ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.16.2007
sp. zn. 5 Afs 16/2007 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O.
I. a. s., zastoupený JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou, AK Lucemburská 1569/47, Praha
3, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 9. 2006, č. j. 10 Ca 265/2005 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel”) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. 7. 2005, č. j. FŘ - 7324/13/05;
tímto správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému
platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2001.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že postupem daňových orgánů byl zkrácen
na svých právech, neboť žalovaný vycházel při svém rozhodování o oprávněnosti odvolání
žalobce z právního posouzení skutkových zjištění při hodnocení provedených důkazů
pouze v intencích svého správního uvážení a nárok na odpočet daně žalobci nepřiznal výlučně
z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně žalobcem tvrzených skutečností,
aniž sám dospěl k jiným nebo dokonce opačným skutkovým zjištěním.
Stěžovatel uvádí, že v rámci žaloby, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného,
stěžovatel zpochybnil právní závěry daňových orgánů týkající se hodnocení provedených
důkazů, kdy zejména poukázal na skutečnost, že označil veškeré dostupné důkazní prostředky
a na obranu svých tvrzení ohledně nároku na odpočet uvedl všechny dostupné skutečnosti,
na jejichž základě mohl správní orgán při správném postupu dle §31 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád)
dospět k závěru o oprávněnosti nároku. Stěžovatel tedy navrhoval, aby soud provedl důkaz
výslechem svědka L. Š., který i podle zjištění daňových orgánů byl přítomen přijetí
zdanitelných plnění stěžovatelem, dále výslechem svědkyně B. a svědkyně Ing. K., jimiž měla
být prokázána existence skladu v Ř., neboť neprokázání této skutečnosti vedlo daňové orgány
k závěru o nepřijetí předmětných zdanitelných plnění stěžovatelem. Současně stěžovatel
navrhoval v žalobě provedení dalších listinných důkazů s tím, že jedině jejich opětovným
provedením mohl soud samostatně hodnotit jejich relevanci v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů. Soud se návrhem na doplnění dokazování vypořádal tak, že důkazní
prostředky nemohly nic měnit na skutkových závěrech a právním hodnocení případu, neboť
stěžovatel (žalobce) navrhl především opakování stejných důkazů a nově navržené důkazy
nemohly prokázat stěžovatelem tvrzené skutečnosti (např. výslech svědkyně B., výslech L.
Š.).
Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy rozhodnutí daňového orgánu vycházelo
z hodnocení provedení důkazů formou správního uvážení, bylo povinností soudu provést
navržené důkazy a na jejich základě dospět k takovému závěru, který umožňuje soudu
zcela se vypořádat s námitkou stěžovatele (žalobce) spočívající ve zpochybnění postupu
daňového orgánu při hodnocení provedených důkazů. Jestliže soud neprovedl stěžovatelem
navržené důkazy, které měly zpochybnit skutkové závěry učiněné daňovým orgánem,
v takovém rozsahu, aby mohl posoudit vady vytýkané napadenému rozhodnutí daňového
orgánu, pak nemohl vycházet z jiných skutečností, než které vzešly z provedeného
dokazování daňovým orgánem a nedošlo ze strany soudu k zákonnému přezkumu správního
rozhodnutí dle §4 písm. a) soudního řádu správního. Dle názoru stěžovatele se soud
nevypořádal se zásadní námitkou, totiž, že žalovaný při svém rozhodování vycházel
z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku toho vydal nezákonné
rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výslech svědka L. Š. vyhodnotil soud bez
jakéhokoliv právního podkladu jako nadbytečný a účelový, aniž by tato osoba byla kdy jako
svědek vyslechnuta.
Stěžovatel dále odkazuje na výčet nálezů Ústavního soudu vztahující
se k problematice tzv. opomenutých důkazů, v nichž Ústavní soud zastává právní názor,
že obecné soudy mají bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provedou a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti pečlivě odůvodnit,
co je vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považují provedení takového důkazu
za nadbytečné.
Stěžovatel soudnímu řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, vytýká
odmítnutí přezkoumat správní rozhodnutí v plné jurisdikci z důvodu neprovedení dokazování
v rozsahu, aby se mohl vypořádat s námitkami žalobce a upřel mu tak právo na spravedlivý
proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek soudu vychází
ze spolehlivě zjištěného stavu a má oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný uvádí, že hodnotil
při svém rozhodování veškeré důkazní prostředky zajištěné v průběhu řízení a navržené
stěžovatelem. V případě firmy H. P. s. r. o. žalovaný uvádí, že tato firma neposkytovala
správci daně žádnou součinnost, takže nelze v jejím účetnictví ověřit předmětná plnění.
Navrhované svědectví pí. B. žalovaný odmítl s tím, že tato osoba měla o dodávkách pouze
účtovat a nebyla jim přítomna, takže nemohla poskytnout svědectví o skutečné realizaci
plnění. Předmětem daně z přidané hodnoty je uskutečnění zdanitelného plnění, v daném
případě dodání zboží, jehož realizaci měl stěžovatel prokázat. Předložením faktury a smlouvy
nemohlo být fyzické uskutečnění resp. přijetí zdanitelného plnění prokázáno, zvláště pokud se
jednalo o rámcovou smlouvu, bez specifikace dodávek. Dle žalovaného vyplynulo z výslechu
svědků v daňovém řízení, že tito nejsou schopni sdělit, která ze společností, figurujících mezi
dodavateli stěžovatele dodala konkrétní zboží a příjem zboží nebyl stěžovatelem ani
potvrzován. Stěžovatel žádný konkrétní důkaz o přijetí plnění nepředložil a přestože byl
zástupce stěžovatele pan L. Š. přítomen u výslechu svědků a mohl v průběhu daňového řízení
tvrzení svědků doložit či vyvrátit, neučinil tak. Žalovaný se ztotožňuje s názorem městského
soudu o neprovedení důkazu výslechem pana Š., neboť tato osoba při projednání zprávy o
kontrole prohlásila, že již všechny důkazní prostředky byly předloženy, tvrzení svědka P. K.,
že příjem zboží nebyl podepisován ani nijak potvrzován nevyvrátila, takže její případné
tvrzení o přijetí zboží, by zůstalo nadále neprokázáno. Pan Š. by vypovídal o skutečnostech
týkajících se osoby, kterou zastupuje, mohl veškeré argumenty, námitky a práva v daňovém
řízení uplatnit. Na základě shora uvedeného proto navrhuje, aby kasační stížnost byla
Nejvyšším správním soudem v Brně jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v rozsahu stížnostních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že na základě výsledků kontroly daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období únor 2001 byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň ve výši
160 765 Kč. Stěžovateli nebyl přiznán nárok na odpočet daně dle faktury č. 01/1/20 - kožené
pásky ve výši 891 515 Kč. Jako dodavatel zboží je na dokladu uvedena společnost H. P. s. r.
o. Při prověřování existence zdanitelného plnění formou dožádání, místně příslušný správce
daně společnosti H. P. s. r. o. sdělil správci daně provádějícímu daňovou kontrolu u
stěžovatele, že společnost H. P. s. r. o. se nepodařilo zkontaktovat již od počátku roku 2001.
Bývalého jednatele této společnosti P. V. se nepodařilo předvést ani Policií ČR, od 24. 1.
2002 je zapsán do obchodního rejstříku nový jednatel p. L. D., který je rovněž nekontaktní.
Správce daně proto vyzval stěžovatele dle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
(výzvou ze dne 7. 7. 2003) k prokázání přijetí zdanitelných plnění od společnosti H. P. s. r. o.
jiným způsobem než přijatými doklady a smlouvami, a to jím zvolenými důkazními
prostředky.
Na výzvu správce daně byly předloženy rámcové smlouvy a objednávky. Stěžovatel
navrhl výslech pana K. - člena dozorčí rady stěžovatele a osoby zajišťující autodopravu,
uvedl, že bylo jednáno s P. V. (za spol. H.) a dále byl navržen jako svědek dodávek od firmy
V. B. a. s., s níž stěžovatel rovněž obchodoval P. Ž. - skladník. Dne 8. 10. 2003 byl proveden
výslech svědků p. Ž. a p. K. Po vyhodnocení důkazních prostředků správce daně I. stupně
dospěl k závěru, že tyto neprokazují konkrétní dodávky, jejich obsah ani způsob předání.
Dodací listy nebyly vystavovány. Pan K. měl být přepravcem zboží dodávaného stěžovateli.
V jeho účetnictví, přestože tvrdil, že dopravu zboží uskutečňoval, byly nalezeny pouze dvě
faktury, a to z roku 2000, jedna vydaná pro společnost H. P. s. r. o. a druhá pro společnost V.
B. a. s., jmenovaný svědek neměl povědomost o tom, který sklad, v němž údajně zboží
nakládal, které společnosti patří a v obecné rovině uvedl jaké zboží bylo předmětem
obchodování.
Stěžovatel do protokolu ze dne 4. 10. 2002 uvedl, že zboží je skladováno ve skladech
H., manipulaci se zbožím zajišťovali pracovníci majitele skladu, kteří připravovali zboží k
expedici. Stěžovatel však nevedl skladové karty a důkazy o převzetí zboží k datu uvedenému
na předmětných dokladech nebyly doloženy. Při ústním jednání dne 8. 9. 2003 pak stěžovatel
uvedl, že zboží bylo dopravováno do skladu na ulici N. S. Svědek p. V. žádné konkrétní
důkazy o činnosti dodavatelských firem, jichž byl původně statutárním zástupcem, nedoložil a
jeho obecná prohlášení o uskutečňování obchodních případů se stěžovatelem nebylo možno z
jejich účetnictví ověřit, neboť ani jedna ze společností s místně příslušným správcem daně
nekomunikuje.
Z provedeného řízení pak správce daně učinil závěr o tom, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno a neprokázal přijetí zdanitelného plnění od osoby - dodavatele- uvedené
na daňových dokladech a nesplnil tak podmínky pro vznik nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty dle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen zákon o DPH).
V obsáhlém zdůvodnění rozsudku městského soudu tento shodně se správními orgány
dospěl k závěru, že se stěžovateli v průběhu daňového řízení nepodařilo prokázat,
že zdanitelné plnění bylo přijato od osoby - dodavatele uvedeného na předmětných fakturách.
Byť stěžovatel předložil v daňovém řízení řadu listinných důkazů, nepodařilo se mu prokázat,
že zboží řádně nakoupil od dodavatele, tj. H. P. s. r. o., v důsledku čehož neunesl důkazní
břemeno (§31 odst. 9 daňového řádu) a jeho tvrzení o obchodní transakci
s tímto dodavatelem tak zůstalo jinými důkazy nepodložené. Městský soud v Praze
rovněž neshledal rozpor s obsahem správního spisu, který obsahuje jednotlivé listinné důkazy,
které soud v napadeném rozsudku i velmi podrobně popsal. Soud dále uvedl,
že ačkoliv v rámci splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty
daň. subjekt nemusí prokazovat jakým způsobem zdanitelné plnění uskutečnil jeho dodavatel,
je však jeho povinností prokázat, že údaje uvedené na daňovém dokladu, včetně označení
dodavatele zdanitelného plnění, jsou údaji pravdivými a odpovídajícími skutečnosti,
což však bylo v posuzovaném případě vyvráceno. Městský soud v Praze konstatoval,
že důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo
v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správce daně při svém rozhodování vycházel.
Rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno
a pro stěžovatele z něj jasně vyplývá z jakých skutečností správce daně a následně odvolací
orgán vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Městský soud v Praze dále uvedl, že důkazní prostředky, které stěžovatel navrhl
k doplnění dokazování v odvolacím řízení nemohly nic měnit na skutkových závěrech
a právním hodnocení případu, neboť stěžovatel navrhl především opakování stejných důkazů
a nově navržené důkazy nemohly prokázat stěžovatele tvrzené skutečnosti (výslech pí. B.).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek odůvodnění
i v tom, že městský soud v řízení o žalobě neprovedl důkazy stěžovatelem navržené.
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat
zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze
seznat o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající
správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jehož výrok
je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné atd. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek,
podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného
odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz rozhodnutí ÚS, sp. zn.
II ÚS 686/02).
Ust. §77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu
důkazy provedenými a hodnocenými zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací,
kdy soud není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému
přezkoumání i co do stavu skutkového. Podle ust. §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne,
které z navržených důkazů provede. Zásada volného hodnocení důkazů přitom neznamená,
že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí
a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene.
Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede
a které nikoli, toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému
závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti
Městský soud v Praze dostál.
V případech, kdy soud bude opakovat důkazy, které byly již uplatněné v předchozím
řízení, tyto důkazy zhodnotí, vyjádří úvahu o správnosti či nesprávnosti hodnocení důkazů
správním orgánem. Bude-li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové,
v předchozím řízení neprovedené, musí dbát především toho, aby jím prováděné důkazy
směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.
Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je dokazováno je nutno odvozovat
od procesního předpisu, podle kterého je vedeno řízení v němž je přezkoumávané rozhodnutí
vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování, aby svou činností
nenahrazoval činnost správního orgánu. Co se týče dokazování je procesní postavení
účastníků řízení daňového, které je ovládáno zásadou formální pravdy, odlišné od postavení
účastníků v řízení vedeném podle správního řádu založeném na zásadě materiální pravdy.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH má plátce nárok na odpočet daně,
pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání
nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna
podnikatelem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení plátce prokazuje nárok na odpočet daně
daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným
podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem
předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny
náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu
(viz §31 daňového řádu).
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona o DPH musí běžný daňový doklad obsahovat a)
obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce,
který uskutečňuje zdanitelné plnění, b) daňové identifikační číslo plátce, který uskutečňuje
zdanitelné plnění, c) obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo
podnikání plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, d) daňové identifikační číslo
plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, e) pořadové číslo dokladu, f) rozsah
a předmět zdanitelného plnění, g) datum vystavení dokladu, h) datum uskutečnění
zdanitelného plnění, i) výši ceny bez daně celkem, j) základní nebo sníženou sazbu daně,
k) výši daně celkem zaokrouhlenou na desetihaléře nahoru, popřípadě uvedenou i v haléřích.
Za správnost údajů uvedených na běžném daňovém dokladu odpovídá plátce, který uskutečnil
zdanitelné plnění.
Podle ustanovení §31 odst. 1 daňového řádu dokazování provádí správce daně,
který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Podle odst. 2
citovaného ustanovení správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení
daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových
subjektů. Podle odst. 9 citovaného ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván.
V případě stěžovatele však důkazní prostředky předkládané stěžovatelem nebyly
způsobilé prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění podle předmětných daňových
dokladů ani to, v jakém rozsahu mělo být plnění poskytnuto. Stěžovatel pouze obecně uváděl
princip fungování obchodování se svými dodavateli. Shodně vypovídali i vyslechnutí svědci.
Nicméně podstatou dokazování nebyly principy fungování obchodů a vzájemné vazby,
ale prokázání konkrétního předmětu a rozsahu deklarovaného zdanitelného plnění,
tedy konkrétního obchodního případu. Z žádného z předložených důkazních prostředků
nevyplývá vazba na konkrétní daňový doklad, jenž je předmětem sporu.
Skutečnost, že stěžovatel nesplnil svoji důkazní zákonnou povinnost ve smyslu
ust. §31 odst. 9 daňového řádu, již v řízení před správními orgány, nelze přičítat
k tíži žalovanému v řízení před správním soudem. Důkazní prostředky, které stěžovatel navrhl
k doplnění dokazování v soudním řízení nemohly nic změnit na hodnocení skutkového stavu
věci a aplikaci zákonných ustanovení, neboť pouhým porovnáním listin společnosti H. P. s. r.
o. nemohla být prokázána realizace přijetí deklarovaných zdanitelných plnění.
Důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní
aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Samotné předložení, po formální stránce
bezvadného daňového dokladu, nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku
na odpočet daně; vždy musí být v prvé řadě fakticky prokázáno existující zdanitelné plnění.
Prokázat skutečnou existenci zdanitelného plnění není způsobilá ani samotná smlouva,
a to ani za předpokladu, že by o ní nebyla žádná pochybnost.
Pokud se pak u vystavitele daňového dokladu (H. P. s. r. o.) nepodařilo správci daně
po celou dobu daňového řízení jakkoli ověřit faktické uskutečnění konkrétního zdanitelného
plnění (výpověď bývalého jednatele p. V. v obecné rovině popř. nemožnost ověřit, zda o
plnění bylo dodavatelem účtováno), bylo z tohoto pohledu na místě zamítnout výše uvedený
návrh na provedení takového důkazu soudem. Výslech současného jednatele H. P. s. r. o. L.
D., kdy žádný z vyslýchaných svědků jej neoznačil jako osobu, která by byla přítomna
jednání o uskutečnění zdanitelného plnění či přímo jeho realizaci byl bez významu. Ostatně i
z tvrzení samotného stěžovatele vyplývalo, že se jmenovaný vlastních obchodů neúčastnil.
Městský soud v Praze jej tedy správně odmítl, neboť jmenovaný nemohl podat svědectví o
realizaci fakturovaných plnění, pokud jich osobně nebyl účasten. Nadto se navrhovaný svědek
stal jednatelem uvedené společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku až od 24. 1. 2002 a
nemohl tedy osvědčit realizaci plnění v roce 2001.
Rovněž lze přisvědčit zdůvodnění napadeného rozsudku o neprovedení navrhovaného
důkazního prostředku výslechem svědka L. Š., jehož výslech navrhl stěžovatel u ústního
jednání dne 14. 9. 2006. Výpovědí jmenovaného mělo být dle stěžovatele prokázáno přijetí
plnění (převzetí zboží ve skladu stěžovatele v P. 4, ul. N. S.). Navrhovaný svědek, jako
statutární zástupce stěžovatele jménem stěžovatele tvrdil v řízení, že k faktickému
uskutečnění plnění deklarovanému v dokladech došlo. Tato skutečnost měla vyplynout z
jednání se stěžovatelem navrženým svědkem H. K., kterého se zúčastnil i právě jmenovaný L.
Š. Vzhledem k rozporům mezi tvrzenými skutečnostmi (např. deklarovaná přeprava zboží H.
K., u něhož bylo zjištěno z jeho účetnictví, jakož i z jeho následné výpovědi, že zboží
pro společnost H. P. s. r. o. v roce 2001 nepřepravoval), by však taková výpověď nebyla
způsobilá vyvrátit již zjištěné skutečnosti. Jak vyplývá ze správního spisu, byl dne 6. 8. 2002
L. Š. slyšen ve věci pronájmu skladovacích prostor v A. A. v P. 4, N. S. 35, přičemž
jmenovaný jako předseda představenstva A. a. s. mezi nájemci skladovacích prostor na
uvedené adrese stěžovatele nejmenoval, byť bylo stěžovatelem deklarováno, že zde měl
pronajatý sklad (protokol z ústního jednání dne 8. 9. 2003). Soud při posouzení, zda bylo na
místě provést navržený důkaz, vzal na zřetel skutečnost, že jmenovaný L. Š. byl jako člen
představenstva a statutární zástupce stěžovatele přítomen výslechům všech svědků v daňovém
řízení a aktivně jim kladl otázky. Při projednání výsledků daňové kontroly dne 1. 11. 2004
L. Š., jako zástupcem stěžovatele bylo nadto sděleno, že všechny důkazní prostředky již byly
předloženy.
V souvislostech výše uvedených nelze k námitce stěžovatele stran neprovedení
tohoto důkazu soudem, než konstatovat, že provedení navrhovaného důkazního prostředku
výslechem uvedeného svědka nemohlo být v dané věci důkazem, jímž by došlo k vyvrácení
pochybností o přijetí zdanitelného plnění, a to s ohledem na výše uvedené rozpory
ve výpovědích, jakož i s ohledem na vztah L. Š. jako statutárního zástupce jednajícího
jménem stěžovatele v předmětném řízení. Další případné obecné tvrzení o tom, že jmenovaný
zpravidla přebíral zboží, při absenci jakýchkoliv dalších důkazů by nadále zůstalo
neprokázáno a navrhovaný důkazní prostředek nebyl způsobilý vyvrátit resp. potvrdit
předmětnou skutečnost, a to realizaci konkrétního zdanitelného plnění deklarovaného
stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že o přijatém zdanitelném plnění, kromě kopie dokladů
vedených stěžovatelem, neexistovaly další záznamy (např. dodací listy, protokoly o předání
či převzetí konkrétního zboží popř. věrohodné výpovědi svědků), nebylo dostatečně
prokázáno, že k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění dle předložených faktur došlo.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odmítnutí tohoto důkazu městským soudem
nemohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn v dostatečné míře
a pokud se soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry
shledal správnými, nezbylo mu než odmítnout provedení neúčelného důkazu.
Stěžovateli nelze rovněž přisvědčit, že se soud nevypořádal s návrhem na provedení
důkazu výslechem P. B. a Ing. K. Jak je výše uvedeno, zásada volného hodnocení důkazů
neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů
vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které
opomene. Městský soud shodně s názorem žalovaného v napadeném rozsudku uvedl, že
provedení důkazu se jeví jako neúčelné, a to s ohledem na skutečnosti, že stěžovatelem
nebyly jmenované uváděny jako osoby s nimiž by bylo jednáno ani jako osoby přítomné
realizaci předmětného zdanitelného plnění. Rovněž žádný ze svědků je neoznačil za osoby,
jež by byly přítomny realizaci plnění. Z uvedeného vyplývá, že nemohly o těchto plněních
podat svědectví a prokázat tak skutečnosti stěžovatelem tvrzené. Ze správního spisu je patrna
správnost rozhodnutí o nadbytečnosti důkazu (výslech p. B.), rovněž tak z odůvodnění
městským soudem je zřejmé, že jeho neprovedení nemá vliv na posouzení skutkového stavu.
S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, neboť v daném případě stěžovatelem
tvrzená skutečnost (že plnění bylo uskutečněno), k jejímuž ověření byly důkazy (svědecké
výpovědi) navrhovány, nemohla na skutkovém stavu ničeho změnit. Navržené důkazní
prostředky totiž nedisponují vypovídací potencí, nevedou ke zjištění nového, resp. odlišného
skutkového stavu a jejich provedení by bylo v daném případě nadbytečné.
Stěžovatel v kasační stížnosti závěrem uvádí, že jak ve správním, tak i soudním řízení
beze zbytku splnil svoji důkazní povinnost tím, že označil veškeré skutečnosti, předložil
listinné důkazy a uvedl veškeré osoby, jejichž výpovědi mohly vést k závěru o oprávněnosti
jeho nároku a skutečnost, že stěžovatel nemohl předvídat závěry daňového orgánu
při hodnocení jednotlivých důkazů, nemůže být stěžovateli přičítána k tíži.
S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit. Ani jeden z hodnocených důkazních
prostředků totiž nemůže bez dalšího s jistotou prokázat faktické uskutečnění zdanitelného
plnění o nějž v projednávané věci šlo. Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém
stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence
zdanitelného plnění). Povinností daňového subjektu tedy bylo nejen předložit daňové doklady
splňující formální požadavky, tj. faktury, uzavřené smlouvy a objednávky,
ale zároveň prokázat, že došlo k faktickým plněním, která těmto dokladům odpovídají.
Nejvyšší správní soud podotýká, že daňový subjekt by si měl být svého důkazního břemene
vědom již v době, kdy k obchodování se zbožím dochází, a cíleně shromažďovat důkazy,
že k tomu skutečně došlo a bude na něm, aby si zajistil přiměřené záznamy - např. dodací
listy, skladovou evidenci příp. svědectví o tom, kterým konkrétním osobám
či na jaká konkrétní místa bylo konkrétní zboží dodáno (srovn. např. rozsudek NSS ze dne
25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 – 107, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které by měl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Soud
se přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami uvedenými v žalobě a pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soud ztotožnil se závěry obsaženými
v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nelze přisvědčit konečně ani námitce stěžovatele, tvrdí-li, že postupem soudu byl
zkrácen na právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, rovněž mu bylo umožněno účastnit
se jednání před soudem. Stěžovatel navrhl při ústním jednání provedení dokazování soudem,
přitom označil osoby, které mají být vyslechnuty aniž uvedl, které konkrétní skutečnosti
by mohly prokázat. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl ustanovení §77 s. ř. s. zakládá
právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit jaký byl skutkový stav, ze kterého správní
orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými
a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování
soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací; soud přitom není
vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání
i co do stavu skutkového. Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů
provede.
Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem,
podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není
způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí.
Odmítnutí provedení důkazu může být konečně zdůvodněno jeho nadbytečností,
a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení
bez důvodných pochybností postavena najisto.
Zamítl-li Městský soud v Praze návrh na provedení výpovědí označených osob,
přitom řádně uvedl důvody, které jej k takovému postupu vedly, nelze bez dalšího
z této skutečnosti dovozovat odepření práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu