ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.51.2006:49
sp. zn. 4 Ads 51/2006 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: O.
P., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2006, č. j.
12 Ca 69/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne
20. 2. 2006, č. j. 12 Ca 69/2004 - 27, kterým městský soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí
žalované ze dne 21. 10. 2004, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky ze dne 18. 8.
2004 o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu věznění jejího manžela F. P. podle
zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o
poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a
spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“).
V žalobě žalobkyně uvedla, že dne 23. 12. 2002 požádala o jednorázovou peněžní
částku s tím, že doklad o manželově rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.
vzhledem k prvnímu odsouzení z roku 1952 dodá, jakmile ho bude mít k dispozici. To učinila,
jakmile dne 25. 4. 2003 Okresní soud Plzeň - město vyznačil právní moc na usnesení ze dne
31. 12. 2002, sp. zn. 3 T 135/2002, jímž bylo trestní stíhání manžela zastaveno a vyslovena
jeho účast na rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaná si jako podklad
k rozhodnutí vyžádala od žalobkyně oddací list. Rozhodnutím ze dne 8. 9. 2004 žalovaná
žádost žalobkyně zamítla s odůvodněním, že doba manželova věznění skončila dne
21. 7. 1953, tedy předtím, než dne 1. 5. 1954 bylo uzavřeno manželství.
Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně jednak podala žalobu a jednak požádala žalovanou
o vlastní přezkum napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznila, že manželovo věznění
skončilo až 4. 7. 1957. Výsledkem bylo, že žalovaná žádost znovu zamítla, a to rozhodnutím
ze dne 21. 10. 2004, tentokrát s odůvodněním, že žádost byla podána až 18. 8. 2004, zatímco
zákonná prekluzívní lhůta uplynula 31. 12. 2002. Stěžovatelka poukázala na to,
že o jednorázovou peněžní částku požádala již 23. 12. 2002; v přípisu ze dne 18. 8. 2004
se na toto podání výslovně odvolala a uvedla, že upřesňuje svou žádost. Pokládala
proto za nesprávné, když žalovaná po podání žádosti ze dne 23. 12. 2002 a soudním
rozhodnutí ze dne 10. 6. 2004 tvrdila, že žádost byla podána až dne 18. 8. 2004. Stěžovatelka
má za to, že po podání žádosti je třeba prozkoumat jednou byl nárok odmítnut
kvůli údajnému propuštění z vězení před uzavřením manželství, a po druhé kvůli údajnému
opožděnému podání žalované dne 18. 8. 2004.
Žalovaná podala k žalobě vyjádření ze dne 30. 12. 2004. V tomto vyjádření
předložila soudu svou právní analýzu případu spolu s formulací svého právního názoru.
Podle ní je nutno případ posuzovat v rovině čtyř nároků. První nárok byl uplatněn žádostí
pana F. P. jako politického vězně za dobu jeho věznění v letech 1955 – 1957, na základě níž
mu žalovaná přiznala peněžní částku ve výši 135 000 Kč. Oprávněný F. P. dne 12. 2. 2002
zemřel. Druhý nárok uplatnila již stěžovatelka dne 23. 12. 2002, a to tak, že si na základě
původní žádosti požádala o doplatek jako dědička po panu F. P. (nikoliv tedy jako „vdova“ po
politickém vězni). Žalovaná této žádosti nevyhověla, Městský soud však její rozhodnutí zrušil
rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 10 Ca 130/2003, v němž se dle názoru žalované
dopustil chyby, protože podřadil nárok stěžovatelky pod nárok uplatněný „vdovou po
politickém vězni“, byť nárok tímto způsobem stěžovatelkou uplatněn nebyl. V návaznosti na
nabytí právní moci tohoto rozsudku zahájila žalovaná řízení o třetím nároku, tentokrát
v intencích citovaného rozsudku městského soudu jako nároku vdovy po politickém vězni
(pod č. j. X), a vydala dne 8. 9. 2004 zamítavé rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo na základě
žaloby stěžovatelky předmětem řízení před městským soudem, sp. zn. 12 Ca 58/2004. Řízení
o čtvrtém nároku bylo iniciováno podáním ze dne 18. 8. 2004, kterým stěžovatelka požádala o
jednorázovou peněžní částku 76 500 Kč s odůvodněním, že jde o její samostatný nárok jako
vdovy po politickém vězni za celou dobu věznění. V žádosti však výslovně uvedla, že
„...upravuje žádost ze dne 23. 12. 2002 a uvádí, že je oprávněnou osobou podle §2 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb.“ Žalovaná se domnívala, že stěžovatelka záměrně využila záměny
nároku v rozhodnutí městského soudu ze dne 10. 6. 2004 a chce rozšířit svou žádost i na dobu
manželova věznění v letech 1955 - 1957, přestože za toto věznění žalovaná přiznala peněžní
částku již samotnému F. P. jako politickému vězni. Žalovaná žádost zamítla napadeným
rozhodnutím ze dne 21. 10. 2004 z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty. Žalovaná tedy shrnula,
že obsahem podání ze dne 23. 12. 2002 prokazatelně byla žádost o přiznání doplatku za
věznění F. P. v letech 1952 - 1953 O. P. jako „dědičce“ (nikoli jako „vdově“). Naproti tomu v
nynější žalobě pod sp. zn. 12 Ca 69/2004, právní zástupce stěžovatelky označuje stejné
podání (ze dne 23. 12. 2002), za žádost o peněžní částku za manželovo věznění v letech 1952
- 1953, kterou podala jako „vdova“ (ačkoli do této podoby je „transformoval“ až městský
soud v řízení pod sp. zn. 10 Ca 130/2003). Následně pak stěžovatelka dovodila, že podání z
18. 8. 2004 (poprvé) obsahující požadavek žalobkyně jako „vdovy“ na přiznání peněžní
částky (také) za druhé manželovo věznění v letech 1955 — 1957, je pouhou „úpravou“ podání
z 23. 12. 2002. Uvádí, že zmíněnou „úpravu“ učinil „s ohledem na právní názor vyjádřený
v rozsudku městského soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 10 Ca 130/2003“ (ačkoli ve vztahu
k věznění F. P. v letech 1955 - 1957 soud v rozsudku naprosto žádný právní názor
nevyslovil), a dovozuje, že žalovaná měla rozhodnout o žádosti stěžovatelky jako „celku“,
jelikož pak by mohla ve vztahu k věznění F. P. v letech 1952 - 1953 konstatovat splnění
podmínky existence manželství a ve vztahu k jeho druhému věznění v letech 1955 - 1957, kdy
již manželství existovalo, považovat tento nárok, fakticky vznesený až 18. 8. 2004, za včas
uplatněný. Kromě toho vyjádřila žalovaná důvodné pochybnosti o oprávněnosti nároku,
uplatněného „vdovou po politickém vězni“ za stejnou dobu věznění, za niž obdržel peněžní
částku již její manžel jako „politický vězeň“. Přestože zákon takovou situaci výslovně
neupravuje, žalovaná se na rozdíl od právního zástupce stěžovatelky nedomnívá, že úmyslem
zákonodárce bylo poskytnout v podstatě duplicitní odškodnění za stejné věznění jak
samotnému politickému vězni, tak i jeho vdově. Pokud jde o „rozšiřování“ nároku, žalovaná
vyjádřila své přesvědčení, že správní řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky se
zahajuje výhradně na návrh oprávněné osoby; je to proto rovněž pouze tato osoba, kdo svou
dispozicí určuje obsah tohoto řízení (typ nároku) a jeho rozsah. Obsahem i rozsahem
takového návrhu je správní orgán vázán; jeho případné „rozšíření“ je podle ustálené
judikatury považováno za nový návrh a rozhodnutí o něm závisí na době, kdy byl podán -
pokud k tomu došlo až po uplynutí prekluzívní lhůty, brání tato skutečnost jeho věcnému
projednání. Žalovaná shrnula, že stěžovatelka jako „vdova po politickém vězni“ požádala o
přiznání jednorázové peněžní částky za dobu věznění svého manžela v letech 1955 - 1957
poprvé až svým podáním z 18. 8. 2004, tedy jednak opožděně, jednak až po právní moci
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004, č. j. 10 Ca 130/2003 – 20, (jímž soud
žalovanou zavázal právním názorem pouze ve vztahu k věznění F. P. v letech 1952 - 1953). Z
obou těchto důvodů proto žalovaná o nároku stěžovatelky na peněžní částku za manželovo
věznění v letech 1955 - 1957 rozhodla samostatným rozhodnutím a žádost ze dne 18. 8. 2004
zamítla z důvodu opožděného podání.
Městský soud o žalobě rozhodl označeným rozsudkem ze dne 20. 2. 2006,
č. j. 12 Ca 69/2004 - 27, jímž žalobu zamítl s následujícím odůvodněním. O. P., manželka F.
P., uplatnila nárok a stala se na základě ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. vdovou
po osobě uvedené v odst. 1 výše citovaného zákonného ustanovení, a to v rozsahu návrhu
podaném u žalované dne 30. 12. 2002, tedy proto, že F. P. měla být vyplacena peněžní částka
podle zákona č. 261/2001 Sb. na základě zrušení rozsudku bývalého nižšího Vojenského
soudu v Plzni ze dne 9. července 1952, sp. zn. Vt 11/1952. Tímto vymezeným předmětem
řízení byl správní orgán vázán a o této žádosti, jako žádosti včas uplatněné, rozhodl. Podáním
ze dne 18. 8. 2004 podle názoru krajského soudu žalobkyně uplatnila nový nárok, a to na
poskytnutí jednorázové peněžní částky z důvodu věznění manžela od 24. 3. 1955 do 4. 7.
1957, na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne l2. 5. l955, sp. zn. T 17/1955,
kterým byl odsouzen pro trestný čin sdružování proti republice. Městský soud z těchto
skutečností vyvodil, že jde o odlišný předmět řízení, než byl uveden v podání žalobkyně ze
dne 23. 12. 2002, a proto bylo takovéto podání nutno posuzovat jako samostatnou žádost o
přiznání jednorázové peněžní částky a bylo třeba u ní posoudit včasnost podání. Pokud žádost
byla podána až dne 18. 8. 2004, pak byla podána po lhůtě stanovené v ustanovení §3 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb. Z toho městský soud dovodil, že žalovaná rozhodla v rozhodnutí ze
dne 21. 10. 2004 správně, pokud žádost zamítla.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že brojí
proti tomuto rozsudku z důvodu, že žalovaná posoudila nesprávně její žádost ze dne
23. 12. 2002. Dále se stěžovatelka domnívá, že právní názor žalované, že její žádost ze dne
18. 8. 2004 je novou, samostatnou žádostí, je nesprávný a nemá oporu ve spisech. Výslovně
stěžovatelka označila jako důvody své kasační stížnosti důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Svá tvrzení odůvodnila tak, že v podání ze dne 18. 8. 2004
stěžovatelka pouze upřesnila svou žádost a výslovně se odvolala na své podání ze dne
23. 12. 2002. Podle jejího mínění tuto žádost nelze pokládat za žádost novou,
přičemž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004,
č. j. 10 Ca 130/2003 - 20. Podpůrně pak stěžovatelka poukazuje na nález
sp. zn. II. ÚS 187/2000, v němž se Ústavní soud vyslovil ve prospěch extenzivního výkladu
rehabilitačních předpisů, a dále na nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005,
které se rovněž týkají problematiky rehabilitací. Zároveň upozornila na to,
že u Nejvyššího správního soudu se projednává ještě jedna kasační stížnost týkající
se souzené věci, sp. zn. 6 Ads 49/2005, (rozhodnuta rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 6 Ads
49/2005 - 48 – pozn. NSS).
Žalovaná podala ke kasační stížnosti toto vyjádření. Stěžovatelka podle jejího názoru
žádá přiznání jednorázové peněžní částky za manželovo věznění v letech 1955 – 1957,
jako osoba uvedená v §2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. z titulu vdovy po politickém vězni
(§2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Za totéž věznění přitom žalovaná již jednorázovou
peněžní částku přiznala a vyplatila již manželu stěžovatelky, a to na podkladě žádosti,
kterou její manžel F. P. podal dne 19. 9. 2001 jako „politický vězeň“. Žalovaná poukázala
ohledně své podrobné argumentace na své vyjádření k žalobě. Nad rámec tohoto vyjádření
uvedla, že projednávaná věc stěžovatelky není složitější rehabilitační kauzou, neboť otázka
rehabilitace pana F. P., manžela stěžovatelky, je vyřešena, jelikož manžel stěžovatelky byl
rehabilitován přímo ustanovením §2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů. Problém tkví v postupu stěžovatelky (a jejího právního zástupce) vůči
žalované v řízení o přiznání jednorázové peněžní částky k důchodu. Judikaturu, kterou
stěžovatelka uvádí na podporu svých tvrzení, nepovažuje žalovaná za případnou. Navíc
poukázala také na stanovisko Pl. ÚS 14/01, jímž byly právní závěry vyslovené Ústavním
soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000, odmítnuty jako nepřiléhavé. Žalovaná setrvala na
svém stanovisku, že k naplnění záměrů rehabilitace ve vztahu k nezákonnému věznění
manžela stěžovatelky v letech 1955 - 1957 již došlo, a to přiznáním peněžní částky F. P. jako
„politickému vězni“.
Pro zjevnou komplikovanost skutkové stránky případu považuje Nejvyšší správní soud
za nutné uvést stručnou rekapitulaci relevantních skutkových okolností případu,
včetně jeho aktuálního vývoje, byť tento není předmětem tohoto přezkumného řízení.
Ze správních spisů žalované zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti vztahující
se k posuzované věci. Na základě žádosti ze dne 19. 9. 2001 přiznala žalovaná rozhodnutím
ze dne 5. 2. 2002 F. P. jednorázovou peněžní částku ve výši 135 000 Kč, a to za dobu věznění
od 24. 3. 1955 do 4. 7. 1957. Dne 12. 2. 2002 pan F. P. zemřel. Dne 25. 11. 2002 nabylo
právní moci usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2002, jímž byla povolena
obnova řízení ve věci rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 9. 7. 1952,
sp. zn. Vt 11/52, kterým byl F. P. odsouzen za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti a
na základě něhož byl vězněn v době 22. 1. 1952 – 22. 7. 1953. Zároveň povolením obnovy
řízení byl tento rozsudek zrušen. Následně požádala stěžovatelka podáním ze dne 23. 12.
2002 o přiznání doplatku k jednorázové částce, která již byla přiznána jejímu manželovi.
V této žádosti výslovně prostřednictvím svého právního zástupce uvedla: „Žádám, aby na
základě původní žádosti pana P. byl jeho pozůstalé manželce paní O. P., r. č. X, bytem
jako pan P., vyplacen doplatek k jednorázové částce podle zákona č. 261/2001 Sb.“ Spolu
s touto žádostí zaslala stěžovatelka žalované citované usnesení Okresního soudu Plzeň-město
o povolení obnovy řízení a zrušení odsuzujícího rozsudku ze dne 25. 11. 2002 s tím, že
navazující rozhodnutí zašle, jakmile bude k dispozici.
Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2003, č. j. 300 430 444/B, žalovaná tuto žádost zamítla
s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové částky stěžovatelce nevznikl,
neboť rozhodnutí sp. zn. Vt 11/52 ze dne 9. 7. 1952 vydané Nižším vojenským soudem Plzeň
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Dne 21. 1. 2003 nabylo právní moci
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 12. 2002, sp. zn. 3T 135/2002, jímž bylo
zastaveno trestní stíhání F. P. pro skutek, že odmítl vykonat vojenskou přísahu s odvoláním
na své náboženské přesvědčení. Zároveň tentýž soud prohlásil, že pan F. P. je účasten
rehabilitace podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, a to za použití analogie.
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2003 podala žalobu, jíž městský
soud dne 10. 6. 2004 vyhověl a rozsudkem č. j. 10 Ca 130/2003 – 20, citované rozhodnutí
žalované zrušil. V odůvodnění tohoto rozsudku poukázal na to, že stěžovatelka včas uplatnila
nárok a stala se na základě ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., vdovou po osobě
uvedené v odst. 1 výše citovaného zákonného ustanovení, a to v rozsahu návrhu podaném
u žalované dne 30. 12. 2002 (tj. žádosti ze dne 23. 12. 2002). Důvodem pro zrušení
rozhodnutí žalované byla skutečnost, že žalovaná při svém rozhodování nevzala v potaz
výše citované usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 12. 2002, a to přesto,
že toto usnesení nabylo právní moci již 21. 1. 2003, tedy před vydáním rozhodnutí žalované.
Vázána právním názorem Městského soudu v Praze si žalovaná vyžádala
od stěžovatelky oddací list. Dne 18. 8. 2004 stěžovatelka prostřednictvím svého právního
zástupce zaslala žalované oddací list. Zároveň uvedla: „S ohledem na právní názor vyjádřený
v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 10 Ca 130/2003, upravuji
žádost ze dne 23. 12. 2002...“ V závěru své žádosti požádala o přiznání jednorázové částky
stěžovatelce ve výši 76 500 Kč na základě svého samostatného nároku. Do výše
této jednorázové částky pak nemělo být započítáno to, co obdržel již pan P. O této žádosti
rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 9. 2004, jímž zamítla žádost stěžovatelky
s odůvodněním, že doba věznění manžela stěžovatelky skončila dne 21. 7. 1953, tedy dříve,
než stěžovatelka uzavřela s panem P. manželství (1. 5. 1954). Žalobu podanou proti tomuto
rozhodnutí zamítl městský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 12 Ca 58/2004 - 20.
Na základě podané kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyhověl
a tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 6 Ads 49/2005 - 48. Důvodem
ke zrušení rozsudku byl závěr Nejvyššího správního soudu, že městský soud se dopustil
nesprávné aplikace práva, když posoudil dobu věznění manžela stěžovatelky jako dvě doby
věznění. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon č. 261/2001 Sb. hovoří o celé době
věznění, nikoliv o jejích částech. V případě manžela stěžovatelky, který byl vězněn
opakovaně, bylo tedy nutno posuzovat dobu jeho věznění z pohledu účelu zákona
č. 261/2001 Sb. v celku. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nijak nehodnotil
naplnění dalších podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky, zejména otázku,
zda byly naplněny podmínky rehabilitace F. P. za celou dobu věznění, neboť touto otázkou
se předtím nezabývala ani žalovaná, ani městský soud. V návaznosti na tento rozsudek
Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnutí žalované ze dne 8. 9. 2004 zrušeno rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, č. j. 12 Ca 99/2006 - 59. Žalovaná rozhodla
ve věci znovu rozhodnutím ze dne 30. 5. 2007, kterým opětovně žádost zamítla
s odůvodněním, že doba věznění manžela stěžovatelky od 22. 1. 1952 do 21. 7. 1953 nebyla
rehabilitována ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, ve znění
pozdějších předpisů, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109
odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka
uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zákon č. 261/2001 Sb. zahrnuje v ustanovení §2 odst. 1 a 2 do svého osobního
rozsahu kategorii občanů České republiky, kteří „...byli vězněni mezi 25. únorem 1948
a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu“, tedy tzv. "politické vězně". Spolu s nimi do osobního rozsahu tohoto zákona
spadají dle odstavce 2 téhož paragrafu také „vdovy a vdovci po těchto osobách, pokud jsou
občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během
jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy
a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství.“
Dle ustanovení §7 odst. 2 téhož zákona platí, že „včas uplatněný nárok,
pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky,
přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice.“
K uplatnění nároku zákonodárce do zákona zakotvil v ustanovení §3 odst. 2
prekluzívní lhůtu, která uplynula dnem 31. 12. 2002. Po uplynutí této lhůty tedy nemůže být
nárok na poskytnutí peněžní částky úspěšně uplatněn.
Dle ustanovení §7 odst. 3 téhož zákona platí, že na řízení podle tohoto zákona
se použije, pokud tento zákon nestanoví jinak, správní řád. Podle ustanovení §19 odst. 2 věty
první zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (platného
a účinného v době rozhodování žalované), se podání posuzuje podle svého obsahu.
Před vlastním meritorním posouzením považuje Nejvyšší správní soud za nutné
explicitně vymezit věcný rámec, v němž se případem zabýval. V napadeném rozsudku
rozhodoval městský soud pouze o zákonnosti rozhodnutí žalované ze dne 21. 10. 2004,
tedy o právní otázce, zda bylo uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v ustanovení §3 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb. v tomto případě důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky.
Posouzení této věci je podmíněno zodpovězením otázky, zda žádost stěžovatelky ze dne
18. 8. 2004 byla skutečně novou, samostatnou žádostí, anebo zda se jednalo o doplnění
žádosti ze dne 23. 12. 2002, která byla podána před uplynutím prekluzívní lhůty.
Zásadním problémem tohoto případu je proto dle náhledu Nejvyššího správního soudu
posouzení skutečného obsahu žádostí stěžovatelky z pohledu specifické právní úpravy
správního řízení ve věci rozhodování o přiznání jednorázové peněžní částky dle zákona
č. 261/2001 Sb. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné podotknout, že mu na tomto místě
v žádném případě nepřísluší hodnotit právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený
v rozsudku ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 10 Ca 130/2003, v němž městský soud vyložil žádost
stěžovatelky ze dne 23. 12. 2002 poměrně extenzivně jako uplatnění nároku vdovy
po politickém vězni v rozsahu doby věznění od 22. 1. 1952 – 22. 7. 1953,
a nikoliv jako dědičky („pozůstalé manželky“, jak je výslovně uvedeno v této žádosti),
která by se v souladu s ustanovením §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. stala osobou,
na niž nárok ze zákona přešel. Podstatné pro aktuální posouzení případu je, že žalovaná
se tímto právním názorem městského soudu přes svůj nesouhlas řídila a v dalším řízení
na tuto žádost pohlížela jako na žádost vdovy po politickém vězni. Za klíčové považuje
Nejvyšší správní soud porovnání obsahu a rozsahu obou žádostí.
Ze žádosti stěžovatelky o doplatek k jednorázové částce ze dne 23. 12. 2002 vyplývá,
že šlo pouze o uplatnění samostatného nároku stěžovatelky jako vdovy po politickém vězni
v rozsahu požadovaného doplatku za dobu věznění pana F. P. v době od 22. 1. 1952 – 22. 7.
1953. Tomu nasvědčuje především dikce „žádám, aby na základě původní žádosti pana P. byl
jeho pozůstalé manželce paní O. P. vyplacen doplatek k jednorázové částce podle zákona č.
261/2001 Sb.“, přičemž doklady, které stěžovatelka přiložila (usnesení Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 10 Nt 268/2002) a přislíbila dále přiložit (usnesení
téhož soudu ze dne 31. 12. 2002, sp. zn. 3 T 135/2002), se vztahují právě k prokázání této
doby věznění F. P. a rehabilitaci za toto odsouzení. Ve své původní žádosti ze dne 19. 9. 2001
pan F. P. žádal o poskytnutí peněžní částky za období vazby pouze s odkazem na rehabilitační
usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Rt 29/91-8, jímž byl rehabilitován
za své odsouzení pro trestný čin sdružování proti republice, za nějž byl odsouzen rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 1955, sp. zn. T 17/55, tedy za dobu věznění od 24. 3.
1955 - 4. 7. 1957. Za předchozí dobu věznění od 22. 1. 1952 – 22. 7. 1953, v té době manžel
stěžovatelky ještě nebyl rehabilitován, takže za tuto dobu poskytnutí jednorázové částky
nepožadoval. Žádost stěžovatelky ze dne 23. 12. 2002 je tedy se zřetelem ke všem okolnostem
svým rozsahem vztažena k době věznění F. P. v době od 22. 1. 1952 – 22. 7. 1953, na níž ani
F. P., ani stěžovatelka žádné peněžité plnění ve formě jednorázové peněžní částky neobdrželi.
Žádost ze dne 18. 8. 2003, jejíž obsah je mezi účastníky sporný, je dle názoru
Nejvyššího správního soudu uplatněním nového nároku. Svědčí pro to především skutečnost,
že stěžovatelka v žádosti argumentuje „celou dobou věznění“ svého zesnulého manžela a žádá
o poskytnutí jednorázové částky ve výši 76 500 Kč, což je v souladu s ustanovením §5
odst. 2 a 7 zákona č. 261/2001 Sb. částka odpovídající výši zákonného nároku vdovy
po politickém vězni za tuto dobu (tj. jedné poloviny nároku oprávněné osoby,
který by v případě F. P. jako oprávněné osoby činil za celou dobu věznění 153 000 Kč).
Stěžovatelka tedy podáním této žádosti sledovala poskytnutí duplicitního plnění i za dobu
věznění svého manžela, za kterou již byl nárok na jednorázovou peněžní částku přiznán
jejímu manželovi za jeho života rozhodnutím žalované ze dne 5. 2. 2002, tedy i za dobu od
24. 3. 1955 – 4. 7. 1957. Jestliže tedy žádost ze dne 23. 12. 2002 je nutno interpretovat jako
žádost vdovy po politickém vězni na přiznání doplatku k jednorázové peněžní částce za
období jeho věznění v době od 22. 1. 1952 – 22. 7. 1953, za níž nebylo oprávněné osobě (F.
P.) za života nic poskytnuto, má žádost ze dne 18. 8. 2003 zcela jiný obsah a ve vztahu k šíři
nároku zejména jiný rozsah. Nejedná se tedy o uplatnění stejného nároku, nýbrž o uplatnění
nároku nového, který má navíc duplicitní charakter vůči již uspokojenému nároku F. P.
Jestliže žádost ze dne 18. 8. 2003 představuje uplatnění nového nároku,
pak to znamená, že žalovaná musela zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro jeho uplatnění.
Jelikož podmínka zachování prekluzívní lhůty končící datem 31. 12. 2002 zjevně naplněna
nebyla, představovala tato skutečnost dostatečný právní důvod k tomu, aby žalovaná žádost
zamítla, a to bez toho, že by se musela zabývat splněním dalších podmínek nároku.
K charakteru prekluzivní lhůty dle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. se Nejvyšší
správní soud již dříve vyjádřil, např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 4 Ads 35/2005,
www.nssoud.cz, kde konstatoval, že tato lhůta má charakter prekluzívní, z čehož vyplývá,
že ji nelze prominout. Mimo to šlo o žádost zcela nadbytečnou, a to vzhledem k probíhajícímu
řízení o žádosti stěžovatelky z 23. 12. 2002. O této žádosti bylo podle zjištění Nejvyššího
správního soudu rozhodnuto žalovanou dne 30. 5. 2007, č. X, tak, že byla zamítnuta a bude –
pokud žalobkyně podala žalobu – předmětem samostatného přezkumného řízení.
Nejvyšší správní soud podotýká, že je nutno kategoricky vyloučit možnost získání
duplicitního poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 261/2001 Sb. z titulu vdovy
či vdovce po oprávněné osobě za tutéž dobu jejího věznění v případě, že sám politický vězeň
nárok za tuto dobu uplatnil ještě za svého života. K tomu se Nejvyšší správní soud
již dostatečně vyjádřil ve svém předchozím rozsudku týkajícím se této věci ze dne ze dne
7. 6. 2006, č. j. 6 Ads 49/2005 - 48, na jehož odůvodnění tímto odkazuje. Taková možnost
by odporovala jak zřejmému konkurenčnímu vztahu těchto dvou nároků (nároky se vzájemně
vylučují), tak i účelu a smyslu finančního odškodňování politických vězňů
a jejich pozůstalých rodinných příslušníků.
Stěžovatelkou uváděné nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud vyjádřil nutnost
extenzivního výkladu rehabilitačních předpisů, nemají na výše uvedený právní závěr vliv,
neboť posuzovaná otázka (obsah žádostí stěžovatelky) v tomto případě nebyla právního
charakteru, nýbrž skutkového. Kromě toho Nejvyšší správní soud poukazuje na to,
že v judikatuře Ústavního soudu došlo k vývoji judikatury, jak na něj ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti poukázala žalovaná (sp. zn. st. ÚS 14/01, ze dne 26. 6. 2001,
www.concourt.cz), v němž se Ústavní soud přiklonil při řešení rozporu ve své judikatuře
spíše k adekvátnímu výkladu rehabilitačních předpisů.
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitky uplatněné
stěžovatelkou nejsou oprávněné. Žalovaná rozhodovala v souladu se skutečnostmi
dokladovanými v jejích správních spisech, ani neporušila zákon v ustanoveních o řízení
takovým způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost rozhodování. Ani městský soud
se při svém rozhodování nedopustil vytýkané vady spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky způsobující nezákonnost jeho rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu