ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.60.2007
sp. zn. 2 Azs 60/2007 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. O., zastoupeného opatrovníkem S. o. z. e.,
zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2007,
č. j. 65 Az 300/2005 - 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2007, č. j. 65 Az 300/2005 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 3. 8. 2005,
č. j. OAM-1317/VL-10-12-2005, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, jež ovšem spočívalo pouze
v přesnějším pojmenování jejích důvodů (uvedení příslušných ustanovení zákona) uplatňuje
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále pak nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů a v jiných vadách řízení
před soudem.
Stěžovatel má jednak za to, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení
v souvislosti s aplikací ust. §12 zákona o azylu, neboť na jedné straně konstatoval,
že stěžovatel opustil vlast z důvodu své politické činnosti, nicméně v následující větě uzavřel,
že tento důvod nelze podřadit pod důvody vyjmenované v §12 zákona o azylu. Stěžovatel
v tomto závěru spatřuje velký a zjevný rozpor, navíc není vůbec odůvodněn, soud se ani
nevypořádal se žalobními body; proto považuje jeho rozhodnutí za nezákonné
a nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel uvádí, že pojem „odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů“ není doposud obecně vyložen a nezbytná hloubka
politického přesvědčení či intenzita jeho projevování jsou vyhodnocovány případ od případu.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze nicméně vyvodit obecnější závěr,
že za zastávání politických názorů je možno považovat jak dlouhodobou politickou činnost,
tak i jednorázovou účast na demonstraci. V této souvislosti odkazuje na rozsudek zdejšího
soudu sp. zn. 2 Azs 423/2004. Na druhé straně si je stěžovatel vědom i rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 5 Azs 309/2005, které vyznívá, dle jeho mínění, opačně. Dodává, že
také Vrchní soud v Praze ve svém dávném rozhodnutí potvrdil, že emigroval-li žadatel pro
své politické přesvědčení, musí doložit, že nějaké má, že je schopen je formulovat
a prezentovat a že se proto stává ve své domovské zemi vládním úřadům nebo jiným orgánům
nepohodlným, a je proto pronásledován. V závěru této stížní námitky stěžovatel tvrdí, že on
tuto skutečnost uvedl, ale soud ji vyhodnotil logicky opačně, jako by byl býval o své politické
činnost nic nesdělil. Rozhodnutí krajského soudu je z těchto důvodů jednak nezákonné,
neboť tato právní otázka byla nesprávně posouzena, a navíc nepřezkoumatelné - vzhledem
k nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatel v neposlední řadě namítá, že rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné také kvůli vadě řízení, když krajský soud vedl celé řízení o žalobě v
jazyce, jemuž dobře nerozumí. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu č. 186/95
a dodává, že v průběhu správního řízení byly všechny úkony činěny za přítomnosti
kvalifikovaného tlumočníka, zatímco krajský soud s ním komunikoval výhradně v českém
jazyce, kterému dobře nerozumí, a proto nemohl odpovědně uplatňovat svá procesní práva
(nerozuměl např. výzvám soudu).
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Odkazuje na správní spis a uzavírá, že stěžovatel nesplňuje podmínky
obsažené v ust. §12, 13 a 14 zákona o azylu; stěžovatel není ve své zemi ohrožen
ani skutečnostmi vyjmenovanými v ust. §91 zákona o azylu. Navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Vymezení institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech azylu se zdejší soud podrobně věnoval např. ve svých usneseních
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, případně ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 40/2006,
(obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že „další př í pad př i j at e l nos t i k as ač ní
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hm ot ně-právního postavení st ě žovat e l e.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním př í padě můž e jednat přede vší m tehdy, pokud: a)
Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc v ylou č it, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud
v jednotlivém př í padě h r ubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však
t řeba zdů ra zni t , že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie p řijat elnos ti povolán
př e z k oum áv at jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze dův odně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení p ředevší m procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby z půs obi l a p ř i j at e l nos t následné
k as ač ní stížnosti…“ Právě takové zásadní pochybení zjistil Nejvyšší správní soud v daném
případě v postupu krajského soudu, který své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žaloby
řádně neodůvodnil, resp. se vůbec nevypořádal se závěrem žalovaného, na němž ten své
rozhodnutí o neudělení azylu postavil (podrobněji níže), a kasační stížnost je tedy přijatelná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 23. 7. 2005 na základě
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu. V ní a v následném pohovoru uvedl, že jej na Ukrajině
pronásleduje místní policie kvůli jeho politickému přesvědčení, od roku 2004 je členem
opoziční strany Sjednocená sociálně demokratická strana Ukrajiny, jejichž mítinků
a demonstrací na podporu J. se každý měsíc účastnil. Dne 10. 1. 2005 se opět zúčastnil
mítinku proti J., na kterém došlo k potyčce, při níž byl spolu s kamarádem P. O. zadržen
policií; byl odveden a poté fyzicky napaden, resp. brutálně zbit. Matka jej musela odvést do
nemocnice, kde byl deset dní hospitalizován. Dne 18. 2. 2005, když se vracel z práce, byl opět
zatčen policií a odvezen i s kolegou P. na policejní stanici, kde byli drženi tři dny a nuceni k
přiznání, že psali po budovách hanlivé nápisy proti J., což odmítli. Po propuštění bydleli v
pronajatém bytě, u kterého ovšem neustále hlídkovala policie, takže ani nemohli vycházet
ven. Odjeli proto na venkov, do vesnice K. Mezitím telefonoval se svými známými v ČR, řekl
jim o svých potížích a ti mu poradili, aby Ukrajinu opustil. Požádal proto matku, aby jemu i
kamarádovi P. vyřídila vízum do ČR, kde už byl v roce 2004. Z venkova se vrátili zpět domů,
do Ž., čekali na vízum a dne 19. 7. 2005 z Ukrajiny odjeli. Do ČR přicestovali přes Polsko
dne 20. 7. 2005 autobusem. Ve své žádosti o azyl dále uvedl, že Česká republika je pro něj
cílovým státem a že by tu chtěl pracovat. V případě návratu na Ukrajinu se obává represí
policie.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 3. 8. 2005 (doručeném stěžovateli dne 5. 8. 2005), ve kterém mj. konstatoval,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem podání jeho žádosti o udělení
azylu byly obavy z dalších možných represí ze strany policie pro jeho politické přesvědčení.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel do ČR přicestoval
spolu s kamarádem P. O. a o azyl požádal údajně ze stejných důvodů, porovnal správní orgán
výpovědi obou žadatelů a zjistil mezi nimi závažné rozpory (jež ve svém rozhodnutí popsal).
Vzhledem k těmto zásadním nesrovnalostem nepřiznal žalovaný výpovědi stěžovatele
důkazní hodnotu a uzavřel, že se domnívá, že důvody jeho odchodu z vlasti byly odlišné od
důvodů uvedených v ust. §12 zákona o azylu; žadatel tedy nesplňuje zákonné podmínky pro
udělení azylu podle ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu, a proto byla jeho žádost zamítnuta.
Žalovaný neshledal na základě sdělených údajů ani důvod hodný zvláštního zřetele pro
udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Žalovaný v neposlední řadě posoudil také
existenci překážek vycestování stěžovatele zpět na Ukrajinu, přičemž vyšel mj. z informací
Ministerstva zahraničních věcí ČR, a vyhodnotil, že tyto překážky dány nejsou.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 10. 8. 2005
žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V ní žalovanému vytkl celou řadu pochybení
ve správním řízení, jež uvedl obecným odkazem na jednotlivá ustanovení tehdy platného
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí (dále jen „správní řád“), a zákona o azylu: mimo jiné, že žalovaný při svém
rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; podklady a důkazy, které si opatřil,
nebyly úplné; odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivé; a dále
se stěžovatel domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu,
minimálně naplnil zákonné důvody pro vztažení překážky vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal stěžovatel na svou žádost o udělení
azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Nad rámec toho pak zopakoval,
že z Ukrajiny uprchl, aby se zachránil před politickým pronásledováním státní mocí
prostřednictvím policie, opětovně popsal svou účast na projanukovyčovské demonstraci, jeho
zadržení, bití, následovanou hospitalizaci, opětovné zadržení a obvinění z psaní hanlivých
nápisů po domech, což odmítal přiznat. Doplnil, že na organizace zabývající se na Ukrajině
ochranou a dodržováním lidských práv se neobracel, protože jsou projuščenkovské. Do vlasti
se vrátit nemůže a domnívá se, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 zákona
o azylu.
Krajský soud rozhodl o předmětné žalobě shora označeným rozsudkem, jímž ji podle
ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. Shledal totiž, že ze žádosti o udělení azylu
ani z obsahu pohovoru nevyplývá, že by stěžovatel ve vlasti vyvíjel činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod, nebo že se důvodně obává pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů ve vlasti, a proto dospěl k závěru, že jeho důvody
pro odchod z Ukrajiny nelze podřadit pod důvody uvedené v ust. §12 zákona o azylu. Soud
také konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by státní orgány Ukrajiny pronásledovaly
občany, kteří se nedopustili trestného činu a že mezinárodní ochrana může být poskytnuta
teprve tehdy, když žadatel o azyl využije prostředky, jež mu právní řád jeho vlasti poskytuje.
Krajský soud zhodnotil, že stěžovatelovy problémy nebyly v žádném případě motivovány
některým z azylově relevantních důvodů, žalovaný tedy rozhodl správně, když stěžovateli
neudělil azyl podle ust. §12 zákona o azylu. Žalovaný dle soudu dospěl také ke správným
závěrům ohledně neexistence překážek vycestování a nenaplnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu v prvé řadě proto, že je považuje
za nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné. Soud na jedné straně konstatoval, že stěžovatel
opustil svou vlast pro problémy z důvodu své politické činnosti, nicméně poté vyhodnotil,
že jeho důvody pro odchod z Ukrajiny nelze podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona o
azylu; své rozhodnutí, dle názoru stěžovatele, vůbec neodůvodnil - neuvedl, jak k tomuto
závěru dospěl, jaké provedl důkazy, jak se vypořádal s jednotlivými žalobními body, apod.
Neodůvodněný rozsudek považuje stěžovatel za nezákonný a nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně odkazuje na svoji konstantní
judikaturu (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Azs 47/2003), podle
níž „za nep řezkoum at el né pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze
považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věc i bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních dův odů (pokud by se nejednalo o př í pad zákonem př e dpok l ádané ho
přezkum u mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odův odně ní m , která
neobsahují v ůbe c právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
dův ody nejsou ve vztahu k výroku je dnoz nač né .“ Z výše provedené rekapitulace je třeba
na tomto místě zopakovat závěry krajského soudu, jenž ve svém rozsudku uvedl: „Ze žádosti
o udě l e ní azylu ani z obsahu pohovoru nevyplývá, že by žalobce ve vlasti vyvíjel č i nnos t
sm ěřuj í c í k upl at ňov án í politických práv a svobod, nebo že se dův odně obává pronásledování
z dův odu rasy, náboženství, př í sl u šn ost i k urči t é sociální s k u pi ně nebo pro zastávání urči t ých
politických náz or ů ve vlasti. Žalobce tvrdí, že opustil vlast proto, že byl ve dvou př í pade c h v
rámci př e dv ol e bní k am paně na U kra j i ně šikanován v souvislosti s jeho č i nnos t í ve Sjednocené
s oc i ál n ě-demokratické s t r aně Ukrajiny. Policií byl pr op uš t ě n po t ř ech dnech z pří kazu
s oudk y ně , ale obával se, že by se situace mohla opakovat. Soud tedy dos pě l k závěru,
že dův ody žalobce pro odchod z vlasti nelze podř adi t pod dův ody uvedené v ust. §12 zákona
o azylu.“ Zdejší soud, ve shodě se stěžovatelem, nicméně nepovažuje takovéto odůvodnění
za dostatečné, neboť krajský soud vůbec nevysvětlil, proč nepovažuje žalobcem uváděné
důvody pro odchod z Ukrajiny za azylově relevantní; jeho kusé konstatování je naopak třeba
konfrontovat s jasným a vcelku podrobným odůvodněním žalovaného, jenž své rozhodnutí
o zamítnutí stěžovatelovy azylové žádosti vysvětlil následovně: „Žadatel v pr ůbě h u ří zen í
popsal dův o dy , které ho při m ěl y opustit vlast, a to pronásledování policií pro své politické
přesvědč ení . V ypověděl , že spol ečn ě s kamarádem O. P. s ouč as ně vstoupili do Sjednocené
s oc i ál n ě demokratické strany Ukrajiny, spolu se dne 10. 1. 2005 z úč as t ni l i mítinku, po kterém
byli oba zadrženi policií a zbiti tak, že se museli lé č it v nemocnici. Spolu byli př í t om ni i u
druhého konfliktu s policií, kdy byli obv i ně n i z psaní hanlivých nápi s ů proti prezidentu J.
Správní orgán porovnal výpovědi žadatele a jeho příte le O., taktéž žadatele o udě l e n í azylu, a
zjistil mezi nimi závažné rozpory. Oba odl i š ně popsali pr ůbě h svého vstupu do strany i místo
sídla uvedené politické strany, naprosto jiné údaje uvedli o místu a době konání mítinku dne
10. 1. 2005 i o následném zadržení policií. Neshodli se ani v údajích o p r opuš t ě ní z policejní
stanice či pobytu v nemocnici. Zcela r oz dí l n ě r ov ně ž popsali potíže s policií při svém druhém
zadržení. Na z ák l adě výše uvedených zásadních r oz por ů a nesrovnalostí ne př i z na l správní
orgán jeho výpovědi dů k az ní hodnotu a domnívá se, že dův ody jeho odchodu z vlasti byly
odlišné od d ův odů uvedených v ust. §12 zákona o azylu. Správní orgán rozhodující ve věc i
tak na z ák l a dě provedeného správního ří zen í shledal, že žadatel ne s pl ňu je zákonné podmínky
pro udě l e n í azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu, a azyl se tedy ne udě l uj e .“
Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné krajskému soudu vytknout, že shora
citované zjištění správního orgánu při svém rozhodování zcela pominul, ačkoliv žalovaný
právě z důvodu zpochybnění pravdivosti stěžovatelovy výpovědi jeho žádost o udělení azylu
zamítl. Jinak řečeno, zatímco ratio decidendi rozhodnutí žalovaného bylo založeno
na podrobně odůvodněné nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele ve správním řízení; krajský soud
tuto podstatu věci vůbec nezaregistroval, když dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené
důvody nejsou azylově relevantní, což navíc nikterak neodůvodnil.
Je vhodné připomenout, že k těmto otázkám se již několikrát vyjadřoval Nejvyšší
správní soud, když např. ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 Azs 50/2003,
vyložil, že „v ří zení o udě l e ní azylu musí správní orgán často rozhodovat v důk a z ní nouzi.
Za této situace je nutné př i hodnocení důk az ů vzít v úvahu také z půs o b výkonu státní moci
v zemi pův o du, možnost upl at ňov án í politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv
na napl ně ní dův odů pro udě l e ní azylu. Taková výhrada pochybnosti se uplatní ve pr os pě c h
žadatele např í k l ad tam, kde z dalších důk az ů plyne, že stav dodržování lidských práv v zemi
pův odu je špatný, že ob č anům je upíráno právo na zm ěnu vlády, že dochází k nezákonným
popravám, mizení osob, čast ém u používání m uč e ní . Naopak, je-li zem ě pův odu žadatele o azyl
právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby v ě r ohodn ě doložil,
že je sku t ečn ě pronásledován.“ Obdobně také v rozsudku ze dne 11. 5. 2005,
sp. zn 3 Azs 246/2004: „Není v rozporu se zásadami správního ří zení (§3 správního ř ádu)
ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu př i zaj i šťo vání podk l adů pro vydání
rozhodnutí ( např . §32 odst. 1 správního řá du ), jestliže správní orgán př i zj i šťován í
skutkového stavu neuzná či zpochybní něk t erá tvrzení úč as t ní k a ří zen í , jež nelze jinak ověř i t
nebo jež lze ověři t jen s m i m oř ádný m i obtížemi, jestliže se jiná tvrzení úč as t ní k a, jež mají z
hlediska př e dm ě t u ří zení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním z půs obe m
vni t řn ě rozporná.“ Krajský soud sice ve svém rozhodnutí také konstatoval, že z informací
o Ukrajině vyplývá, že v této zemi nelze hovořit o diskriminaci osob pro jejich politické
přesvědčení, že ústavou je zřízena funkce ochránce lidských práv jako nezávislého
ombudsmana, kterému mohou všichni občané adresovat své stížnosti proti postupu orgánů
státní moci, a pokud by nebyl ukrajinský občan spokojen s jednáním policistů či byla-li
by jeho stížnost odmítnuta, může se obrátit se stížností na policejní postup ke Generální
prokuratuře, ministerstvu vnitra či na Úřad pro boj s korupcí a organizovanou zločinností,
případně na soud, ombudsmana, apod.; dále dodal, že „…ani snaha o legalizaci pobytu v ČR
ne m ůž e být řešena prost ředni c t ví m azylového řízení. V ří zen í nebylo prokázáno, že by státní
orgány Ukrajiny pronásledovaly o bč any , kt eř í se nedopustili trestného č i nu. Mezinárodní
ochrana může být poskytnuta teprve tehdy, když žadatel o azyl využije prost ředk y, jež mu
právní ř ád jeho vlasti poskytuje, nebo jestliže mu ochrana byla ode př e na, což není př í pad
žalobce. Správní orgán př i vydání svého rozhodnutí všechny tyto s k ut e č nos t i vyhodnotil,
vycházel ze sděl ení , které žalobce uvedl ve správním ř í zení , při tom žalobci umožnil,
aby navrhoval dopl n ě ní ří zen í , což ne uč i n i l .“ Nicméně tyto dílčí závěry krajského soudu
nemohou zakrýt jeho základní pochybení, když naprosto opomenul prvotní důvod, pro nějž
nebyl stěžovateli azyl udělen – tedy skutečnost, že žalovaný jeho výpovědi nepřiznal důkazní
hodnotu. Takovéto rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; kasační stížnost je proto důvodná.
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění pro úplnost posoudil i další
dvě stížní námitky.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně vyložili ust. §12 zákona
o azylu, když vyhodnotili, že se v jeho případě nejedná o politické pronásledování. Nejvyšší
správní soud proto považuje za vhodné připomenout několik svých rozhodnutí, v nichž
se vyjadřoval k pojmu politické pronásledování, resp. k odůvodněnému strachu
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. Ve svém rozhodnutí ze dne
20. 10. 2006, sp. zn. 5 Azs 309/2005, na které upozornil také stěžovatel, zdejší soud
mj. uvedl: „V posuzované věci je t řeba př i pus t i t , že st ěžo v at el kou uváděné dův od y (mimo
dův odů ekonomických) od poč át k u ř í zení o azylu mě l y politický podtext, když uv ádě l a, že mě l a
v zemi pů v odu problémy s policií za ší ření opoz i č n í c h le táků a nepovolenou úč as t
na demonstraci. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na názor vyslovený
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věc i vedené pod sp. zn. 6 A 510/93, podle ně h ož , tvrdí-
li žadatel, že emigroval pro odův odně ný strach z pronásledování pro své politické
př e svědč ení , je při n ej m e nší m z apot ř e bí , aby byl schopen doložit, že vůb ec ně j ak é politické
přesvědč ení má, že je schopen je formulovat a prezentovat, a stává se proto ve své domovské
zemi vládním úř adům nebo jiným vlivným m ístům nepohodlným, je proto pronásledován
a nebo lze takové pronásledování d ův odně oč e k áv at a to – by ť spíše vý j i m ečně – i v př í padě ,
že dosud své politické přesvědč ení v zemi pův odu neprojevil. Projevení politických náz or ů
úč as t í na demonstraci nelze samo o s obě , bez existence cíleného, státní mocí pr ov ádě né ho
či podporovaného pronásledování jejich úča st n í ků, je š tě považovat za zastávání politických
práv a svobod.“ Stěžovatel také odkázal na dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, s tím, že tyto dva právní názory téhož soudu
si odporují, hodnotí obdobnou situaci rozdílně. S tímto názorem se zdejší soud neztotožňuje,
protože v každém případě se naopak jednalo o skutkově odlišnou situaci: v první, výše
citované kauze vystupovala běloruská stěžovatelka aktivně proti prezidentu L., distribuovala
opoziční letáky, účastnila se demonstrací, jedenkrát byla zatčena, nicméně ještě tentýž večer
propuštěna; na druhé předvolání se již na policii nedostavila a odešla ze země. Nejvyšší
správní soud v tomto případě souhlasil se správním orgánem, který usoudil, že v činnosti
stěžovatelky nelze spatřovat zásadní směřování k uplatňování politických práv a svobod,
neboť potíže stěžovatelky z důvodů agitace v předvolební kampani nebyly natolik intenzivní a
opakované, aby je bylo možno za pronásledování považovat. V druhém zmiňovaném případě
(sp. zn. 2 Azs 423/2004), kdy naopak došlo k únosu stěžovatele, zdejší soud uvedl, že „se
nelze ztotožnit ani s názorem krajského soudu, resp. žalovaného, že by dův od e m tohoto
pronásledování nebylo upl at ňov á ní politických práv st ěžovat e l em . Je zcela zjevné, že
dův ode m jeho únosu osobami jednajícími v zájmu tehdejšího ukrajinského režimu, byla
st ěžova t el o v a úč as t na demonstraci proti prezidentu K., jíž se st ěžovat el zúča st ni l a př i níž
držel podle svých tvrzení plakát prot i kučm ovskéh o obsahu. Takové jednání je nutno považovat
za upl at n ě ní st ěžo vat e l o vých politických práv, tedy za projev zastávání urči t ých politických
náz or ů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Ú čast na protirežimní demonstraci je
r oz hodně upl at ně n í m svobody s hr om až ď ov ac í a svobody projevu jako základních politických
práv uznávaných v euroatlantickém prostoru již od dob osvícenství. Nic na tom ne m ůž e zm ěni t
ani fakt, že se jedná o úč as t oj e di n ě l ou a neplánovanou v dos t at e č né m př e ds t i hu. Smyslem
institutu azylu a zákona o azylu jako jeho objektivní realizace v české m právním ř ádu není
pouze chránit systematické až celoživotní disidenty, ale všechny, kt e ří jsou ve své zemi pův odu
ohrožováni za upl at ňov ání či upl at ně ní svých politických práv.“ Tento případ se může na
první pohled jevit do značné míry podobný právě posuzované kauze, zásadní rozdíl ovšem
spočívá v tom, že Nejvyšší správní soud tehdy hned v úvodu svého rozsudku konstatoval, že
ani správní orgán ani krajský soud nezpochybnili pravdivost stěžovatelova příběhu.
V neposlední řadě pak Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne
24. 11. 2005, sp. zn. 4 Azs 76/2005: „Pokud v zemi, v níž byl žadatel pronásledován pro své
aktivní politické postoje, dojde k takové zm ěně politické situace, že tvrzená perzekuce již
nadále nehrozí, odpadá v takovém p ř í padě i po t ř e ba mezinárodní ochrany formou azylu.“
Ke třetí a poslední stěžovatelově námitce, že rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné také díky vadě řízení, když celé řízení o žalobě bylo vedeno v jazyce,
jemuž dobře nerozumí, Nejvyšší správní soud opět pouze pro úplnost konstatuje,
že se otázkou takto zdůvodněné kasační stížnosti již dostatečně zabýval např. ve svém
rozsudku ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 6 Azs 10/2003, kde uvedl: „Reaguje-li cizinec v ří zen í
před soudem na úkony soudu či n ěné v česk é m jazyce svými podáními či něným i rovněž
v českém jazyce, nejsou dány dův o dy stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení
t l um oč ní k a, ne boť toho není pot ř e ba.“ Obdobně také v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne
21. 7. 2005, sp. zn. 6 Azs 380/2004: „Povinnost ustanovit tlum očn ík a vzniká soudu pouze
tehdy, pokud by úč as t n í k ř í zení pro jazykovou bariéru nemohl úč i nně obhajovat svá práva
v ří zen í před soudem. Pot řeba t l um oč ní k a musí být zcela zjevná a musí z ří zení
vyplynout sama, soud tedy akt i vn ě nezj i šťu j e, zda jsou napl ně ny podmínky stanovené
v §18 odst. 2 o. s. ř .“ Tato námitka proto zjevně nemůže být shledána důvodnou.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že se krajský soud v projednávané věci dopustil zásadního pochybení, které způsobilo
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
kasační stížnost proto považuje Nejvyšší správní soud za důvodnou, napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušuje a věc mu vrací k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve
smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu