ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.62.2007:1
sp. zn. 2 Azs 62/2007 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. B., zastoupená Mgr. Tomášem Císařem,
advokátem se sídlem Nad tratí 13/387, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 59 Az 37/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Tomáše Císaře se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006, č. j. OAM-355/VL-07-12-2006, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo jako zjevně nedůvodnou žádost žalobkyně
(dále jen „stěžovatelky“) o azyl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), svým rozsudkem ze dne 16. 2. 2007.
Stěžovatelka napadá rozsudek kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem
a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí z důvodu jiné vady řízení před soudem (řízení bylo
vedeno v jazyce, kterému stěžovatelka nerozumí). Stěžovatelka má jednak za to, že u ní byly
naplněny podmínky pro použití ust. §91 a §14 zákona o azylu a nikoliv ustanovení
§16 písm. g). Dále stěžovatelka zopakovala, že jejímu vycestování na Ukrajinu brání hrozba
špatného zacházení a v krajním případě až zabití ze strany věřitelů pro nevrácený dluh,
a proto by v případě jejího návratu zpět do vlasti došlo k porušení mj. čl. 3 a čl. 8 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen EÚLP) – zákaz nelidského
zacházení a povinnost členských zemí respektovat soukromý a rodinný život každého.
Dodává, že její návrat na Ukrajinu by byl citelným zásahem do její fyzické a morální
integrity, což mělo být správním orgánem i soudem zohledněno, neboť ČR je povinna
přednostně aplikovat své mezinárodní závazky. Stěžovatelka také namítá porušení čl. 53
příručky UNHCR, když nedošlo k posouzení jejích obav z nelidského zacházení z důvodu
nevráceného dluhu. Stěžovatelka také argumentuje tím, že došlo k chybné aplikaci ust. §16
písm. g) zákona o azylu, neboť její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla motivována
obavou ze zabití a každý uprchlík, kterému bylo vyhrožováno a obrátil se neúspěšně
na policii, by měl mít právo na posouzení svého azylového případu v normální, nikoliv
zkrácené azylové proceduře. Stěžovatelka v neposlední řadě krajskému soudu vytýká, že celé
řízení o žalobě vedl v jazyce, jemuž dobře nerozumí a odkazuje na rozhodnutí Ústavního
soudu č. 186/95; dodává, že v průběhu správního řízení byly všechny úkony činěny
za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka, zatímco krajský soud s ní komunikoval výhradně
v českém jazyce, jemuž dobře nerozumí, a proto nemohla odpovědně uplatňovat svá procesní
práva (nerozuměla např. výzvám soudu a pro jazykovou bariéru neměla příležitost soudu
vysvětlit a dokázat, jak vážná je její obava ze zabití v zemi původu).
Závěrem pak stěžovatelka vyjmenovává několik otázek, pro které se domnívá, že její
kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy a měla by být shledána přijatelnou (mj. přímý
účinek judikatury ESLP; povinnost konformity rozhodování správního orgánu ve světle
závazků mezinárodního práva; rozhodování o překážkách vycestování osoby, jejíž návrat
do země původu by byl spojen s vážným zásahem do její osobní integrity; závaznost
ústavního, mezinárodního a evropského práva pro rozhodování správního orgánu a soudu ve
věci azylu; závaznost příručky UNHCR; zneužití ust. §16 odst. g) zákona o azylu, uvádí-li
uprchlík obavu ze zabití; garance zákazu nelidského zacházení, atd.). V doplnění kasační
stížnosti ze dne 21. 6. 2007 stěžovatelka dodává, že důvodem jejího podání je zejména
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiná vada řízení před soudem způsobená neposkytnutím
tlumočníka do jazyka ukrajinského.
Stěžovatelka navrhuje, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na první stížní námitku, že u stěžovatelky byly naplněny podmínky
pro použití ustanovení §91 a §14 zákona o azylu a nikoliv ustanovení §16 písm. g) stejného
zákona, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto zdůvodněných
kasačních stížnosti již dostatečně zabýval a uvádí např. svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
sp. zn. 4 Azs 23/2003 (publ. na www.nssoud.cz), v němž konstatoval: „Skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde
ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož
zákona).“; a dále také rozhodnutí ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004: „Rozhodne-li
Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst.
1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“ Protože v nyní projednávané věci je z obsahu
spisu i kasační stížnosti patrno, že stěžovatelka opustila Ukrajinu právě z důvodu obav před
soukromými věřiteli pro nevrácený dluh, dopadá na tento případ v plném rozsahu právní
argumentace obsažená v citovaných rozhodnutích zdejšího soudu. Tato námitka proto nemůže
opodstatnit přijatelnost kasační stížnosti.
Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že v případě jejího návratu na Ukrajinu by
Česká republika porušila své mezinárodní závazky, zejména několik článků Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. K otázce aplikační přednosti mezinárodního
práva se zdejší soud již také několikrát vyjádřil, a to např. v rozsudku ze dne 4. 8. 2005,
sp. zn. 2 Azs 343/2004, kde uvedl: „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné,
že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační
přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“ Tento právní
názor plně dopadá i na souzenou věc, jelikož stěžovatelka v průběhu správního a soudního
řízení neuváděla žádný relevantní azylový důvod, což ostatně výslovně uznává i v kasační
stížnosti. Ani tento stížnostní důvod proto nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu
shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu.
K poslední stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné také díky vadě řízení, když vedl celé řízení o žalobě v jazyce, jemuž
dobře nerozumí, zdejší soud konstatuje, že i tuto otázku Nejvyšší správní soud opakovaně
řešil, a proto odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 6 Azs 10/2003,
kde vyložil: „Reaguje-li cizinec v řízení před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce
svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány důvody stanovené v §18 odst.
2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba.“ Obdobně také v rozhodnutí ze
dne 21. 7. 2005, sp. zn. 6 Azs 380/2004: „Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze
tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva
v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení
vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18
odst. 2 o. s. ř.“
Jen nad tento rámec je proto vhodné uvést, že stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí,
že s ní krajský soud komunikoval výhradně v českém jazyce. Z obsahu spisu totiž plyne,
že jí bylo vyjádření žalovaného a výzva k vyjádření ohledně nařízení ústního jednání
doručeno dne 17. 7. 2006, přičemž tato výzva byla vyhotovena v ruštině (č. l. 20). V tomto
jazyce byla taky poučena o tom, že pokud ve stanovené lhůtě nebude trvat na ústním jednání,
bude rozhodováno bez jeho nařízení. Na tuto výzvu však nikterak nereagovala. Je tak zřejmé,
že stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se k této výzvě v jazyce, kterému rozuměla, a není
důvod pochybovat o tom, že když by trvala na ústním jednání, že by se konalo za přítomnosti
tlumočníka. Tato stížnostní námitka proto neodpovídá obsahu spisu a již proto musí být
posouzena jako nepřijatelná, neboť v daném případě nedošlo ze strany krajského soudu
k žádnému procesnímu pochybení, které by se mohlo negativně promítnout do právní sféry
stěžovatelky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
Mgr. Tomáš Císař; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby (převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti) a 2 x 300 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), a d),
§12 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem
4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu