ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.84.2006
sp. zn. 4 Ads 84/2006 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. M., zast.
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad
2/2006 – 17,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2006 – 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2005, č. j. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z důvodu věznění
z politických důvodů v době od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989. Nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky za dobu od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989 však žalobci nevznikl,
protože rozhodnutí sp. zn. 1To 232/89, ze dne 31. 8. 1989, vydané Vyšším vojenským
soudem v Táboře o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu. Trestný čin nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách
podle §269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. je uveden v §4 písm. e) zákona
o soudního rehabilitaci, ke zrušení odsuzujícího rozsudku způsobem stanoveným v §2 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb., tedy mohlo dojít v přezkumném řízení podle §5 zákona o soudní
rehabilitaci. Odsuzující rozsudek sice zrušen byl, avšak podle obecných předpisů,
neboť návrh na rehabilitační řízení nebyl podán včas, a to do dvou let od účinnosti zákona
(1. 7. 1990).
V podané žalobě vyslovil žalobce přesvědčení, že na jednorázovou peněžní částku
nárok má, neboť trestný čin, pro který byl odsouzen, je výslovně uveden v §4 písm. e) zákona
č. 119/1990 Sb. v platném znění. Dále uvedl, že ministr spravedlnosti podal v jeho prospěch
stížnost pro porušení zákona z toho důvodu, že trestný čin byl považován za trestný v rozporu
s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci. Odsuzující rozhodnutí byla Nejvyšším soudem ČR pravomocně zrušena
a žalobce (v řízení u Nejvyššího soudu ČR v postavení obžalovaného), byl zproštěn obžaloby
podle §226 písm. b) trestního řádu. Žalobce v podané žalobě dále poukázal na nálezy
Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 565/03, I. ÚS 605/2003 a na nález sp. zn. II. ÚS 187/2000.
Navrhoval, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání.
Dále žádal, aby žalovaná byla uznána povinnou nahradit žalobci náklady tohoto řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2006 – 17, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, citoval ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. a ustanovení §4, 6 odst. 1 a 2, §4e a §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Konstatoval dále, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 7 A 508/2002, zrušením rozhodnutí není ani účast na soudní rehabilitaci podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí
o věznění. Poukázal na to, že vzhledem k nejednotnosti výkladu rehabilitace podle ustanovení
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, zaujal právní názor o tom, že usnesení o účasti
na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
má pouze deklaratorní charakter a žádné rozhodnutí se jím neruší. Toto usnesení bylo vydáno
v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003. Krajský soud uvedl, že shodně se stanoviskem
žalované dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce byl pravomocně odsouzen
za trestný čin uvedený v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., a uložený trest vykonal, nelze
v žádném případě k jeho rehabilitaci použít ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
neboť aplikace tohoto právního ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané
byli neoprávněně vězněni, to znamená, že jejich trestní věc neskončila pravomocným
odsuzujícím rozsudkem. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel),
a to z důvodů uvedených v ustanov ení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že pokud chtěl
soud srovnávat stěžovatelův případ s jiným obdobným, pak se naskýtá spíše srovnání
s případem L. K., který byl za minulého režimu odsouzen ze stejného důvodu, a jemuž
jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., odmítla přiznat jak žalovaná, tak i
Nejvyšší správní soud, a to jen z toho důvodu, že konečné rozhodnutí ve věci vydal Nejvyšší
soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Rozhodnutí žalované i rozsudek Nejvyššího
správního soudu však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03.
Stěžovatel dále poukázal na to, že v obdobných případech žalovaná jednorázovou peněžní
částku přiznala. Dovozoval, že jestliže kromě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8.
2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, ve své vlastní věci předložil navíc usnesení Městského soudu v
Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 Rt 17/2005, o účasti na soudní rehabilitaci podle §33
zákona č. 119/1990 Sb., neměl by být důvod k tomu, aby jen z tohoto důvodu byl
diskvalifikován z nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Namítal dále, že v napadeném rozsudku se odkazuje na nález Ústavního soudu, v němž bylo
pouze vysloveno, že nevratná lhůta stanovená v §6 zákona č. 119/1990 Sb., není protiústavní,
což znamená, že v současné době již nelze podávat návrhy na přezkumné řízení podle §4
zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval, že ustanovení §30 odst. 2 a §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb. však žádnými lhůtami vázána nejsou. Navrhoval, aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti pak poukázal na právní věci projednávané
u jiných krajských soudů.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 30. 12. 2002 žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako politický
vězeň. V žádosti uvedl, že soudní rozhodnutí budou zaslána dodatečně. Ve spise
se pak dále nachází osvědčení o státním občanství stěžovatele ze dne 7. 9. 2005.
Podle potvrzení vydaného Vězeňskou službou ČR ze dne 22. 8. 2002 byl stěžovatel ve vazbě
a ve výkonu trestu v době od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, bylo rozhodnuto tak, že usnesením bývalého Vyššího
vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/89, byl porušen zákon
v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 trestního řádku ve znění účinném do 31. 12. 2001
a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona ve znění
účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného P. M.. Toto usnesení se zrušuje, zrušuje
se též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989 sp. zn. 3 T
154/89. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. b)
trestního řádu se obviněný P. M. zprošťuje obžaloby prokurátora bývalé Vojenské
prokuratury v Brně ze dne 13. 7. 1989, sp. zn. Opv 285/89, pro skutek spočívající v tom, že
dne 19. 5. 1989 do 8.00 hod. a ani následující den nenastoupil k výkonu vojenského cvičení u
v. ú. 8525 Uherské Hradiště, ačkoliv převzal povolávací rozkaz OVS Uherské Hradiště č.
441586 a takto jednal v úmyslu vojenskou službu nikdy nevykonat, čímž měl spáchat trestný
čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, neboť
tento skutek není trestným činem. V soudním spise se pak dále nachází usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 Rt 17/2005, (právní moc dne 21. 10. 2005), jímž
bylo vysloveno, že podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci per
analogiam, je P. M., nar. X v U. H., účasten soudní rehabilitace.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že Krajský soud v Brně vycházel
při posuzování stěžejní otázky, tj., zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní
osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení o stížnosti pro porušení
zákona), může mít účinky splnění podmínky ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.,
z právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vysloveného v rozsudku
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, (žalobce A. H.). Rozšířený senát tehdy vyslovil,
že ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany
České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo
rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo
podle zákona č. 198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn
pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č.
86/1950. Tento trestný čin je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a žalobce tak mohl
soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího
tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na
zahájení řízení ve lhůtě uvedené v §6 citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení
odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově
řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci
nejpodstatnější skutečnosti nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence
usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno ve
výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23, ze dne 26. 8.
2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v
dalších případech), bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak
judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn 4 Tz 98/2003, ze dne 23. 9. 2003.
Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít
v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena
za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout,
nepřichází zde v úvahu postup zde známý jako analogie iuris, neboť ten je možný
pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis,
vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního
postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona“.
Výše uvedený právní názor vyslovený rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu byl překonán nálezem Ústavního soudu I. ÚS 712/05, vyhlášeným dne 24. 8. 2007.
Tímto ústavním nálezem byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 5 A 544/2002 – 57, ve věci V. F. V tomto rozsudku, který se týkal obdobné
věci, vycházel Nejvyšší správní soud z právního názoru vyjádřeného rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu, jehož část byla shora uvedena.
V označeném nálezu Ústavního soudu je uvedeno: „ Pro odstranění
jakýchkoliv pochybností Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické povaze předmětné
věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smyl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb.,
které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. S ohledem
na to, je tudíž třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci,
jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno
v režimu obecného trestního řízení, a nikoliv v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem
Ústavní soud zároveň bere úvahu i skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování
v těchto věcech značně nejednotné. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud
setrvává na názoru uvedeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, tj. že Nejvyšší správní soud
porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Vzhledem k tomu, že současně nerespektoval právní závěr nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 605/03, došlo zároveň k porušení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR,
podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby“.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud připomíná usnesení rozšířeného senátu
ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 – 53, v němž je mimo jiné uvedeno,
že „Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů
jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních
předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních
norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis,
nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je na místě protiústavní ustanovení
právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno,
jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad
právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná
o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce
zákonem podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního
soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné
(ústavní) síly, musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě
představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž opomenout, že určujícím
společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v článku 4
Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci
tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu
je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury
Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona, zvolil takovou jeho interpretaci,
kterou Ústavní soud považuje za protiústavní“.
Z výše uvedeného je tedy nutno dovodit, že nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 712/05 (ve věci V. F.), je vázán Nejvyšší správní soud i v posuzované věci. Proto
nezbylo, než napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení krajský soud zruší napadené rozhodnutí žalované
s odkazem na právní názor vyslovený v tomto rozsudku s tím, že usnesení podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. vydané ve věci stěžovatele, je podkladem pro přiznání jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský
soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud podotýká, že výše vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu, vycházejícím z
názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05, je Krajský soud v Brně
vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu