ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.210.2006
sp. zn. 4 Azs 210/2006 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. D., zastoupená JUDr. Pavlem
Reiserem, advokátem, se sídlem Plzeň, Mikulášská tř. 9, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 14 Az 288/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2004,
č. j. OAM-3613/VL-07-C09-2003, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobkyni
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a bylo vysloveno, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konstatuje, že žalovaný při svém rozhodování
nesprávně posoudil celou věc, ač měl k dispozici dostatek důkazů. Řádně neposoudil důvody
podání žádosti o azyl, vytrhl je z kontextu, a nemohl tak posoudit naléhavost situace
stěžovatelky. Stěžovatelka dále uvádí, že zemi původu opustila ze strachu o život svůj
a svých blízkých, když byla vydírána mafií. Žalovaný rovněž chybně aplikoval §13 zákona
o azylu. Přitom rozhodnutí o neudělení azylu synům a snaše stěžovatelky bylo vydáno
v ten samý den nebo den před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaného a v době
jeho vydání rozhodnutí nebyla rozhodnutí o neudělení azylu jejím jmenovaným rodinným
příslušníkům pravomocná, a proto nemohla být podkladem pro rozhodnutí ve věci
stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že Ukrajinu na rozdíl od České republiky nelze
považovat za bezpečnou zemi. Správní orgán ani neměl argumentovat neaktuálními zprávami
zahraničních a mezinárodních institucí za roky 2001 a 2002. Žalovaný i krajský soud se měly
opírat o aktuálnější informace, zejména s ohledem na rozhodování o překážce vycestování.
Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný měl v rámci svého správního uvážení přihlédnout
z hlediska humánního přístupu a ekonomičnosti řízení ke změněným poměrům stěžovatelky
a zabránit tak generování dalších správních i soudních řízení.
K námitce že žalovaný při svém rozhodování nesprávné posoudil celou věc a že řádně
neposoudil důvody podání žádosti o azyl, kterými byly její potíže s vyděrači patřícími k mafii,
tedy potíže se soukromými osobami, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 4 Azs 5/2003, www.nssoud.cz, sp. zn. 4 Azs 23/2003, www.nssoud.cz, 3 Azs 22/2004,
www.nssoud.cz, či sp. zn. 2 Azs 46/2004, www.nssoud.cz. Potíže se soukromými osobami
nejsou totiž bez dalšího důvodem pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu,
neboť nebyly vyvolány pronásledováním pro rasu, národnost, náboženství, či příslušnost
k určité sociální skupině ze strany státní moci v zemi původu.
K námitce, která se týká neudělení azylu podle §13 zákona o azylu (tj. za účelem
sloučení rodiny), se zdejší soud již rovněž vyslovil, a to např. ve svém rozsudku
sp. zn. 4 Azs 147/2004, www.nssoud.cz, nebo sp. zn. 3 Azs 110/2005, www.nssoud.cz.
Tento druh azylu přichází v úvahu tehdy, pokud jde o sloučení rodiny azylanta, t. j. té osoby,
které již azyl udělen byl. O takový případ se však v rodině stěžovatelky nejedná.
Také otázkou, zda Ukrajinu lze či nelze považovat za bezpečnou zemi původu,
se zdejší soud v minulosti již mnohokrát zabýval, např. ve svém rozsudku
sp. zn. 4 Azs 175/2005, www.nssoud.cz, sp. zn. 4 Azs 451/2005, www.nssoud.cz,
nebo sp. zn. 4 Azs 9/2006, www.nssoud.cz.
K námitce stěžovatelky, že správní orgán neměl argumentovat neaktuálními zprávami
zahraničních a mezinárodních institucí za roky 2001 a 2002 a měl se opírat o aktuálnější
informace, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že je uplatňována poprvé až v kasační
stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Nejvyšší správní soud
se jimi tedy nemůže zabývat. Totéž se týká i námitky, že žalovaný měl v rámci
svého správního uvážení přihlédnout z hlediska humánního přístupu a ekonomičnosti řízení
ke změněným poměrům stěžovatelky a zabránit tak generování dalších správních i soudních
řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu