ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.27.2007
sp. zn. 5 Afs 27/2007 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: P. P., zast. JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Kalinovo nábřeží 605, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám.
Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 12. 2006, č. j. 31 Ca 18/2005 - 33,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, č. j. 31 Ca 18/2005 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedené
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 2. 2005, č. j. 6529/04/FŘ 110-0107. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově ze dne 6. 3. 2001, č. j.
5499/01/094970/3085 – dodatečnému platebnímu výměru č. 1010000026, kterým byla
dodatečně vyměřena za zdaňovací období roku 1997 daň z příjmů fyzických osob ve výši
97 760 Kč. Napadené usnesení krajského soudu vycházelo z toho, že stěžovatel v žalobě
dostatečně nevymezil žalobní body, přestože jej soud usnesením vyzval, aby tak učinil,
stanovil mu k tomu lhůtu a současně jej poučil, že nebude-li výzvě vyhověno, soud podání
odmítne.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje námitky subsumovatelné pod důvody kasační
stížnosti uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom nedostatků žaloby, a proto ji na výzvu soudu
ve stanovené lhůtě podrobně doplnil. V doplnění je uvedeno, jakým způsobem bylo zasaženo
do jeho práv, když je namítnuto, že zahrnutí částky 400 000 Kč do jeho příjmů bylo
provedeno neoprávněně. Stěžovatel také podrobně popisuje, proč je napadené rozhodnutí
nesprávné a v čem vidí chybný postup finančního úřadu i žalovaného, a dále uvádí
na podporu svých tvrzení důkazy. Pochybení žalovaného vidí konkrétně v tom, že nebyl
napraven evidentně nesprávný postup finančního úřadu, který byl rozporný s ustanoveními
§31, §2 odst. 3 (v kasační stížnosti je zjevně omylem uveden §32 odst. 3, který je ve věci
irelevantní) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), která
upravují povinnosti v dokazování. Řádné uvedení žalobních bodů ostatně dokládá i to,
že se žalovaný dokázal k věci smysluplně vyjádřit. Není tak opodstatněná argumentace
krajského soudu, že nejasná a neúplná žaloba znemožňuje žalovanému, aby se vyjádřil, čímž
by ovšem došlo k porušení zásady rovnosti stran.
Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel napadené usnesení krajského soudu
zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že procesní postup krajského
soudu nebude komentovat, jen dodává, že od počátku soudního řízení v dané věci měl zájem
na meritorním přezkoumání jednotlivých věcných námitek stěžovatele, k nimž se vždy
podrobně vyjadřoval.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Důvodnost kasační stížnosti
pak zdejší soud posoudil v mezích vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s.
Předně je třeba ve věci konstatovat, že žalobní body jsou nezbytnou náležitostí žaloby.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. písm. d) z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. V žalobě
stěžovatel uvedl, že zvýšení daňového základu o částku 400 000 Kč, z níž mu byla doměřena
daň ve výši 97 760 Kč, bylo neoprávněné a nesprávné. Částka 400 000 Kč totiž byla smluvní
pokutou, kterou stěžovatel zaplatil společnosti I., a. s., nikoliv nevyúčtovanou zálohou.
Smluvní pokuta se přitom v účetnictví stěžovatele neprojevila, protože stěžovatel
po odstoupení od smlouvy ukončil podnikatelskou činnost. Stěžovatel dále popírá jakékoliv
své ekonomické či personální propojení se společností I., a. s., které smluvní pokutu zaplatil.
K rozporu mezi tím, že v průběhu kontroly stěžovatel předložil smlouvu se společností I., a.
s., ze dne 26. 4. 1996, kde nebyla žádná zmínka o smluvní pokutě, zatímco později – při
sepisování protokolu o ústním jednání – předložil smlouvu se společností I., a. s., ze dne 25.
3. 1996, kde je sjednána pokuta ve výši 400 000 Kč, stěžovatel v žalobě uvedl, že trvá na tom,
že platná je smlouva, kterou předložil později. V doplnění žaloby na výzvu soudu pak
stěžovatel zopakoval, že později předložená smlouva je platná, přičemž tento fakt žalovaný
nijak nezpochybnil. Žalovaný pouze uvedl, že tuto smlouvu považuje za zastřený právní úkon,
nicméně toto tvrzení se opírá o jediný fakt: že smlouva ze dne 26. 4. 1996 byla předložena
dříve než smlouva ze dne 25. 3. 1996. Dále stěžovatel uvádí některé důvody, pro něž obě
smlouvy vedle sebe obstojí a vzájemně se nevylučují. Z těchto okolností stěžovatel dovozuje,
že daňové orgány porušily povinnost hodnotit všechny důkazy a přihlížet ke všemu, co
v daňovém řízení vyjde najevo (§2 odst. 3 daňového řádu), dále pak porušily povinnost
provádět dokazování tak, aby rozhodné skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji a aby byly při
dokazování využity všechny důkazní prostředky (§31 daňového řádu). Na podporu svých
tvrzení stěžovatel navrhl jakožto důkazy smlouvu ze dne 25. 3. 1996, výpověď smlouvy ze
dne 6. 1. 1997, vyúčtování smluvní pokuty ze dne 9. 1. 1997 a napadené rozhodnutí
žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel splnil povinnost vymezit žalobní body –
je evidentní, že jeho žaloba vychází z toho, že žalovaný nevzal do úvahy správný skutkový
stav (zejména v otázce posouzení dvou smluv a ve věci, zda uvedených 400 000 Kč bylo
skutečně smluvní pokutou). Nesprávně zjištěný skutkový stav dal stěžovatel do souvislosti
s dokazováním jakožto prostředkem zjišťování tohoto stavu. Tím byly po stránce skutkové
i právní vymezeny žalobní body, v jejichž intencích měl krajský soud o žalobě rozhodnout
(§75 odst. 2 s. ř. s.). Při odmítnutí žaloby pro nedostatečné vymezení žalobních bodů by tato
skutečnost musela být postavena zcela najisto. V pochybnostech, zda žalobní body jsou
vymezeny řádným způsobem, musí naopak soud postupovat ve prospěch přezkumu. Opačný
postup by totiž ve svém důsledku mohl znamenat denegatio iustitiae – odepření spravedlnosti.
K zásadě, že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch přezkumu, se Nejvyšší správní
soud přiklonil již v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, dále např. v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j.
2 Azs 54/2007 - 42. Maximu „v pochybnostech ve prospěch přezkumu“ ctí ve svých
rozhodnutích i Ústavní soud; z nálezu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, vyplývá,
že z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nutno dovodit, že žádné
ustanovení procesního předpisu vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze
vykládat extenzivně. Namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup
ve prospěch zachování práva na přístup k soudu.
V souzeném případě však dle názoru Nejvyššího správního soudu k takové míře
nejasnosti žalobních bodů, aby bylo možno byť jen pochybovat o přezkoumatelnosti žaloby,
nedochází. Ostatně o tom, že žalobní body jsou formulovány vcelku srozumitelně, svědčí i to,
že žalovaný dokázal s žalobou ve svém vyjádření k ní rozsáhle věcně polemizovat. V daném
případě se navíc již jedná o druhou žalobu, kterou stěžovatel podal. Ta první obsahovala
žalobní body vymezené nikoliv nepodobně, jako tomu je v žalobě druhé. První žalobu přitom
Krajský soud v Brně přijal k věcnému projednání a napadené správní rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti tohoto rozhodnutí zrušil. Takovýto
postup ukazuje na nejednotnost rozhodování, přičemž úlohou Nejvyššího správního soudu
jakožto vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním
soudnictví je její sjednocování (§12 odst. 1 s. ř. s.). Protože zdejší soud dospěl k závěru,
že žalobní body byly v souzeném případě přes svou stručnost sdostatek vymezeny, nezbylo
mu, než napadené usnesení zrušit. Důvodnost podané žaloby přitom zdejšímu soudu není
určeno v tomto stadiu řízení posuzovat, ostatně důvodnost žaloby nemá na posuzování
řádného vymezení žalobních bodů vliv.
Mimo to je potřeba konstatovat, že žaloba ve věci, která je nyní předmětem přezkumu,
byla podána k poštovní přepravě dne 8. 3. 2005, tedy ve lhůtě určené v §72 odst. 1 s. ř. s.,
neboť napadené správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 9. 2. 2005. Doplnění žaloby
na výzvu obsaženou v usnesení soudu ze dne 28. 6. 2005 bylo podáno k poštovní přepravě
pochopitelně až po lhůtě k podání žaloby. Nejednalo se však o nepřípustné rozšíření žalobních
bodů, ale o jejich upřesnění. Stěžovatel totiž pouze doplnil a upřesnil žalobní body uplatněné
v žalobě, když namítal v podstatě totožné skutečnosti, byť s bohatší argumentací. Krajský
soud v novém rozhodnutí tedy musí věcně přezkoumat žalobu v rozsahu určeném žalobními
body uvedenými v žalobě a upřesněnými v jejím doplnění.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 1, 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu