ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.22.2007
sp. zn. 5 Afs 22/2007 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
R. a. s., zastoupený advokátem JUDr. Emilem Jančou, se sídlem AK Kamenická 43, Praha,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, č. j.
31 Ca 143/2005 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, č. j. 31 Ca 143/2005 – 26
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále „stěžovatel“) ze dne 5. 5. 2003, č. j. 1958/03/FŘ/140
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži (dále
finanční úřad“) ze dne 25. 11. 2002, č. j. 110818/02320960/3910, kterým mu byla vyměřena
daň z převodu nemovitostí ve výši 1 603 980 Kč. O žalobě podané proti rozhodnutí
žalovaného dne 27. 5. 2003 Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) rozhodl tak, že
postupem dle ust. §76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)
vyslovil nicotnost obou výše uvedených rozhodnutí. Nulitu uvedených rozhodnutí krajský
soud přitom dovodil z toho, že platební výměr finančního úřadu neobsahoval ve výroku odkaz
na zákonné ustanovení hmotněprávního předpisu, podle něhož se daňovému subjektu stanoví
povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí a neobsahoval ani ustanovení procesního
předpisu, podle něhož správce daně rozhodoval. Z důvodu nulity prvostupňového rozhodnutí
vyslovil rovněž nicotnost rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud se s právním názorem krajského soudu neztotožnil a neshledal,
že by napadené rozhodnutí bylo stiženo vadami, které by způsobovaly jeho nicotnost.
Rozsudkem ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Afs 196/2004 - 66 rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k meritornímu projednání.
Krajský soud v novém rozsudku, který je nyní napadán kasační stížností, postupem dle
§76 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí finančního úřadu, když dospěl
k závěru o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů, aniž se zabýval
věcí meritorně. Nepřezkoumatelnost přitom krajský soud dovodil z toho, že stěžovatel
odůvodnil své závěry stran povahy nemovitosti pouze s odkazem na ust. §120 občanského
zákoníku, aniž by se vypořádal s žalobcem namítanou skutečností, totiž, že za movité věci,
které byly stěžovatelem nesprávně zařazeny jako nemovitosti, byla již odvedena daň z přidané
hodnoty ve výši 22% a že by se tak staly tytéž věci dvakrát předmětem zdanění.
Nepřezkoumatelnost platebního výměru finančního úřadu, který rovněž zrušil, přitom
neodůvodnil vůbec.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Nedomnívá se, že jeho rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností. Z odůvodnění svého
rozhodnutí, které opětovně cituje, dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, proč se v případě
technologického vybavení čerpací stanice jedná o součásti věci hlavní (nemovitosti). Námitka
ohledně dvojího zdanění z titulu odvedení daně z přidané hodnoty byla uplatněna poprvé
až v žalobě, tudíž se jí stěžovatel v odvolacím řízení nemohl zabývat. Stěžovatel rovněž
považuje za vhodné uvést, že skutkově i právně totožnou věc řešil krajský soud v rozsudku
ze dne 11. 2. 2004, č. j. 30 Ca 105/2002 – 31, přitom zde potvrdil rozhodnutí stěžovatele,
když odůvodnění vycházelo ze stejných úvah. Zmiňovaný rozsudek krajského soudu byl
následně potvrzen i Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 13. 12. 2004, č. j.
5 Afs 130/2004 - 62). I v těchto rozhodnutích se soud odmítavým způsobem vypořádal rovněž
s námitkou uplatněnou až v žalobě ohledně odvedené daně z přidané hodnoty. Stěžovatel
na tomto místě uvádí, že se jedná o řízení daně z převodu nemovitostí, nikoli o řízení o dani
z přidané hodnoty, tudíž se nemůže jednat o dvojí zdanění v téže věci. Stěžovatel v dalším
odkázal na své vyjádření k žalobě, trvá přitom na závěru, že jeho rozhodnutí jakož
ani rozhodnutí finančního úřadu netrpí krajským soudem shledanou nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů a bylo vydáno rovněž v souladu se zákonem. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu a z důvodů uvedených dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce kupní smlouvou ze dne 29. 6. 2001
převedl na jiný subjekt (obchodní společnost R. O. s. r. o.) komplex movitých a nemovitých
věcí za celkovou cenu 30 000 000 Kč + DPH ve výši 4 910 000 Kč. Dle dohody obou stran
byla cena rozdělena na nemovité věci – stavba v ceně 8 000 000 Kč (+ DPH 400 000),
hmotný majetek-technologie v ceně 18 500 000 Kč (+ DPH 4 070 000 Kč), samostatné
movité věci v ceně 2 000 000 Kč(+ 440 000 DPH), a pozemek v ceně 1 500 000 Kč. V
přiznání k dani z převodu nemovitostí ze dne 31. 12. 2001 uvedl žalobce cenu sjednanou ve
výši 9 500 000 Kč, cenu zjištěnou 8 630 100 Kč. V provedeném vyměřovacím řízení byla
vyměřena daň ze stanoveného základu 32 079 600 Kč; při svém rozhodování vycházel
finanční úřad z celkové kupní ceny převáděného souboru, přičemž jako částku tvořící základ
daně stanovil nejen cenu převáděné nemovitosti, ale i cenu technologií, souboru movitých
věcí a pozemku.
Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, v němž uvádí, že kupní smlouva
byla uzavřena na převod čerpací stanice pohonných hmot jako komplex věcí movitých
a nemovitých za cenu 30 mil Kč a je členěna následovně: stavba 8 mil Kč, technologie
18,5 mil Kč, ostatní movité věci 2 mil Kč a pozemek 1,5 mil Kč (vše bez DPH). Rozpis
technologie a movitých věcí je součástí kupní smlouvy. Správce daně rozhodl v rozporu
s předloženými důkazními prostředky (kupní smlouva a znalecký posudek) a daň doměřil
v rozporu se zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, jakož i v rozporu s ust. §119 občanského zákoníku, který obsahuje definici
nemovitosti. Položky, které finanční úřad zahrnul do základu daně (2 ks nádrž 50 m
3
dělená,
neon. linka, 2 ks výdejní stojan, el. řídící systém Adast, cenový informační panel – totem)
nesplňují předpoklady definice nemovité věci dle §119 OZ. Nejsou pevně spojeny se zemí,
některé z nich (nádrže, stojany ) jsou i časem vyměňovány. Všechny věci, které jsou v příloze
kupní smlouvy uvedeny jako hmotný majetek, lze bez problému přemístit na jiné místo
bez jejich poškození. Rovněž je častým jevem, že vlastníkem technologií a stavební části
je jiný subjekt. Dále stěžovatel polemizuje v odvolání s hodnocením součásti a příslušenství
věci hlavní, jejich oddělitelnosti, aniž by došlo k poškození. Zjištění finančního úřadu označil
stěžovatel za rozporná s předloženými listinami a právní názor za nesprávný. Žádné jiné
skutečnosti neuvádí.
Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání, v němž žalovaný opřel svoji argumentaci
stran právní povahy jednotlivých věcí (převáděné nemovitosti) o ust. §119, resp. 120
občanského zákoníku, podal žalobce žalobu, ve které podrobně na šesti stránkách uvedl
skutkové i právní důvody žaloby. Ve skutkovém stavu není žalobce ve sporu o tom,
že v předmětné věci se jedná o převod čerpací stanice pohonných hmot, ve sporu je pouze
s právním posouzením charakteru převáděné nemovitosti, resp. jejich jednotlivých věcí
a souboru věcí tak, jak provedl žalovaný.
Nejvyšší správní soud nepopírá, že každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu, kterým
nepochybně je i rozhodnutí finančního orgánu, musí být jasné, srozumitelné a přezkoumatelné
a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být zřejmé, z jakých
důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány ústavně zaručené
principy limitace státní moci zákonem a minimalizace zásahů státní moci do privátní sféry
fyzických a právnických osob.
Z podané žaloby je však zcela evidentní, že žalobce sám napadené rozhodnutí
považoval za jasné a srozumitelné, neboť brojil proti zcela konkrétnímu právnímu posouzení
a postupům správce daně, jakož i žalovaného.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž jsou opřeny rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat
případy, kdy je rozhodnutí založeno na skutečnostech v řízení nezjišťovaných, případně
na důkazech získaných v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Takovými vadami však rozhodnutí žalovaného netrpí.
O skutkovém stavu není pochyb, důkazy, které byly hodnoceny, jsou součástí spisového
materiálu a byly předloženy žalobcem samotným. Úkolem soudního přezkumu bylo tak pouze
posouzení právní otázky, a to, zda převáděné technologie a soubory movitých věcí jsou
součástí převáděné nemovitosti či nikoli, resp. zda právní posouzení žalovaného ve věci bylo
v souladu s ust. §119 a §120 občanského zákoníku. Shledal-li krajský soud důvod
nepřezkoumatelnosti nadto i v tom, že žalovaný se nevypořádal s namítaným dvojím
zdaněním, když byla odvedena z movitých věcí daň z přidané hodnoty, nutno konstatovat,
že takový důvod nemůže obstát, neboť tuto námitku stěžovatel neuplatnil v odvolání, tudíž
ji žalovaný ani přezkoumávat nemohl. Nad rámec Nejvyšší správní soud konstatuje,
že skutečnost, že poplatník odvede z určitého plnění nebo předmětu daň z přidané hodnoty,
popř. jinou daň, neurčuje právní režim věci. Naopak právní posouzení povahy předmětu
zdanění teprve určuje režim daňový. Od daně z příjmů není osvobozen a priori např. dar,
protože jej takto osoba označí, ale teprve poté, je-li najisto postaveno, že se jedná o dar, lze
případ podřadit pod příslušný daňový režim. V projednávané věci se tudíž nejedná o věci
movité jen proto, že z nich byla odvedena DPH; měla-li být tato v příslušné sazbě odvedena,
je, jak uvádí stěžovatel, věcí jiného řízení – o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud nemůže odhlédnout konečně ani od skutečnosti, že ve skutkově
i právně shodné věci krajský soud již ve věci žalobce rozhodoval, přitom neshledal rozhodnutí
žalovaného, které vycházelo ze stejných úvah, nepřezkoumatelným a žalobu zamítl. Rovněž
v době rozhodování krajského soudu ve shodné věci rozhodl již i Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, č. j. 5 Afs 130/2004 – 62 (publ. ve Sb. NSS 1018/2007,
příst. též na www.nssoud.cz). V této souvislosti obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí,
že tento rozsudek byl poté napaden ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu
sp.zn. II. ÚS 144/05 ze dne 19. 7. 2007 odmítnuta.
Spravedlnost procesu, tak jak ji garantuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále
„Listina“) v kontextu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
„Úmluva“), je postavena nejen na nezbytném zaručení práva na přístup k soudu, ale rovněž
na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý
právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Toto právo je nutno vztáhnout na všechna
procesní řízení, tedy nikoli pouze na řízení trestní, kde je tato zásada zdůrazněna v čl. 8
odst. 3 až 5 Listiny. Listina ani jiný zákon nestanoví, co je průtah, kdy je zbytečný a kdy
je ospravedlnitelný. Zbytečný průtah nelze tedy časově vymezit. Bude však vždy dán
složitostí případu, zatížením soudu, ale také i tím, že soud nerozhoduje, ač by tak konat mohl.
Účinná ochrana před soudem nemůže být spatřována v takovém postupu soudu, který
nedůvodně o věci samotné nerozhoduje, věc odsouvá z „procesních důvodů“, ač takový
postup nemá rozumné ospravedlnění. V projednávané věci byla žaloba předložena krajskému
soudu dne 27. 5. 2003 a soud dosud o právní otázce, která je meritem a v podstatě jediným
předmětem sporu, nerozhodl. Takový postup krajského soudu je třeba odmítnout.
Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, proto
rozsudek krajského soudu postupem podle ust. §110 odst.1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodně krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu