ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.45.2007:52
sp. zn. 4 Azs 45/2007 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 27. 12. 2006, č. j. 46 Az 91/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 12. 2006, č. j. 46 Az 91/2006 - 18, zamítl
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1193/LE-BE03-BE07-2006, ze dne
13. 11. 2006, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas blanketní kasační
stížnost a požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud v Praze usnesením
ze dne 4. 3. 2007, č. j. 46 Az 91/2006 - 38, ustanovil zástupkyní stěžovatele pro řízení
o kasační stížnosti Mgr. Bohdanu Novákovou, advokátku. Ustanovená advokátka podáními
ze dne 15. 3. 2007 a ze dne 20. 4. 2007 kasační stížnost doplnila.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta
individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel jako důvody přijatelnosti kasační stížnosti uvedl nehospodárnost řízení
a otázku šíře důvodů pro udělení doplňkové ochrany, včetně povinnosti České republiky
dodržovat závazky mezinárodního práva (ochrana před mučením a ponižujícím zacházením).
Dále poukázal na potřebu precizovat odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze
ve vztahu k §14a zákona o azylu.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a )
s. ř. s. a namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda mělo být v případě
stěžovatele rozhodováno na základě §12, §13, §14 a §14a zákona o azylu a nikoliv norem
jiných. Stěžovatel konstatoval, že neshledal-li žalovaný žádné azylově relevantní důvody
jeho žádosti, měl ji posoudit jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu. V opačném
případě je jeho závěr učiněný při použití §14a zákona o azylu nedostatečný
a nepřezkoumatelný. Stěžovatel namítal, že bylo povinností žalovaného a krajského soudu
se plně zabývat jeho tvrzením, že mu v zemi původu hrozí zabití. Jedná se o velmi závažný
důvod v souvislosti s tzv. doplňkovou ochranou (§14a zákona o azylu) a tato okolnost měla
být posouzena ve světle možného porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Ve druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů v souvislosti s použitím §14a zákona o azylu.
Zdůraznil, že se v případě návratu na Ukrajinu obává zabití a že státní moc není schopna
nebo ochotna zabránit nestátním původcům pronásledování v ohrožení jeho života
či svobody.
Právní otázkou, kdy aplikovat ustanovení zákona o azylu o zjevně nedůvodné žádosti,
se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 181/2004, www.nssoud.cz, a dále též ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 3 Azs 344/2005 - 103, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. Podle zmíněného rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, má správní orgán povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona
zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30ti dnů od zahájení správního řízení, vydá
správní orgán negativní rozhodnutí podle §12 citovaného zákona; to však neznamená,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 správního řádu má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení uvedl.
Pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud předesílá, že podle jeho konstantní judikatury jakkoli nelze shledat
úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona
č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu
k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz).
Z hlediska doplňkové ochrany stěžovatel v průběhu správního řízení toliko tvrdil,
že mu shořel dům, nemá kde bydlet, a proto potřebuje vydělat peníze. Obává se, že jej zabije
člověk, kterému zapálil auto, protože mu nezaplatil za odvedenou práci.
V posuzované věci je zjevné, že potíže stěžovatele představují problémy
se soukromými osobami, což ovšem z hlediska českého práva není azylově relevantní důvod,
ani důvod při přiznání překážek vycestování, resp. doplňkové ochrany. Překážku vycestování
v případě potíží se soukromými osobami na Ukrajině řešil Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz,
nebo ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem vznesené důvody
přijatelnosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba
rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce, která byla
stěžovateli ustanovena usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 91/2006 - 38, ze dne
4. 3. 2007, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dvě písemná podání soudu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d/ této vyhlášky)
a režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Nejvyšší
správní soud nepřiznal zástupkyni stěžovatele odměnu za první poradu s klientem
včetně přípravy a převzetí zastoupení, neboť z obsahu spisu nelze zjistit, zda ustanovená
zástupkyně nějakou poradu se stěžovatelem realizovala. Zástupkyni stěžovatele bude
vyplacena částka ve výši 4800 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu