ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.71.2006
sp. zn. 4 As 71/2006 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: N. N.
D., zast. JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 9 Ca 187/2005 - 44,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 9 Ca 187/2005 - 44,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 28. 4. 2005, č. j. VS-47/RK/3-2005,
jímž byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
9. 12. 2004, č. j. VS-2519/53/2-2004, kterým nebylo podle ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, vyhověno
stěžovatelově žádosti o udělení státního občanství České republiky.
Důvodem odmítnutí žaloby soudem podle odůvodnění rozhodnutí byla skutečnost,
že jí byl napaden úkon, který formálně sice je rozhodnutím, není však rozhodnutím
zakládajícím žalobní legitimaci podle §65 odst. 1, ani odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud dovodil,
že se na toto rozhodnutí vztahuje kompetenční výluka stanovená v §70 písm. a) s. ř. s.,
a takové rozhodnutí nelze přezkoumat soudem ve správním soudnictví. S odkazem na §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §68 písm. e) s. ř. s., návrh (žalobu) odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel jednak rekapituluje průběh předchozích řízení
před správními orgány a dále rozporuje napadené usnesení Městského soudu.
Tomuto usnesení zejména vytýká, že nemělo být z přezkoumání soudem vyloučeno,
když toto zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, výslovně
nestanoví a nestanoví to ani zvláštní zákon. Není proto důvod pro odmítnutí žaloby.
Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu
v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, po rekapitulaci obsahu kasační
stížnosti a průběhu řízení před správními orgány, odkazuje na své vyjádření k žalobě,
z něhož připomíná, že jeho vyjádření k žalobě bylo alternativní, a to s návrhem podanou
žalobu buď jako nepřípustnou odmítnout, popř. jako nedůvodnou zamítnout z důvodu,
že správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, ani správní uvážení
nezneužil. Dále uvádí, že Ministerstvo vnitra i ministr vnitra ve svých rozhodnutích
nepřekročili meze správního uvážení, ani neporušili procesní předpisy a nebyly tak dány
důvody pro zrušení rozhodnutí ministra vnitra správní žalobou.
Předmětem posouzení věci tak v tomto řízení o kasační stížnosti je právní otázka,
zda rozhodnutí o udělení (neudělení) státního občanství České republiky je či není úkonem
ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s., a zda má či nemá být ze soudního přezkumu ve správním
soudnictví vyloučeno. Naproti tomu předmětem tohoto posouzení již není věcná stránka
projednávané věci.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává,
že vzhledem k tomu, že kasační stížností je napadeno usnesení soudu o odmítnutí žaloby,
jako důvod podání kasační stížnosti přichází v úvahu toliko důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. (nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení).
Po přezkoumání napadeného usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Rozhodující otázkou, na níž závisí důvodnost kasační stížnosti,
je, zda proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o udělení státního občanství je přípustná žaloba
ve správním soudnictví, či nikoli. V posouzení této zásadní otázky je senát Nejvyššího
správního soudu, rozhodující v této věci, vázán závazným právním názorem rozšířeného
senátu téhož soudu. Ten tuto otázku jednoznačně zodpověděl ve svém usnesení ze dne
23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, www.nssoud.cz, kde se přiklonil k názoru, že „žadatel
o udělení státního občanství České republiky je legitimován k žalobě proti rozhodnutí,
jímž mu státní občanství nebylo uděleno, tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena
jeho práva účastníka správního řízení.“ Tímto svým rozhodnutím dal rozšířený senát
za pravdu právnímu názoru obsaženému již v některých rozhodnutích z poslední doby,
která Nejvyšší správní soud vydal ještě před tím, než byla jeho judikatura rozšířeným senátem
do budoucna sjednocena – jedná se zejména o jeho rozsudek ze dne 9. 1. 2004,
sp. zn. 7 A 31/2002, či o rozsudek ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 A 94/2002, www.nssoud.cz.
Ve svém rozhodnutí rozšířený senát vyvrátil zejména tvrzení, že by byl soudní
přezkum těchto rozhodnutí vyloučen pouze proto, že rozhodnutí o neudělení státního
občanství nemění nic na již existujících právech a povinnostech žadatele o něj, když shledal
nesporným, že takové rozhodnutí, byť svým výsledkem nezakládá práva ani povinnosti,
přesto zasahuje do právní sféry žadatele o státní občanství: „Rozhodnutí o žádosti o udělení
státního občanství – ať již kladné či záporné - se bezesporu právní sféry žadatele dotýká:
pokud Ministerstvo vnitra jeho žádosti vyhoví, založí tímto konstitutivním rozhodnutím
státoobčanský právní vztah mezi žadatelem a státem, a tím i právní status žadatele
jako státního občana České republiky; jestliže žádosti nevyhoví, odepře tím žadateli možnost
být nositelem práv, která vyplývají pouze ze státoobčanského vztahu, tj. ústavou či zákony
garantovanými subjektivními veřejnými právy, jež svědčí právě toliko občanům.“
Rozšířený senát tedy konstatoval, že rozhodnutí o neudělení státního občanství
sice nezakládá – z povahy negativního rozhodování ve věci, kde by jen pozitivní rozhodnutí
mělo konstitutivní účinky – subjektivní práva a povinnosti žadatele o státní občanství,
přesto však zasahuje do jeho právní sféry. Zároveň ve vztahu k věci, jež byla předmětem
jeho posuzování, shledal, že tento zásah do právní sféry dává smysl otázce, zda v daném
případě byla porušena procesní práva žadatele o státní občanství, či nikoliv, neboť právě
jejich porušení bylo v daném případě namítáno.
K zodpovězení tak zbyla otázka, zda kromě práv procesních jsou při rozhodování
o udělování státního občanství ve hře i práva hmotná. Na tuto otázku, která je v nyní
posuzovaném případě otázkou zásadní, dospěl Nejvyšší správní soud, v návaznosti na obsah
shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu, v posléze vydaném rozsudku ze dne
4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 - 78, www.nssoud.cz, k závěru, že ano.
K tomuto závěru jej vedl v prvé řadě sám text předmětného ustanovení §7 odst. 1
zákona č. 40/1993 Sb.:
„Státní občanství České republiky lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně
tyto podmínky:
a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý
pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje,
b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní
občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce
nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky,
c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin,
d) prokáže znalost českého jazyka a
e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt
a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů
upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně,
odvody a poplatky.“
V této úpravě sehrává svoji roli výklad významu slovesa „lze“ na začátku
tohoto ustanovení. Podle názoru zdejšího soudu vyplývá z tohoto jazykového vyjádření právní
normy fakt, že na udělení státního občanství nemá žadatel o ně právní nárok. Na straně druhé
z něj však nevyplývá, že by na ně neměl ani subjektivní právo. Tyto dva pojmy totiž není
možno směšovat, ba právě v nyní posuzovaném případě a ve vazbě na nyní vykládané
ustanovení vyvstává na povrch rozdíl mezi nimi. Zatímco se totiž subjektivní právo rovná
určitému výslovnému dovolení zákonodárce, které je obsaženo v právu objektivním
a je adresováno fyzické nebo právnické osobě, právní nárok představuje takové výslovné
dovolení, kterého se za splnění podmínek uvedených v objektivním právu může subjekt práva
skutečně domoci. Subjektivní právo tak představuje možnost subjektu práva právní cestou
něco požadovat, právní nárok odráží jistotu, že za splnění stanovených podmínek musí být
této žádosti vyhověno, představuje tedy vyšší kvalitu poskytnutou subjektivnímu právu.
V objektivním veřejném právu přitom může být jak subjektivní právo, tak právní nárok
vyjádřen textově dvěma způsoby, v závislosti na tom, kdo je klíčovým subjektem,
jehož chování je normou upravováno. Subjektivní veřejné právo tak může být vyjádřeno
buď jako výslovné dovolení adresované subjektu práva požádat orgán veřejné moci o změnu
práv a povinností, či o deklarování jejich stavu, nebo jako příkaz tomuto orgánu zabývat
se takovou žádostí. Veřejnoprávní nárok pak může být vyjádřen buď jako výslovné povolení
žádosti spojené s jistotou vyhovění této žádosti při splnění zákonem stanovených podmínek,
nebo jako příkaz orgánu veřejné moci vyhovět žádosti, která tyto podmínky splní. Přitom to,
zda je v právním předpise uveden jako adresát orgán veřejné moci, nebo fyzická
nebo právnická osoba, není pro obsah normy podstatné, neboť příkaz určený jednomu
je zásadně možno formulovat i jako povolení určené druhému při zachování identity právní
normy takto vyjádřené.
Aplikujeme-li výše nastíněnou dichotomii mezi subjektivním právem a právním
nárokem na nyní interpretované ustanovení, vidíme, že v něm vyjádřená norma představuje
nejen svolení zákonodárce správnímu orgánu, aby za splnění určitých podmínek státní
občanství udělil, ale zároveň příkaz, aby se takovou žádostí zabýval a splnění
těchto podmínek posoudil. Je zde tedy zakotveno subjektivní právo na podání žádosti
o udělení státního občanství. Přitom fakt, že splnění podmínek zde stanovených implikuje
naději žadatele na udělení státního občanství, avšak nikoli právem vymahatelnou jistotu,
svědčí o tom, že se nejedná o právní nárok, který je naopak zakotven například u získání
státního občanství prohlášením podle §6 citovaného zákona. Stěžovateli, a obecně každému
žadateli o státní občanství České republiky, tak z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb.
vyplývá subjektivní právo na udělení státního občanství, z čehož sice neplyne právo
na vyhovění jeho žádosti, plyne z něj však povinnost správního orgánu, tedy žalovaného,
vést řádné správní řízení o žádosti splňující zákonem stanovené podmínky. Na tom jistě
nic nemění ani fakt, že se nejedná o základní právo chráněné normami ústavní síly,
jak upozorňuje žalovaný, ale o subjektivní právo plynoucí z obyčejného zákona,
tedy ze zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. V tomto správním řízení přitom
musejí být dodržována žadatelova procesní práva, což zdůraznil i rozšířený senát; státní orgán
musí při svém rozhodování postupovat v rámci zákona, jak plyne z obecného ústavního
příkazu zakotveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a jak po tom volá i stěžovatel ve své kasační
stížnosti; musí se vyvarovat diskriminace a libovůle, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil
např. ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005, www.nssoud.cz; a celkově
musí dodržovat příkazy, které pro něj plynou z jeho zahrnutí do mechanismu veřejné správy
v moderním demokratickém, ústavním a právním státě. Tento závěr je navíc v souladu
s obecnou úvahou, že subjektivní práva procesní a práva hmotná nelze neodlučitelně
odpojovat a zvažovat jako skutečnosti striktně oddělené, když takové oddělování neodpovídá
nejen současné právní nauce, ale zejména neodráží reálnou spjatost hmotných a procesních
práv.
Na existenci subjektivního práva, byť ne nároku, na udělení státního občanství
přitom nic nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování
ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. poskytnuto. I v tomto bodě lze ostatně odkázat
na opakovaně citované rozhodnutí rozšířeného senátu: „To, zda je rozhodnutí založeno
na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu
žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí
založených na volném správním uvážení, neboť jinak by soud vůbec nemohl přezkoumat
jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje §78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých případech je správní uvážení
absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. ... Správní uvážení
je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky;
z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu,
je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně
a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být
právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace,
příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria
v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl
a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti
je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu
správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního
uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena;
objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními
dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem),
jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým
orgánem.“
Stav, kdy zákonodárce svěří správnímu orgánu rozhodování o subjektivních právech
osob a zároveň mu textem zákona ponechá velmi široké správní uvážení, přitom nenacházíme
v českém právním řádu pouze ve vztahu k udělování státního občanství. Setkáváme
se s ním i v jiných oblastech a typickým je právě tam, kde žadatel nemá nárok na kladné
vyřízení své žádosti, a zejména tam, kde správní orgán rozhoduje o poskytnutí dobrodiní,
jež by archaický právní jazyk označil za „milost státu“. Příkladem může posloužit institut
humanitárního azylu, k němuž zdejší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
sp. zn. 5 Azs 47/2003, www.nssoud.cz, kde se také přiklonil k tomu,
že jakkoliv je jeho udělování určováno správním uvážením, nevylučuje to zcela soudní
přezkum: „V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“
Poskytování takových „milostí státu“ a fakt, že se jedná o rozhodování,
které je výrazem svrchované státní suverenity, jak připomíná žalovaný, totiž neznamená,
že by se jednalo o „milost“ rozhodujícího státního orgánu a že by bylo odrazem jeho vlastní
neomezené suverenity a volnosti, jak ostatně správně připomíná v kasační stížnosti
i stěžovatel. Stát totiž suverenitu, jež mu při udělování jeho státního občanství (a obdobně
např. i při udělování humanitárního azylu) cizincům plně náleží, přenesl na státní orgán,
jemuž rozhodování o této věci svěřil, pouze v limitech omezení, která zakotvil
do jiných výronů své suverenity: do Ústavy a Listiny základních práv a svobod,
v nichž ústavodárce zavázal své orgány k dodržování tam obsažených lidských práv,
stejně jako principů vyplývajících z charakteristiky České republiky jako moderního
demokratického, ústavního a právního státu; do souhlasu s mezinárodními smlouvami
zaručujícími lidská práva – ve vztahu k subjektivnímu právu některých skupin osob na státní
občanství je tak ČR vázána např. Úmluvou o omezení případů bezdomovectví z roku 1961
(publ. pod č. 43/2002 Sb.m.s.), Úmluvou o státním občanství vdaných žen z roku 1957
(publ. pod č. 72/1962 Sb.), Úmluvou o právech dítěte z roku 1989
(publ. pod č. 104/1991 Sb.), či konečně Evropskou úmluvou o státním občanství z roku 1997
(publ. pod č. 76/2004 Sb.m.s.); a v neposlední řadě do zákonů, v daném případě
zejména do zákona o nabývání a pozbývání státního občanství a do správního řádu,
ať už se jedná o správní řád publikovaný pod č. 71/1967 Sb., účinný v době rozhodování
žalovaného, nebo o správní řád vydaný pod č. 500/2004 Sb., účinný nyní. Žalovaný tak musí
žádost o udělení státního občanství posoudit nejen pohledem jediného ustanovení zákona,
podle nějž rozhoduje a jež mu zdánlivě svěřuje ničím neomezovanou úvahu o tom,
komu státní občanství neudělit, byť i splnil všechny zákonem požadované podmínky,
ale pohledem celého komplexu omezení, jež na sebe uložil stát, jehož je tento orgán součástí.
Žalovaný tak zejména nesmí z textu ustanovení §7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání
státního občanství dovozovat, že k podmínkám zde uvedeným může připojovat podmínky
další, v textu zákona neuvedené, jak by vyplývalo z absolutizace významu slovesa „lze“.
Takové volné rozšiřování podmínek udělení státního občanství úvahou správního orgánu
nad rámec zákona by právě bylo libovůlí. Ani při výkladu ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 40/1993 Sb. proto není možno považovat výčet pěti podmínek za pouze demonstrativní,
umožňující jejich rozšíření na základě volné úvahy žalovaného; naopak se jedná o výčet
taxativní, rozšiřitelný jedině na základě jiného výslovného zákonného ustanovení,
za jaké lze považovat např. zohlednění bezpečnostních zájmů státu, které je žalovanému
uloženo v §10 odst. 3 předmětného zákona. Opak, tedy volné rozšiřování tohoto výčtu
podmínek úvahou správního orgánu, by byl v daném případě o to nevhodnější,
že je žalovanému svěřeno správní uvážení již u posuzování splnění některých z podmínek
zákonem stanovených, konkrétně v jeho §7 odst. 1 písm. e) a v §10 odst. 3. Pokud by bylo
správní uvážení při posuzování těchto dvou hledisek dále kombinováno s volností
při stanovení podmínek dalších, byl by tím žalovanému umožněn čirý rozhodovací
voluntarismus, nesouladný s pojmem racionální a dobré správy. Má-li tak být nalezen výklad
ustanovení §7 odst. 1 předmětného zákona souladný zejména s ústavními omezeními
kladenými obecně na veřejnou moc, je třeba konstatovat, že slovesem „lze“ v úvodu
tohoto ustanovení není rozhodujícímu správnímu orgánu svěřena ničím neomezovaná volná
úvaha o tom, zda udělí či neudělí státní občanství žadateli splňujícímu všechny podmínky
v tomto ustanovení obsažené, ale že je mu umožněno toliko zohlednit jiné podmínky výslovně
stanovené zákonem, typicky zohlednit bezpečnostní zájem státu podle §10 odst. 3
tohoto zákona. Žalovaný tedy nesmí svou úvahou libovolně rozšiřovat nad rámec zákona
množinu podmínek požadovaných k udělení státního občanství.
Stejně tak však nesmí libovůle existovat ani při posuzování splnění těch podmínek,
které v zákoně výslovně stanoveny jsou. I při jejich posuzování je totiž žalovaný vázán
obecnými ústavními principy a hodnotami, jako jsou zejména proporcionalita, rovnost,
důstojnost, legitimní očekávání účastníků, právní jistota, předvídatelnost apod.
V tomto směru se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se standardním výkladem
proporcionality, který – pojímán v širším smyslu jako obecný zákaz nadměrnosti zásahů
do práv a svobod - v sobě obsahuje tři dílčí principy: způsobilost a vhodnost (Geeignetheit)
dosažení zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku;
princip potřebnosti (Erforderlichkeit), podle něhož je povoleno použití toliko nejšetrnějšího
z více možných prostředků a princip přiměřenosti (Angemessenheit) v užším smyslu,
což znamená, že újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému
cíli (z odborné literatury viz např. K. Sobota, Das Prinzip Rechtsstaat, Mohr Siebeck, 1977,
str. 234 a násl., Pieroth/Schlink, Staatsrecht II – Grundrechte, 8. vyd., Heidelberg, 1992,
str. 74 a násl.; z judikatury německého Spolkového ústavního soudu namátkově
viz BVerfGE 72/200, 257, BVerfGE 45/142, 173; z judikatury Ústavního soudu
ČR viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 177
a násl. nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96, tamtéž, sv. 6, str. 213 a násl.).
Z toho v projednávané věci zejména plyne, že ve vztahu k podmínce obsažené
pod písmenem e) interpretovaného ustanovení, jehož nesprávný výklad namítal stěžovatel
ve své žalobě, nelze požadavek plnění povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního
právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky absolutizovat
způsobem, který by byl rozporný se smyslem tohoto ustanovení, např. zcela abstrahovat
od závažnosti případného porušení tohoto zvláštního právního předpisu a od okolností
podstatných pro zhodnocení této závažnosti, či vůbec upustit při úvaze od zohlednění zásady
proporcionality. Takový přístup by ostatně protiřečil i názorům zakotveným v judikatuře
Ústavního soudu, jenž např. ve vztahu k obdobně formulovanému ustanovení dříve platného
zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky
(pozn. soudu: tento předpis byl zrušen s účinností od 1. 1. 2000 zákonem č. 326/1996 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky), uvedl ve svém nálezu ze dne 29. 3. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 311/97 (Sb. n. u. US, svazek č. 13, nález č. 46, str. 329 a násl.): „Ustanovení
§14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění účinném před vyhlášením nálezu Ústavního
soudu č. 159/1998 Sb., připouštělo rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení
povinnosti", takže nerozlišovalo skutečně závažná porušení právního řádu České republiky
od porušení ostatních, která lze označit za méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto
důvodů Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1
v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Také ve věci stěžovatele
nebylo proto možno závěry pléna Ústavního soudu v uvedeném nálezu pominout,
zejména když právě v případě stěžovatele nabývají na významu úvahy, týkající se principu
přiměřenosti v právu, a to v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních předpisů
stěžovatelem.“ Ve svém nálezu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 153/97 (Sb. n. u. US,
svazek č. 12, nález č. 128, str. 227 a násl.) pak k tomuto tématu ve vztahu k výkladu
téhož předpisu doplnil: „Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti,
který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí
svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem
na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu
cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně
druhé proto musí vycházet z výše uvedeného principu.“
Výše provedené úvahy lze shrnout konstatováním, že v řízení o udělení státního
občanství cizinci je rozhodováno o subjektivním veřejném právu žadatele, jakkoli není právní
nárok na vyhovění této žádosti, a tomuto subjektivnímu veřejnému právu tak svědčí ochrana
poskytovaná soudy ve správním soudnictví zaručená ustanovením §2 s. ř. s.,
neboť výsledkem tohoto správního rozhodování je rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost založená na takovém tvrzení je proto důvodná, neboť Městský soud v Praze
měl stěžovatelovu žalobu věcně projednat coby přípustnou. Jeho usnesení,
jímž ji naopak odmítl, je proto nezákonné a Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá,
než je ke kasační stížnosti stěžovatele zrušit a věc vrátit městskému soudu k novému řízení.
V něm bude městský soud, jsa vázán právním názorem obsaženým v tomto rozsudku
podle §110 odst. 3 s. ř. s., povinen žalobu věcně projednat ve světle žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že napadené usnesení je nezákonné ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a kasační stížnost je důvodná, a proto napadené
usnesení Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení, v němž je podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ustanovení
§110 odst. 2 s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu