ECLI:CZ:US:2007:2.US.144.05.1
sp. zn. II. ÚS 144/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Rokas a. s., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 9, IČ: 25206028, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem Kamenická 43, 170 00 Praha 7, proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 6. 11. 2001, č. 1010003190, č. j. 213142/01/303961/7072 (ve stěžovatelově podání chybně označeném jako platební výměr ze dne 10. 4. 2002, č. 1020001098, č. j. 79596/02/303961/7072), rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. 642/02/FŘ/140, ze dne 26. 2. 2002, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2004, č. j. 30 Ca 105/2002-31, a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, č. j. 5 Afs 130/2004-62, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, týkajících se doměření daně z přidané hodnoty.
Z připojeného spisu Finančního úřadu ve Zlíně, č. j. 213142/01/303961/7072, a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem ve Zlíně byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí v souvislosti s prodejem čerpací stanice pohonných hmot, který se uskutečnil na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2001, vkladované Katastrálním úřadem ve Zlíně pod sp. zn. 110-V11-13695/2001, s účinky vkladu ke dni 25. 3. 2001. Proti uvedenému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně zamítnuto. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně byla rozsudkem Krajského soudu v Brně rovněž zamítnuta a následně byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný a ústavně nekonformní výklad ust. §120 odst. 1 občanského zákoníku, kterým se vymezuje zákonná definice součásti věci. Nesouhlasí s tím, že napadeným výměrem byla vyměřena daň z převodu nemovitosti i z hodnoty technologie čerpací stanice pohonných hmot, neboť podle jeho názoru stroje a zařízení, případně soubory strojů a zařízení, vykazují znaky samostatných věcí a nejsou nemovitostí. Uvedl, že pokud jde o technologii čerpací stanice a ostatní movité věci, které byly předmětem prodeje, podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a odvedl Finančnímu úřadu Prahy 1 daň z přidané hodnoty, takže došlo ke dvojímu zdanění z téhož obchodního případu. Stěžovatel dále uvedl, že v řízení o kasační stížnosti, kterou podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, namítal neplatnost platebního výměru ze dne 6. 11. 2001, neboť ve výroku rozhodnutí nebyly citovány konkrétní ustanovení hmotných a procesních předpisů, což podle §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, má za následek jeho nulitu. Uvedl, že Nejvyššímu správnímu soudu předložil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, č. j. 30 Ca 186/2003-46, řešící obdobnou věc, ve kterém byl takový závěr vyjádřen, přičemž kasační soud se s ním nevypořádal. Podle jeho názoru pouhé uvedení čísla zákona a roku jeho vydání a neuvedení konkrétního ustanovení zákona ve výroku rozhodnutí způsobuje nulitu takového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal, pokud jde o námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, na odůvodnění svého rozhodnutí a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Finanční ředitelství v Brně se k věci vyjádřilo obsáhlým podáním, ve kterém shrnulo argumentaci, která byla uvedena v jeho rozhodnutí a zejména v rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu. Nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění těchto rozhodnutí nic nového neuvedlo.
Stěžovatel ještě doplnil svoje podání předložením rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 31 Ca 143/2005-26, ze dne 24. 8. 2006, ve kterém je podle jeho názoru řešen skutkově totožný případ převodu čerpací stanice pohonných hmot, a v němž bylo zaujato téměř opačné stanovisko, než které zaujal týž soud v rozsudku, č. j. 30 Ca 105/2002-31, ze dne 11. 2. 2004, napadeném touto ústavní stížností.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Finančního úřadu ve Zlíně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost výkladu podústavního práva. Z toho důvodu jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže zasáhnout ústavně garantovaná práva stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66, s. 149 a násl.). Námitka stěžovatele týkající se výkladu ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého vycházejí napadená rozhodnutí, není proto z hlediska věcné příslušnosti Ústavního soudu relevantní. Jde o interpretaci, která je sice odlišná od interpretace stěžovatele, ale je logicky zdůvodněná a není v rozporu se zákonným textem, který takový výklad umožňuje. Úkolem Ústavního soudu zásadně není odstraňovat nejednotnost v judikatuře obecných soudů, zejména za situace, kdy jejich soustava je završena jediným nejvyšším soudem, jehož je právě toto jedno z hlavních poslání. Stěžovatel přitom argumentuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odlišnými rozhodnutími soudu nižšího stupně.
Námitka týkající se dvojího zdanění je nepřípadná. Stěžovatel ji opírá o názor, že pokud jeden obchodní případ byl již zdaněn daní z přidané hodnoty, nemůže být zdaněn daní z převodu nemovitostí. Zcela přehlíží, že každé z těchto daní svědčí jiná daňová skutečnost. Základ jeho úvahy je proto chybný. Okolnost, zda mu byla v daném případě správně vyměřena daň z přidané hodnoty, pak nebyla předmětem projednávané věci, a proto ani nemohla být předmětem posuzování ze strany orgánů, jejichž rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností, tedy se touto otázkou nemůže zabývat ani Ústavní soud.
K námitce uplatněné v ústavní stížnosti, že platební výměr je neplatný z toho důvodu, že ve výroku rozhodnutí nebyla citována konkrétní ustanovení hmotných a procesních předpisů, dlužno uvést, že v kasační stížnosti nebyla uplatněna a stěžovatel ji doplnil teprve po uplynutí zákonné lhůty vyplývající z ustanovení §106 odst. 3 soudního řádu správního. Ze zásady subsidiarity, která je Ústavním soudem při projednávání ústavních stížností přísně uplatňována, vyplývá, že pokud nebyla námitka řádně uplatněna v předchozím řízení, nelze tuto skutečnost napravit v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nemůže k této námitce vůbec přihlížet. Nicméně nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že i kdyby byla tato námitka řádně uplatněna v kasační stížnosti, ústavní stížnost by v tomto směru zřejmě nebyla opodstatněná. Nález sp. zn. II. ÚS 31/99, o který se názor stěžovatele zřejmě opírá, nelze totiž interpretovat tak, že by základní náležitostí rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vedle odkazu na hmotné a procesní právní předpisy byla i citace jejich jednotlivých ustanovení. Dovozovat z absence citace konkrétního paragrafu, odstavce, či dokonce písmena právního předpisu nicotnost, tj. neexistenci rozhodnutí, by bylo přepjatým formalismem, který Ústavní soud ve své judikatuře zásadně odmítá. Je třeba poukázat na specifičnost každého jednotlivého případu a nutnost z tohoto pohledu ke každému jednotlivému případu přistupovat. Skutkový stav, z něhož vycházel Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99, byl odlišný od nyní posuzovaného případu, a důvodem pro vydání tehdejšího nálezu bylo větší množství vad, které ve svém souhrnu zpochybňovaly platnost tehdy vydaného platebního výměru (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 230/02 a sp. zn. II. ÚS 128/05).
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozhodnutí finančního ředitelství, tak i v rozsudcích obou obecných soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, a jako žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Rozhodnutí finančních orgánů i obou obecných soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Finanční ředitelství v Brně a následně i oba obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jak Ústavní soud ověřil, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu