila na policii, avšak poté, když tento orgán zůstal
nečinný, nikde si na tuto skutečnost nestěžovala a ani nepožádala o pomoc žádný jiný
kompetentní orgán. Nelze rovněž přehlédnout již výše uvedené, že problémy se soukromými
osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané
politické názory.
Konečně k námitce stěžovatelky, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu, Nejvyšší správní soud připomíná, že její stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Obdobnou otázkou
se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 7 Azs 138/2005 - 69, www.nssoud.cz. Žalovaný s ohledem na zmíněnou judikaturu
nepochybil, pokud vzhledem k tomu, že posoudil žádost jmenované o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, pro nadbytečnost již neposuzoval,
zda žadatelka splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť aplikace
tohoto ustanovení se váže na ustanovení §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito
nebylo.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu