ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.31.2007
sp. zn. 3 Ads 31/2007 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická
1496/9, poste restante, Praha 5, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2005, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 98/2006, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2007, č. j. 15 Ca 98/2006 –
20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2007, č. j. 15 Ca 98/2006 –
20 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2005, žalovaná (dále též „stěžovatelka“) zamítla žádost
žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o
poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým
vězňům, a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských
pracovních táborů a o změně zákona 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové finanční částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 -
1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). V odůvodnění žalovaná uvedla, že se žalobce
označil za osobu oprávněnou podle §2 odst. 1 citovaného zákona. Podle žalované požaduje
toto ustanovení pro vznik nároku na jednorázovou peněžní částku, aby rozhodnutí o věznění
bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) nebo podle zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „zákon
č. 198/1993 Sb.“). Zákon o soudní rehabilitaci přitom rozlišuje dva typy zrušení rozhodnutí, a
to ze zákona a v přezkumném řízení. Ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. pak umožňuje
zrušit nebo zmírnit tresty pouze ve vztahu k trestným činům, na které se nevztahuje zákon o
soudní rehabilitaci. Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b)
trestního zákona z roku 1950 je uveden v §4 zákona o soudní rehabilitaci; ke zrušení
odsuzujícího rozsudku způsobem stanoveným v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. tedy
mohlo dojít pouze v přezkumném řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci.
Žalovaná uvedla, že v daném případě odsuzující rozsudek zrušen byl, avšak podle obecných
předpisů a tedy nikoliv způsobem, s nímž zákon č. 261/2001 Sb. spojuje nárok na
jednorázovou peněžní částku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud v rozsudku
ve věci sp. zn. 4 Tz 5/2005 vyslovil, že odsuzujícím rozsudkem byl žalobce shledán vinným
v rozporu s důvody podle §1 odst. 1 a 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť samotná stížnost
pro porušení zákona se těchto ustanovení a §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci
nedovolávala. I kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to pro žalobce nic příznivého, neboť
uvedené ustanovení není důvodem zrušovacím, nýbrž vyjadřuje speciální povinnosti
generálního prokurátora (nyní ministra spravedlnosti) podat stížnost pro porušení zákona
ohledně těch věcí, v nichž došlo k odsouzení z důvodů podle §1 zákona o soudní rehabilitaci.
Smyslem tohoto ustanovení nebylo založit samostatný zrušovací důvod, nýbrž stanovit novou
pravomoc vyvolat u Nejvyššího soudu řízení o stížnosti pro porušení zákona, a to podle
obecných předpisů a pro okruh případů stanovených v §1 zákona o soudní rehabilitaci změnit
návrhové oprávnění v návrhovou povinnost. Ani případné podání stížnosti pro porušení
zákona podle §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodů uvedených v §1 zákona o
soudní rehabilitaci by tedy neznamenalo, že rozhodnutí o věznění bylo zrušeno podle zákona
o soudní rehabilitaci a že je tedy splněna podmínka pro přiznání jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. V případě žalobce je navíc zřejmé, že stížnost pro porušení
zákona z těchto důvodů vůbec podána nebyla.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č. j. 15 Ca 98/2006 -
20, rozhodnutí žalované zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud
uvedl, že jediným sporným bodem je posouzení právní otázky, zda žalobce, jehož odsouzení
pro trestný čin podle §4 zákona o soudní rehabilitaci bylo zrušeno na základě stížnosti
pro porušení zákona podané v žalobcův prospěch ministrem spravedlnosti podle obecných
ustanovení trestního řádu a nikoliv podle §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, splnil
podmínku pro přiznání jednorázové peněžní částky. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu
ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, ačkoliv mu byl znám i odlišný právní názor dříve
zaujatý Nejvyšším správním soudem v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, a v rozsudku ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 3 Ads 60/2005 - 66. Soud vzal
za prokázané, že žalobce byl osobou perzekvovanou minulým režimem za své jednání
a přesvědčení. Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt
66/52, byl žalobce uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle
§270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 pro své náboženské přesvědčení,
za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, přičemž
tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 5/2005,
ke stížnosti ministra spravedlnosti ve prospěch žalobce pro porušení zákona a žalobce byl
podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Usnesením Městského soudu v Brně
ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. Rt 4/2005, bylo rozhodnuto, že žalobce je podle §33 odst. 2
zákona o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace. Soud uvedl, že pojem „rozhodnutí,
které bylo zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo zákona č. 198/1993 Sb.“ je třeba ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. vykládat nikoliv příliš
formalisticky a restriktivně, jak učinila žalovaná, nýbrž extenzivně v tom smyslu, že nárok
na odškodnění má i osoba, u níž bylo vydáno rozhodnutí podle §33 odst. 1 a 2 zákona
o soudní rehabilitaci. Žalovaná svým dogmatickým výkladem podmínek zákona č. 261/2001 Sb. znemožnila žalobci dosáhnout satisfakce podle zákona. Soud pro úplnost poznamenal,
že názor zaujatý v této věci nebyl nutně ovlivněn rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, neboť toto rozhodnutí bylo
překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, třebaže tento
nález nevydalo plénum Ústavního soudu.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaná uplatnila důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítla, že mezi rozhodnutí, která se stala titulem k tomu, aby bylo
možné účastníka považovat za politického vězně ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., nepatří rozsudky vynesené v řízení o stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o obnově
podle obecných předpisů o trestním řízení, byť by se týkaly trestných činů uvedených v §4
zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka je přesvědčená, že ohledně trestných činů podle §4
zákona o soudní rehabilitaci bylo možné dosáhnout nápravy v přezkumném řízení. Poukázala
přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 165/99, podle něhož by
postrádalo smysl přezkumné řízení, pokud by bylo možné dosáhnout soudní rehabilitace
pro trestné činy uvedené v §4 zákona o soudní rehabilitaci cestou stížnosti pro porušení
zákona podané ministrem spravedlnosti. Stěžovatelka dále poukázala na to, že plénum
Ústavního soudu nálezy ve věcech sp. zn. 279/2001 Sb. a sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, odmítlo
návrhy na zrušení §6 zákona o soudní rehabilitaci s tím, že každý z rehabilitačních předpisů
zavedl určitou proceduru uplatnění nároků včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění.
Soudem uváděný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 565/03 podle stěžovatelky nelze
na danou věc aplikovat, neboť se jedná o zcela odlišný případ řešící jiný okruh právních
otázek. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. 1. 2007, č. j. 15 Ca 98/2006 - 20, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud jde o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 3 Ads 33/2004 - 84, pak rozdíl spočívá v tom,
že v uvedeném případě dosáhl žalobce zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení,
zatímco žalobce cestou stížnosti pro porušení zákona; proto nelze tímto rozhodnutím
odůvodnit odmítnutí žalobcova nároku. K rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz
98/2003 žalobce poznamenal, že toto rozhodnutí nemělo na řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. žádný vliv a je důkazem toho, že jednání žalované vůči žalobci je diskriminační. Ohledně
odkazu žalované na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 165/99 žalobce uvedl,
že tímto usnesením Ústavní soud pouze deklaroval, že ministr spravedlnosti není povinen
podat stížnost pro porušení zákona, pokud někdo nevyužil lhůtu k přezkumnému řízení podle
§6 zákona o soudní rehabilitaci. K poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2003, sp. zn. 7 A 508/2002, žalobce uvedl, že v uvedeném případě byl tehdejší žalobce
trestně stíhán, avšak nedošlo k odsuzujícímu rozsudku a žalobce o pokračování trestního
stíhání nepožádal; na rozdíl od žalobce J. V. neprokázal nezákonnost svého věznění. Pokud
jde o odkaz žalované na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, žalobce
poukázal na to, že stěžovatel J. B. je německým státním občanem a poskytnutí jednorázové
peněžní částky u žalované se nedomáhal; proto toto srovnání nemá na případ žalobce žádný
vliv. K nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, ohledně něhož
žalovaná tvrdí, že se jedná o zcela odlišný případ, žalobce uvedl, že v uvedené kauze i v nyní
souzené věci došlo k úplnému zproštění obžaloby cestou stížnosti pro porušení zákona, jediný
rozdíl spočívá v částečné rehabilitaci žalobce L. K.; to je však zcela nerozhodné, neboť
rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno. V obou případech žalobci dosáhli zproštění
obžaloby za trestný čin uvedený v §4 zákona o soudní rehabilitaci cestou stížnosti pro
porušení zákona. Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl, že příliš restriktivním
a formalistickým výkladem podmínek zákona č. 261/2001 Sb. znemožnili Česká správa
sociálního zabezpečení i soud stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uvedeného zákona.
Žalobce dále odkázal na rozhodnutí, jimiž byl osobám ve stejném postavení jako žalobce
přiznán nárok na jednorázovou peněžní částku. Šlo o případy ve věcech Ing. O. M., S. B. a M.
S., kdy dotyční byli v letech 1948 až 1989 odsouzeni pro trestné činy uvedené v §4 zákona o
soudní rehabilitaci, poté Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudky cestou stížnosti pro
porušení zákona a následně žalovaná těmto osobám přiznala jednorázovou peněžní částku.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti a přiznání nákladů řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze
podat kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelka
je přesvědčena, že soud nesprávně posoudil právní otázku, zda žalobci vznikl nárok
na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud při rozhodování vycházel
z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, neboť tento nález skutkově
na souzenou věc nedopadal. Ve věci řešené v uvedeném nálezu Ústavního soudu došlo
k tomu, že na základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele bylo
zrušeno mj. rozhodnutí vydané podle zákona o soudní rehabilitaci, což způsobilo, že Česká
správa sociálního zabezpečení žalobci nepřiznala jednorázovou peněžní částku podle zákona
č. 261/2001 Sb., kterou by mu však přiznala, pokud by rehabilitační rozhodnutí zrušeno
nebylo. V tomto případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze připustit, aby stížnost
pro porušení zákona, podaná ve prospěch stěžovatele, měla pro něj horší následky, než kdyby
podána nebyla a spatřil v tomto postupu porušení práva na soudní ochranu. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud ztotožnil, nicméně na nyní souzenou věc jej není možné aplikovat.
Na souzenou věc dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006,
č. j. 3 Ads 60/2005 - 66, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil zásadu „bdělým náležejí
práva“ (vigilantibus iura scripta sunt); podle tohoto rozhodnutí nebylo možné v případě,
kdy byla zmeškána lhůta pro zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4
a násl. zákona o soudní rehabilitaci, a odsuzující rozhodnutí bylo poté zrušeno cestou stížnosti
pro porušení zákona, resp. obnovy řízení podané podle obecných předpisů – tedy podle
trestního řádu, považovat takové zrušení odsuzujícího rozhodnutí za splnění podmínky
pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud mj. uvedl: „Zákon č. 119/1990 Sb. totiž
obsahuje jasně definované podmínky i lhůty k uplatnění rehabilitace včetně možnosti požádat
o navrácení lhůty zmeškané z důležitých důvodů. Stanovení lhůt bylo nálezem Ústavního
soudu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 shledáno ústavně konformním a zákon byl
předepsaným způsobem publikován ve sbírce zákonů. Jeho případná neznalost tedy nemůže jít
k tíži nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení přezkumného řízení podle §5
cit. zákona ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. K témuž
závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v cit. nálezu, když k tvrzení tamějšího stěžovatele,
že návrh ve lhůtě nepodal, neboť neměl důvěru k československým soudům a neměl
ani potřebné informace, argumentoval, že tyto skutečnosti nezbavují stěžovatele povinnosti
řídit se platnými právními předpisy. Pro to, aby bylo lze žalobce považovat za politického
vězně ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. je tudíž třeba, aby odsuzující
rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím vydaným podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle
zákona č. 198/1993 Sb. Mezi uvedená rozhodnutí nepatří rozsudky vynesené v řízení
o stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí v řízení o obnově podle obecných předpisů
o trestním řízení, byť by se týkaly trestných činů uvedených v §4 z. č. 119/1990 Sb. Výjimkou
z tohoto pravidla jsou rozsudky ve věcech stížnosti pro porušení zákona podané ministrem
spravedlnosti podle §30 odst. 2 cit. zákona. Uvedená výjimka se však týká pouze „jiných věcí,
než jsou uvedeny v tomto zákoně“, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen a poškozený zproštěn
obžaloby proto, že v původním řízení došlo k porušení zákona z důvodů uvedených v §1
cit. zákona. Dotyčný však byl odsouzen pro některý z trestných činů, které jsou vyjmenovány
v §4 a kde lze tudíž nápravy dosáhnout v přezkumném řízení. Tento závěr vyplývá nejen
z výkladu cit. ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., ale i z nálezu Ústavního soudu ze dne
18. 5. 1999 č. j. IV. ÚS 165/99. V něm Ústavní soud vyslovil tezi, že pokud by bylo možno
dosáhnout soudní rehabilitace pro trestné činy uvedené v §4 zákona č. 119/1990 Sb. cestou
stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, postrádalo by přezkumné
řízení podle oddílu třetího vyznačující se časovým omezením uvedeným v §6 cit. zákona
jakýkoliv smysl a funkci.“ Rovněž v souzené věci stěžovatel ve lhůtě podle §6 zákona
o soudní rehabilitaci o zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení nepožádal; na základě
stížnosti pro porušení zákona sice bylo odsuzující rozhodnutí zrušeno, tato skutečnost však
s ohledem na výše uvedené nemůže být splněním podmínky pro přiznání jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Neaktivita žalobce v době, kdy mohl požádat o zrušení
odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení, nemůže být pro účely přiznání jednorázové
peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zhojena zrušením odsuzujícího
rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona podle obecných ustanovení trestního
řádu. Krajský soud tedy pochybil, pokud dospěl k závěru, že zrušení odsuzujícího rozhodnutí
na základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch žalobce podle obecných
ustanovení trestního řádu může nahradit splnění podmínky pro přiznání jednorázové
peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. spočívající ve zrušení rozhodnutí
podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 565/03, jenž navíc není s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu v rozporu, na souzenou věc nebylo možné aplikovat.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem podle §110 odst. 1 část první věty před středníkem s. ř. s. jako nezákonný zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán výše vysloveným názorem
Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Ústí nad Labem v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu