ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.170.2006
sp. zn. 4 Azs 170/2006 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: I. B., zastoupen Mgr. Janem Lipavským,
advokátem, se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2006, č. j. 63 Az 70/2005 - 25 a o návrhu žalobce na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2005, č. j. OAM-888/VL-07-12-2005,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným
rozhodnutím žalovaného byla žalobcova žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti konstatuje, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b), a d) s .ř. s. Namítá, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem,
když jeho žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, přitom on byl ve vlasti pronásledován mafií a Ukrajina mu nebyla schopna
či ochotna pomoci, což vyvozuje z toho, že jednání mafie se konalo delší dobu. Žalovaný měl
tedy rozhodnout o udělení či neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu
a rozhodnout o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu. Stěžovatel dále namítá,
že v řízení o udělení azylu uváděl skutečnosti, které nasvědčovaly pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu, a žalovaný se nesprávně touto možností nezabýval
a ani své rozhodnutí v tomto směru neodůvodnil a krajský soud k tomuto pochybení
žalovaného nepřihlédl. Stěžovatel ještě namítá, že naříkané správní rozhodnutí nemá
náležitosti stanovené v §47 odst. 5 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
neboť není podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí.
V daném případě stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí bylo vyhotoveno
ve Vyšních Lhotách osobou podepsanou „za správnost“, a nikoli v Praze, jak je uvedeno
v záhlaví rozhodnutí. Podle stěžovatele systém tvoření rozhodnutí ve věcech azylu funguje
tak, že rozhodnutí je nejprve vyhotoveno v některém z azylových táborů, touto osobou
podepsáno u doložky „za správnost“, doručeno účastníku řízení a teprve poté je odesláno
do Prahy, kde jedno vyhotovení podepíše ředitel odboru azylové a migrační politiky PhDr. T.
H.. Tento svůj závěr stěžovatel opírá o skutečnost, že účastníkům řízení ve věcech azylových
jsou vždy doručována rozhodnutí, která obsahují pouze podpis u doložky „za správnost“.
Rozhodnutí tak jsou vydávána zcela bez vědomí oprávněné osoby, a jsou tudíž nicotná, což
nemůže zhojit ani to, že se oprávněná osoba s obsahem rozhodnutí dodatečně seznámí a jedno
vyhotovení opatří svým podpisem. V posledku stěžovatel uvádí, že v žalobě navrhoval doplnit
dokazování výslechem svědka – osoby, která je podepsána „za správnost“ naříkaného
správního rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě tento důkaz neprovedl, aniž však ve svém
rozsudku uvedl pro tento postup důvody.
K námitce, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, když stěžovatelovu
žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že podobná či totožná tvrzení byla
již předmětem řady rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne
2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 – 58, www.nssoud.cz, nebo rozsudek ze dne 19. 7. 2006,
č. j. 3 Azs 237/2005 – 53, www.nssoud.cz. Problémy se soukromými osobami nejsou
bez dalšího důvodem pro udělení azylu, neboť nebyly vyvolány skutečnostmi pro azylové
řízení významnými, t. j. pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů v zemi původu,
ani odůvodněným strachem z takového pronásledování. Pokud jde o stěžovatelovo
konstatování, že žalovaný měl v daném případě rozhodnout o udělení či neudělení azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a rozhodnout o překážce vycestování podle §91
zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, www.nssoud.cz, který byl publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90,
www.nssoud.cz, a v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 – 41, www.nssoud.cz,
který byl publikován pod č. 409/2004 Sb. NSS.
Co se týče námitky stěžovatele, že v řízení o udělení azylu uváděl skutečnosti,
které nasvědčovaly udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, přičemž žalovaný
se nesprávně touto možností nezabýval a ani své rozhodnutí v tomto směru neodůvodnil,
Nejvyšší správní soud připomíná, že v případě, kdy správní orgán rozhoduje o zamítnutí
žádosti o udělení azylu pro její zjevnou nedůvodnost, nezkoumá vůbec možné důvody
pro udělení humanitárního azylu a rozhodnutí v tomto směru nijak neodůvodňuje,
neboť takové uvážení správního orgánu přichází v úvahu tehdy, kdy je rozhodováno o udělení
azylu podle §12 zákona o azylu a nikoliv, kdy je žádost zamítána. Ohledně této problematiky
se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v mnoha rozhodnutích, jako například v rozsudku ze dne
16. 11. 2005, č. j. 3 Azs 414/2004 – 45, www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 3 Azs 208/2005 – 50, www.nssoud.cz.
K námitce nicotnosti rozhodnutí žalovaného pro absenci podpisu oprávněné osoby
Nejvyšší správní soud podotýká, že rovněž takovou otázkou se mnohokráte zabýval a dospěl
k závěru, že je-li součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno
oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost
rozhodnutí – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, www.nssoud.cz, publikován pod č. 199/2004 Sb. NSS.
K stěžovatelově domněnce, že systém tvoření rozhodnutí ve věcech azylu funguje tak,
že rozhodnutí je nejprve vyhotoveno v některém z azylových táborů, touto osobou podepsáno
u doložky „za správnost“, doručeno účastníku řízení a teprve poté je odesláno do Prahy,
kde jedno vyhotovení podepíše ředitel odboru azylové a migrační politiky, a rozhodnutí
tak jsou vydávána zcela bez vědomí oprávněné osoby, zdejší soud uvádí, že – podrobně
prozkoumav spis správního orgánu – nenalezl, ve shodě s Krajským soudem v Ostravě,
pro takové stěžovatelovy dohady oporu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připouští,
že Krajský soud v Ostravě pochybil, neodůvodnil-li ve svém rozsudku, proč neprovedl
stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem svědka, nemůže se však v souzené věci jednat
o takovou vadu řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Takový důkaz byl z hlediska procesní ekonomie zbytný, neboť – jak již uvedeno – obsah
správního spisu stěžovatelovu předpokladu nicotnosti naříkaného správního rozhodnutí
nepřisvědčuje. Zde Nejvyšší správní soud opětovně připomíná svůj již shora citovaný názor
vyslovený v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz,
že není v rámci kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
(dříve: azylu) přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu