ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.34.2007
sp. zn. 5 Afs 34/2007 - 276
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
O. I. a. s., zast. JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou, AK Lucemburská 1569/47, Praha 3,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006,
č. j. 10 Ca 273/2005 – 228,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel”) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
podaná proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. 7. 2005, č. j. FŘ -
7321/13/05; tímto správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3 čtvrtletí
2000.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že postupem daňových orgánů byl zkrácen
na svých právech, neboť žalovaný vycházel při svém rozhodování o oprávněnosti odvolání
žalobce z právního posouzení skutkových zjištění při hodnocení provedených důkazů pouze
v intencích svého správního uvážení a nárok žalobci nepřiznal výlučně z důvodu neunesení
důkazního břemene ohledně žalobcem tvrzených skutečností, aniž sám dospěl k jiným
nebo dokonce opačným skutkovým zjištěním.
Stěžovatel uvádí, že v rámci žaloby, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného,
stěžovatel zpochybnil právní závěry daňových orgánů týkající se hodnocení provedených
důkazů, kdy zejména poukázal na skutečnost, že označil veškeré dostupné důkazní prostředky
a na obranu svých tvrzení ohledně nároku na odpočet uvedl všechny dostupné skutečnosti,
na jejichž základě mohl správní orgán při správném postupu dle §31 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o správě
daní“) dospět k závěru o oprávněnosti nároku. Stěžovatel v rámci daňového řízení navrhoval,
že provedením výslechu svědka L. Š., který i podle zjištění daňových orgánů byl přítomen
přijetí zdanitelných plnění stěžovatelem, a dále výslechu svědkyně B. a svědkyně Ing. K.,
měla být prokázána existence skladu v Ř., neboť neprokázání této skutečnosti vedlo daňové
orgány k závěru o nepřijetí předmětných zdanitelných plnění stěžovatelem. Současně
stěžovatel navrhoval v žalobě provedení listinných důkazů s tím, že jedině jejich opětovným
provedením mohl soud samostatně hodnotit jejich relevanci v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů. Postup soudu však byl v rozporu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s., neboť tento
rozhodoval bez nařízení jednání, aniž byl stěžovatel v řízení o žalobě vyzván k vyjádření, zda
s uvedeným postupem souhlasí. Řízení je tak dle stěžovatele zatíženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobci bylo upřeno právo zúčastnit se ústního
projednání jeho věci, vyjádřit se ke všem projednávaným skutečnostem a navrhnout při tomto
jednání v návaznosti na jeho další důkazní návrhy.
Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy rozhodnutí daňového orgánu vycházelo
z hodnocení provedení důkazů formou správního uvážení, bylo povinností soudu provést
navržené důkazy a na jejich základě dospět k takovému závěru, který umožňuje soudu zcela
se vypořádat s námitkou stěžovatele spočívající ve zpochybnění postupu daňového orgánu
při hodnocení provedených důkazů. Jestliže soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy,
které měly zpochybnit skutkové závěry učiněné daňovým orgánem, v takovém rozsahu,
aby mohl posoudit vady vytýkané napadenému rozhodnutí daňového orgánu, pak nemohl
vycházet z jiných skutečností, než které vzešly z provedeného dokazování daňovým orgánem
a nedošlo ze strany soudu k zákonnému přezkumu správního rozhodnutí dle §4 písm. a)
soudního řádu správního. Dle názoru stěžovatele se soud nevypořádal se zásadní námitkou,
totiž, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z nesprávně a nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a v důsledku toho vydal nezákonné rozhodnutí.
Stěžovatel tedy soudnímu řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku,
vytýká odmítnutí přezkoumat správní rozhodnutí v plné jurisdikci z důvodu neprovedení
dokazování v rozsahu, aby se mohl vypořádat s námitkami žalobce a upřel mu tak právo
na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadaný rozsudek soudu
vychází ze spolehlivě zjištěného stavu a má oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný uvádí,
že hodnotil při svém rozhodování veškeré důkazní prostředky zajištěné v průběhu řízení
a navržené stěžovatelem. V případě firem H. P. s. r. o. a V. a. s. žalovaný uvádí, že tyto firmy
neposkytovaly správci daně žádnou součinnost, takže nelze v jejich účetnictví ověřit
předmětná plnění. Ani v případě dodavatele O. S., s. r. o. se nepodařilo prokázat existenci a
způsob pořízení údajně dodávaných košil. Navrhované svědectví pí. B. žalovaný odmítl s tím,
že tato osoba měla o dodávkách pouze účtovat a nebyla jim přítomna, takže nemohla
poskytnout svědectví o skutečné realizaci plnění. Předmětem daně z přidané hodnoty
je uskutečnění zdanitelného plnění, v daném případě dodání zboží, jehož realizaci měl
stěžovatel prokázat. Předložením faktury a smlouvy nemohlo být fyzické uskutečnění resp.
přijetí zdanitelného plnění prokázáno, zvláště pokud se jednalo o rámcovou smlouvu, bez
specifikace dodávek. Dle žalovaného vyplynulo z výslechu svědků v daňovém řízení, že tito
nejsou schopni sdělit, která ze společností, figurujících mezi dodavateli stěžovatele, dodala
konkrétní zboží a příjem zboží nebyl stěžovatelem ani potvrzován. Stěžovatel žádný konkrétní
důkaz o přijetí plnění nepředložil a přestože byl zástupce stěžovatele pan L. Š. přítomen u
výslechu svědků a mohl v průběhu daňového řízení tvrzení svědků doložit či vyvrátit, neučinil
tak. Žalovaný uvádí, že výslech svědka pana Š. by byl nadbytečný, neboť tato osoba při
projednání zprávy o kontrole prohlásila, že již všechny důkazní prostředky byly předloženy,
tvrzení svědka p. K., že příjem zboží nebyl podepisován ani nijak potvrzován nevyvrátila,
takže její případné tvrzení o přijetí zboží, by zůstalo nadále neprokázáno. Pan Š. by vypovídal
o skutečnostech týkajících se osoby, kterou zastupuje, mohl veškeré argumenty, námitky a
práva v daňovém řízení uplatnit. Na základě shora uvedeného proto žalovaný navrhuje, aby
kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v rozsahu stížnostních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že na základě výsledků daňové kontroly daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 byla stěžovateli dodatečně vyměřena
daň ve výši 655 022 Kč. Stěžovateli nebyl přiznán nárok na odpočet daně dle dokladů
č. 38/00, 40/00, 41/00 a 42/00 za košile v celkové výši 2 006 070 Kč, u kterých byla
jako dodavatel uvedena společnost O. S., spol. s r. o., dále z dokladů č. 00/01/177,
č. 00/01/183 za vatované obleky, notebook, UV lampu a počítačku peněz - jako dodavatel
zboží je uvedena společnost V. a. s., a dále z faktury č. 00/1/80, č. 00/1/90 a 00/1/100 za cihly
a plakáty - jako dodavatel zboží je uvedena společnost H. P. s. r. o. Při prověřování existence
zdanitelného plnění od společnosti H. P. s. r. o. formou dožádání, místně příslušný správce
daně sdělil správci daně provádějícímu daňovou kontrolu u stěžovatele, že společnost H. P. s.
r. o. se nepodařilo zkontaktovat již od počátku roku 2001. Bývalého jednatele této společnosti
p. V. se nepodařilo předvést ani Policií ČR, od 24. 1. 2002 je zapsán do obchodního rejstříku
nový jednatel p. L. D., který je rovněž nekontaktní. Správce daně proto vyzval stěžovatele
dle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (výzvou ze dne 7. 7. 2003) k prokázání
přijetí zdanitelných plnění od společnosti H. P. s. r. o. jiným způsobem než přijatými doklady
a smlouvami, a to jím zvolenými důkazními prostředky.
Při prověřování existence zdanitelného plnění od společnosti V. a. s. dožádáním,
místně příslušný správce daně sdělil správci daně provádějícímu daňovou kontrolu
u stěžovatele, že při daňové kontrole společnosti V. a. s. nebyly předloženy požadované
doklady vztahující se k přijatým a vystaveným fakturám, písemně byly oznámeny adresy
všech skladových prostor, v nichž však správci daně nebylo umožněno provést místní šetření
a dle vyjádření dalších dožádaných správců daně, v jejichž územní působnosti se skladové
prostory nachází, na uvedených adresách tato společnost žádné zboží uskladněno nemá
a deklarované prostory nemá ani neměla pronajaty. Dále bylo sděleno, že v současné době
je společnost nekontaktní a není možno zjistit požadované údaje. K prokázání přijetí
zdanitelných plnění od společnosti V. a. s. jiným způsobem než přijatými doklady
a smlouvami byl stěžovatel vyzván dle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
(výzvou ze dne 23. 4. 2003 a ze dne 3. 6. 2003), a to jím zvolenými důkazními prostředky.
V rámci daňové kontroly byla správcem daně rovněž prověřována existence
zdanitelného plnění od společnosti O. S. spol. s r. o. Místně příslušným správcem daně
uvedené společnosti bylo sděleno, že v rámci místního šetření nebyly předloženy doklady
prokazující přijatá či uskutečněná zdanitelná plnění, pouze kopie dokladů vydaných
pro stěžovatele. Jednatel společnosti p. M. ohledně dodávky pro stěžovatele uvedl, že zboží ve
skladu naložil řidič pí. K. (předsedkyně představenstva spol. O. I. a. s.) a to bez předchozího
prokázání a odvezl. Na další požadavky ohledně předložení dokladů bylo p. M. reagováno
sdělením o převodu společnosti O. S. spol. s r. o. na nového majitele. Vzhledem k
nekontaktnosti nového jednatele však nebylo možno uskutečnění plnění prošetřit. Stěžovatel
byl proto správcem daně vyzván (výzva ze dne 3. 2. 2003 a 6. 3. 2003) k prokázání přijetí
zdanitelných plnění např. předložením konkrétních důkazních prostředků.
Na výzvy správce daně stěžovatel sdělil, že spolupráce se společností V. a. s.,
navazovala na dřívější spolupráci s p. V. (předseda představenstva), kontaktní osobou je právě
p. V. V rámci daňové kontroly byly dále předloženy rámcové smlouvy a objednávky.
Stěžovatel dále navrhl výslech pana K. - člena dozorčí rady stěžovatele a osoby zajišťující
autodopravu, uvedl, že bylo jednáno s p. V. (za spol. H.) a dále byl navržen jako svědek
dodávek od firmy V. a. s. p. Ž. - skladník. Dne 8. 10. 2003 byl proveden výslech svědků p. Ž.
a p. K. Po vyhodnocení důkazních prostředků správce daně I. stupně dospěl k závěru, že tyto
neprokazují konkrétní dodávky, jejich obsah ani způsob předání. Dodací listy nebyly
vystavovány. Pan K. měl být přepravcem zboží dodávaného stěžovateli. V jeho účetnictví,
přestože tvrdil, že dopravu zboží uskutečňoval, byly nalezeny pouze dvě faktury z roku 2000,
jedna vydaná pro společnost H. P. s. r. o. a druhá pro společnost V. a. s., jmenovaný svědek
neměl povědomost o tom, který sklad, v němž údajně zboží nakládal, které společnosti patří a
pouze v obecné rovině uvedl jaké zboží bylo předmětem obchodování.
Dále byl navržen jako svědek p. M. - bývalý jednatel společnosti O. S. spol. s r. o. jako
svědek uskutečnění zdanitelného plnění. Ten do protokolu o ústním jednání ze dne 8. 10.
2003 za přítomnosti zástupců stěžovatele pí. K. a p. Š. uvedl, že obchodoval se stěžovatelem,
k nabídce zboží, výběru jeho druhu a ceně, včetně dopravy došlo na základě osobního
kontaktu. Dle jeho sdělení pak v uvedený den (p. M.) zboží osobně naložil a automobilem své
manželky odvezl na S. (sklad stěžovatele), kde bylo zboží převzato zaměstnanci stěžovatele,
jejichž jména však nezná. Uvedené je však v rozporu s tím, co p. M. uvedl do protokolu
svému místně příslušnému správci daně, a to nejen ohledně získání zboží (tvrdil, že je
nakoupil a měl půl roku na skladě a doklady doloží, zatímco při svědecké výpovědi tvrdil, že
zboží vyrobil sám), ale rozcházel se i v tom, jak bylo zboží stěžovateli dopraveno a kým
(původně mělo být zboží dopraveno řidičem pí. K., dle výpovědi ze dne 8. 10. 2003 zboží sám
odvezl autem své manželky) a v rozporu bylo rovněž tvrzení o samotném převzetí zboží (dle
sdělení stěžovatele ze dne 25. 3. 2003 zboží přebíral p. Š., dle svědecké výpovědi p. M. zboží
přebírali zaměstnanci stěžovatele).
Z výpovědi p. Ž. vyplynulo, že tento neměl povědomost o tom, komu bylo zboží
dodáno, přestože měl být skladníkem firmy, v níž byl od r. 2000 místopředsedou dozorčí
rady; dodací listy na přepravované zboží vystavovány nebyly. Stěžovatel do protokolu ze dne
4. 10. 2002 uvedl, že skladované zboží je skladováno ve skladech H., manipulaci se zbožím
zajišťovali pracovníci majitele skladu, kteří připravovali zboží k expedici. Stěžovatel však
nevedl skladové karty a důkazy o převzetí zboží k datu uvedenému na předmětných
dokladech nebyly doloženy. Při ústním jednání dne 8. 9. 2003 pak stěžovatel uvedl, že zboží
bylo dopravováno do skladu na ulici N. S. Svědek p. V. žádné konkrétní důkazy o činnosti
dodavatelských firem, jichž byl zástupcem, nedoložil, nebylo zjištěno odkud a kam bylo které
zboží přepravováno a jeho obecná prohlášení o uskutečnění obchodních případů se
stěžovatelem nebylo možno z jejich účetnictví ověřit, neboť ani jedna ze společností s místně
příslušným správcem daně nekomunikuje.
Z provedeného řízení pak správce daně učinil závěr o tom, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno a neprokázal přijetí zdanitelného plnění od osoby - dodavatele- uvedené
na daňových dokladech a nesplnil tak podmínky pro vznik nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty dle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty.
V obsáhlém zdůvodnění rozsudku městského soudu tento shodně se správními orgány
dospěl k závěru, že se stěžovateli v průběhu daňového řízení nepodařilo vyvrátit pochybnosti
o tom, že zdanitelné plnění bylo přijato od osoby - dodavatele uvedeného na předmětných
fakturách. Byť stěžovatel předložil v daňovém řízení řadu listinných důkazů, nepodařilo
se mu prokázat, že zboží řádně nakoupil od dodavatelů, tj. společností H. P. s. r. o., V. a. s. a
O. S. spol. s r. o., v důsledku čehož neunesl důkazní břemeno (§31 odst. 9 zákona o správě
daní) a jeho tvrzení o obchodních transakcích s těmito dodavateli tak zůstalo jinými důkazy
nepodložené. Městský soud rovněž neshledal rozpor s obsahem správního spisu, v němž jsou
založeny jednotlivé listinné důkazy, které soud v napadeném rozsudku i velmi podrobně
popsal. Soud dále uvedl, že ačkoliv v rámci splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet
daně z přidané hodnoty daň. subjekt nemusí prokazovat jakým způsobem zdanitelné plnění
uskutečnil jeho dodavatel, je jeho povinností prokázat, že údaje uvedené na daňovém dokladu,
včetně označení dodavatele zdanitelného plnění, jsou údaji pravdivými a odpovídajícími
skutečnosti, což však bylo v posuzovaném případě vyvráceno. Městský soud konstatoval, že
důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný
skutkový stav, z něhož správce daně při svém rozhodování vycházel. Rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno a pro stěžovatele z něj
jasně vyplývá z jakých skutečností správce daně a následně odvolací orgán vycházely a
jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Městský soud dále uvedl, že důkazní prostředky, které stěžovatel navrhl k doplnění
dokazování v odvolacím řízení nemohly nic měnit na skutkových závěrech a právním
hodnocení případu, neboť stěžovatel navrhl především opakování stejných důkazů a nově
navržené důkazy nemohly prokázat stěžovatele tvrzené skutečnosti (výslech pí. B.).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek odůvodnění
i v tom, že soud v řízení o žalobě neprovedl důkazy stěžovatelem navržené.
Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek,
podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného
odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz rozhodnutí ÚS,
sp. zn. II ÚS 686/02).
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze, v souladu s konstantní
judikaturou považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti,
rozhodnutí, z něhož nelze seznat o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto,
rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí
jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné atd. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí
soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Takové vady Nejvyšší správní soud v rozsudku městského soudu neshledal,
a proto stěžovatelem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti odmítl.
Ust. §77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu
důkazy provedenými a hodnocenými zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací,
kdy soud není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému
přezkoumání i co do stavu skutkového. Dokazování se provádí zásadně při jednání.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede.
Má tak právo posoudit, které z navržených důkazů také provede a které nikoli, toto právo
jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu
považuje provedení důkazu, který např. žalobce navrhoval provést, za nadbytečné.
V případech, kdy soud bude opakovat důkazy, které byly již uplatněné v předchozím řízení,
tyto důkazy zhodnotí a vyjádří úvahu o správnosti či nesprávnosti hodnocení důkazů
správním orgánem. Bude-li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové,
v předchozím řízení neprovedené, musí dbát především na to, aby jím prováděné důkazy
směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.
Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je nově dokazováno je nutno
odvozovat od procesního předpisu, podle kterého je vedeno řízení v němž je přezkoumávané
rozhodnutí vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování,
aby svou činností nenahrazoval činnost správního orgánu.
Podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s., soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Podmínkou
je řádné doručení výzvy účastníkům řízení.
Výše uvedené zákonné ustanovení stanoví předpoklady (fikci souhlasu), kdy může
soud o žalobě rozhodnout bez jednání. Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení
ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání
(srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České
republiky). Výjimkou z této zásady je právě možnost soudu projednat věc bez nařízení
jednání, a to na základě buď výslovného souhlasu nebo souhlasu uděleného tzv. mlčky,
což znamená, že účastník nevyjádří svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
Městský soud ve věci rozhodl bez jednání. Sám neshledal nařízení jednání účelným,
neboť listiny připojené k žalobě již byly součástí správního spisu popř. ze správního spisu
vyplývá, že již byly předloženy v daňovém řízení a účastníci řízení svůj nesouhlas s takovým
postupem k výzvě soudu v zákonné lhůtě podle §51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřili. Výzva soudu
k vyjádření se k možnosti rozhodnout věc bez jednání společně s poučením o důsledcích
marného uplynutí lhůty dvou týdnů č. j. 10 Ca 273/2005 - 223 byla stěžovateli doručena dne
3. 2. 2006. Stěžovatel se k této výzvě ve lhůtě dvou týdnů ani po jejím uplynutí do doby
vydání napadeného rozsudku nevyjádřil. Fikce souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení
ústního jednání tak v tomto případě byla naplněna. Jak je uvedeno výše, účastník řízení
má bezesporu ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně
a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je však pouze
na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého
práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup
soudu při projednání věci. Dovodil-li městský soud z projevu vůle stěžovatele (mlčení
k výzvě dle §51 odst. 1 s. ř. s.), že stěžovatel souhlasí s rozhodováním bez nařízení jednání
a následně žalobu zamítl bez jednání, nezatížil z tohoto důvodu řízení vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce nárok
na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije
při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě
toho, že je prováděna podnikatelem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení plátce prokazuje
nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu,
případně evidovaným podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny
tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad
neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního
právního předpisu (viz §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty musí běžný daňový
doklad obsahovat: a) obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo
podnikání plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění, b) daňové identifikační číslo plátce,
který uskutečňuje zdanitelné plnění, c) obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání,
popř. bydliště nebo místo podnikání plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění,
d) daňové identifikační číslo plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, e) pořadové
číslo dokladu, f) rozsah a předmět zdanitelného plnění, g) datum vystavení dokladu, h) datum
uskutečnění zdanitelného plnění, i) výši ceny bez daně celkem, j) základní nebo sníženou
sazbu daně, k) výši daně celkem zaokrouhlenou na desetihaléře nahoru, popřípadě uvedenou
i v haléřích. Za správnost údajů uvedených na běžném daňovém dokladu odpovídá plátce,
který uskutečnil zdanitelné plnění.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dokazování provádí
správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy
daňových subjektů. Podle odst. 9 citovaného ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
V případě stěžovatele však důkazní prostředky jím předkládané nebyly způsobilé
prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění podle předmětných daňových dokladů
ani to, v jakém rozsahu mělo být plnění poskytnuto. Stěžovatel pouze obecně uváděl princip
fungování obchodování se svými dodavateli. Shodně vypovídali i vyslechnutí svědci.
Nicméně podstatou dokazování nebyly principy fungování obchodů a vzájemné vazby,
ale prokázání konkrétního předmětu a rozsahu deklarovaného zdanitelného plnění,
tedy konkrétního obchodního případu. Z žádného z předložených důkazních prostředků
nevyplývá vazba na konkrétní daňové doklady, jenž jsou předmětem sporu.
Skutečnost, že stěžovatel nesplnil svoji důkazní zákonnou povinnost ve smyslu
ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní, již v řízení před správními orgány, nelze přičítat k tíži
žalovanému v řízení před správním soudem. Důkazní prostředky, které stěžovatel navrhl
k doplnění dokazování v soudním řízení nemohly nic změnit na hodnocení skutkového stavu
věci a aplikaci zákonných ustanovení, neboť pouhým položkovým porovnáním listin nemohla
být prokázána realizace přijetí deklarovaných zdanitelných plnění.
Důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní
aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Samotné předložení, po formální stránce
bezvadného daňového dokladu, nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku
na odpočet daně; vždy musí být v prvé řadě fakticky prokázáno existující zdanitelné plnění.
Prokázat skutečnou existenci zdanitelného plnění není způsobilá ani samotná smlouva,
a to ani za předpokladu, že by o ní nebyla žádná pochybnost.
Pokud se pak u vystavitelů daňových dokladů (H. P. s. r. o., V. a. s. a O. S. s. r. o.)
nepodařilo správci daně po celou dobu daňového řízení jakkoli ověřit faktické uskutečnění
konkrétního zdanitelného plnění (výpověď bývalého jednatele H. P. s. r. o. a předsedy
představenstva V. a. s. p. V. v obecné rovině, rozporné výpovědi p. M., nemožnost ověřit,
zda o plnění bylo dodavatelem účtováno, rozpory ve výpovědích ohledně existence
skladovacích prostor), bylo z tohoto pohledu na místě zamítnout výše uvedený návrh
na provedení takového důkazu. Případný výslech současného jednatele H. P. s. r. o. L. D., kdy
žádný z vyslýchaných svědků jej neoznačil jako osobu, která by byla přítomna jednání o
uskutečnění zdanitelného plnění či přímo jeho realizaci byl bez významu, neboť tento se stal
jednatelem uvedené společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku až od 24. 1. 2002 a nemohl
by tedy osvědčit realizaci plnění v roce 2000.
Vzhledem k tomu, že o přijatém zdanitelném plnění, kromě kopie dokladů vedených
stěžovatelem, neexistovaly další záznamy (např. dodací listy, protokoly o předání či převzetí
konkrétního zboží popř. věrohodné výpovědi svědků), nebylo dostatečně prokázáno,
že k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění dle předložených faktur došlo. Skutkový
stav byl zjištěn v dostatečné míře a pokud se soud I. stupně ztotožnil se závěry obsaženými
v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu než přisvědčit
postupu správního orgánu ohledně neprokázání deklarovaných zdanitelných plnění.
Stěžovateli nelze rovněž přisvědčit v tvrzení, že se městský soud nevypořádal
s návrhem na provedení důkazu výslechem p. B. Městský soud, ačkoliv sám již neprováděl
dokazování, shodně s názorem žalovaného v napadeném rozsudku uvedl, že provedení
navrhovaného důkazu se jevilo jako neúčelné, a to s ohledem na skutečnosti, že stěžovatelem
nebyla jmenovaná uváděna jako osoba s níž by bylo jednáno ani jako osoba přítomná realizaci
předmětného zdanitelného plnění. Rovněž žádný ze svědků ji neoznačil za osobu přítomnou
realizaci plnění. Z uvedeného vyplývá, že nemohla o těchto plněních podat svědectví a
prokázat tak skutečnosti stěžovatelem tvrzené. Ze správního spisu je patrna správnost
rozhodnutí o nadbytečnosti důkazu (výslech p. B.) a jeho neprovedení nemělo vliv na
posouzení skutkového stavu. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, neboť v
daném případě stěžovatelem tvrzená skutečnost (že plnění bylo uskutečněno), k jejímuž
ověření byly důkazy (svědecké výpovědi) navrhovány, nemohla na skutkovém stavu ničeho
změnit. Navržené důkazní prostředky nedisponují vypovídací potencí, nevedou ke zjištění
nového, resp. odlišného skutkového stavu a jejich provedení by bylo v daném případě
nadbytečné.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že jak ve správním, tak i soudním řízení beze
zbytku splnil svoji důkazní povinnost tím, že označil veškeré skutečnosti, předložil listinné
důkazy a uvedl veškeré osoby, jejichž výpovědi mohly vést k závěru o oprávněnosti
jeho nároku. Současně byl stěžovatel připraven při jednání před soudem navrhnout doplnění
dokazování výslechem p. Š., který i dle zjištění daňových orgánů byl přítomen přijetí
zdanitelných plnění. Jedině dokazováním mohl soud dospět ke zjištěním opravňujícím učinit
závěr o správnosti postupu správce daně.
S názorem stěžovatele nelze souhlasit. Ani jeden z hodnocených důkazních prostředků
totiž nemůže bez dalšího s jistotou prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění
o nějž v projednávané věci šlo. Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou
pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence
zdanitelného plnění. Povinností stěžovatele tedy bylo nejen předložit daňové doklady
splňující formální požadavky, tj. faktury, uzavřené smlouvy a objednávky, ale zároveň
prokázat, že došlo k faktickým plněním, která těmto dokladům odpovídají. Nejvyšší správní
soud podotýká, že stěžovatel si měl být svého důkazního břemene vědom již v době,
kdy k obchodování se zbožím docházelo a bylo na něm, aby si zajistil přiměřené záznamy -
např. dodací listy, skladovou evidenci příp. svědectví o tom, kterým konkrétním osobám
či na jaká konkrétní místa bylo konkrétní zboží dodáno (srovn. např. rozsudek NSS ze dne
25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 – 107, dostupný na www.nssoud.cz).
Co se týče výpovědi jmenovaného p. Š., namítá stěžovatel, že městský soud
dokazování neprováděl. Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že jak vyplývá
ze správního spisu, i případné provedení navrhovaného důkazního prostředku výslechem
uvedeného svědka by nemohlo být v dané věci důkazem, jímž by došlo k vyvrácení
pochybností o přijetí zdanitelného plnění, a to s ohledem na rozpory ve svědeckých
výpovědích a tvrzení stěžovatele, jakož i s ohledem na vztah L. Š. jako statutárního zástupce
jednajícího jménem stěžovatele v předmětném řízení. Další jeho případná obecná tvrzení o
tom, že zpravidla přebíral zboží, při absenci jakýchkoliv dalších důkazů by nadále zůstalo
neprokázáno a navrhovaný důkazní prostředek nebyl způsobilý vyvrátit resp. potvrdit
předmětnou skutečnost, a to realizaci konkrétního zdanitelného plnění deklarovaného
stěžovatelem. Nadto byl jmenovaný L. Š. byl jako člen představenstva a statutární zástupce
stěžovatele přítomen výslechům všech svědků v daňovém řízení a aktivně jim kladl otázky.
Při projednání výsledků daňové kontroly dne 1. 11. 2004 L. Š., jako zástupcem stěžovatele
bylo sděleno, že všechny důkazní prostředky již byly předloženy.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které by měl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Soud
se přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami uvedenými v žalobě a pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soud ztotožnil se závěry obsaženými
v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel svým
chováním vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízení ústního jednání, tudíž jeho návrh
na provedení důkazu byl již z tohoto hlediska pouze formální.
Nelze přisvědčit konečně ani námitce stěžovatele, tvrdí-li, že postupem Městského
soudu v Praze byl zkrácen na právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu. Stěžovatel na výzvu soudu, zda souhlasí
s rozhodnutím bez jednání dle §51 s. ř. s. nereagoval a ani v průběhu řízení o žalobě
nepožadoval provedení dokazování soudem. Listiny připojené k žalobě, jimiž mělo být
dokládáno žalobní tvrzení nebyly navrhovány k doplnění dokazování soudem.
Nadto, jak uvedl městský soud ve svém zdůvodnění napadeného rozsudku, uvedené listiny
byly již součástí správního spisu popř. ze spisu vyplývalo, že byly předloženy v rámci daňové
kontroly správci daně, soud se jimi proto zabýval i bez návrhu stěžovatele v rámci přezkumu
rozhodnutí žalovaného. Městský soud proto neshledal důvody pro opakování těchto důkazů
dle ust. §52 odst. 1 a §77 odst. 1 a 2 s. ř. s. a neshledal tedy ani důvod k nařízení jednání.
Namítá-li stěžovatel, že „nebyl účasten osobního projednání věci“ a dovozuje-li
z toho zkrácení svých práv, pak mu nelze přisvědčit, neboť za shora popsaného zjištěného
skutkového stavu nemuselo být podle §51 odst. 1 s. ř. s. jednání nařizováno.
Zdůvodnil-li pak městský soud neprovedení dokazování, přitom řádně uvedl důvody,
které jej k takovému postupu vedly, nelze bez dalšího z této skutečnosti dovozovat odepření
práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu