ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.89.2006
sp. zn. 5 Afs 89/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. D., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Nám. Svobody
4, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10.
2005, č. j. 31 Ca 81/2005 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2005 č. j. 31 Ca 81/2005 – 22
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), jenž zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 5. 2002, č. j. 7070/01/FŘ/140 (zamítavé rozhodnutí o odvolání proti
platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí) a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II
(dále „finanční úřad“) ze dne 11. 6. 2001, č. j. 91021/01/289960/5414 (platební výměr na daň
z převodu nemovitostí).
I.
Žalobou podanou u krajského soudu dne 5. 8. 2002 se domáhal žalobce přezkoumání
citovaných rozhodnutí žalovaného a finančního úřadu, kterými byla žalobci vyměřena daň
z převodu nemovitostí na zá kladě vkladu nemovitostí do obchodní společnosti. O žalobě
rozhodl krajský soud již dříve (dne 24. 5. 2004 pod č. j. 29 Ca 24/2002 - 41) tak, že vyslovil
nicotnost citovaných rozhodnutí z důvodu chybějícího konkrétního hmotněprávního
ustanovení v textu platebního výměru. Proti tomu podal kasační stížnost žalovaný a Nejvyšší
správní soud rozsudkem dne 22. 6. 2005 č. j. 7 Afs 152/2004 - 66 rozsudek krajského soudu
ze dne 24. 5. 2004, č. j. 29 Ca 247/2002 - 41 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 6. 2005 Nejvyšší správní soud vycházel
z ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový řád“
nebo „d. ř.“), a uvedl, že při jeho interpretaci je nutno vycházet z právního názoru Ústavního
soudu obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, uveřejněného též ve Sbírce zákonů
pod č. 300/1998 Sb., jímž Ústavní soud zamítnul návrh na zrušení citovaného ustanovení.
Ústavní soud judikoval, že smyslem tohoto ustanovení je umožnit vydání osvědčení
o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených
podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat.
Dále vycházel Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z konstantní judikatury
obecných soudů, přičemž odkázal na jednotlivá rozhodnutí a ocitoval právní názor o nulitním
právním aktu, který neexistuje a nevyvolává právní účinky. Podtrhnul i odkaz na doktrínu
správního práva, včetně příslušných odkazů. Zjistil, že podle názoru vysloveném
ve zrušujícím rozsudku krajského soudu ze dne 24. 5. 2004 rozhodnutí finančního úřadu
postrádá uvedení konkrétního hmotněprávního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno.
Z toho krajský soud vyvodil jeho nicotnost, jakož i nicotnost rozhodnutí o odvolání
proti tomuto platebnímu výměru.
Nejvyšší správní soud po prověření správního spisu prohlásil, že předmětný platební
výměr obsahuje základní náležitosti tak, jak je vyžaduje zákon a rozhodl, že krajský soud
pochybil, když z absence konkrétního ustanovení hmotného práva v platebním výměru
dovodil jeho nicotnost.
Na závěr Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2005 uzavřel,
že předmětná správní rozhodnutí nejsou nicotná, rozsudek krajského soudu zrušil a zavázal
jej svým právním názorem týkajícím se vad rozhodnutí a k tomu, aby se podanou žalobou
zabýval věcně.
II.
Krajský soud právní názor, jímž byl zrušovacím rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 6. 2005 v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, nerespektoval
a dne 17. 10. 2005 napadeným rozsudkem rozhodnul po přezkoumání zákonnosti
předmětných správních rozhodnutí tak, že tato rozhodnutí zrušuje a věc vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že předmětný platební výměr
je nepřezkoumatelný a proto nezákonný. Důvodem je podle něj neuvedení konkrétního
hmotněprávního ustanovení, což je vada rozhodnutí. Konstatuje, že v daném případě
lze oprávněně trvat na uvedení konkrétního ustanovení hmotněprávního předpisu, aby výrok
mohl být považován za „konkrétní, jednoznačný a srozumitelný“.
Proč právě k takovému závěru v daném případě dospěl, tedy jaké jsou specifické
okolnosti a podmínky posuzované věci, konkrétněji nevyslovuje. Pouze se obecně odkazuje
na zásady právní jistoty a srozumitelnosti rozhodnutí pro daného adresáta, aniž by blíže
vymezil, v čem jmenovitě pro něj vidí nesrozumitelnost. Přiznává současně, že zákon uvedení
takové náležitosti v rozhodnutí neukládá.
III.
Ve zrušovacím rozsudku Nejvyšší správní soud vyjmenoval, které odkazy na právní
předpisy předmětný platební výměr obsahuje. Uvedl, že pro naplnění požadavků jasnosti,
srozumitelnosti a přezkoumatelnosti je třeba „zpravidla“ uvést konkrétní ustanovení právního
předpisu. Předmětný platební výměr uváděl číselným i slovním popisem jak hmotněprávní,
tak procesněprávní předpis a z něj pak citoval konkrétní ustanovení pro vyměřené zvýšení
daně (§68), úhradu daně (§59 odst. 3), lhůtu pro zaplacení daně (§18 z. č. 357/1992 Sb.),
ustanovení o penále (§63 odst. 2) a o odvolání (§48). Již ze samotného jeho názvu „Platební
výměr na daň z převodu nemovitostí“ je patrno, o jaký platební výměr a jakou daň se jedná.
V rozsudku bylo uvedeno i to, že platební výměr byl vydán na základě rozhodnutí
katastrálního úřadu, což vyplývá ze správního spisu a i z odvolání žalobce je zřejmé,
že pro něj předmětné rozhodnutí nebylo nikterak překvapivé. Nejvyšší správní soud tedy
v textu svého zrušovacího rozsudku vymezil důvody, pro které nepovažuje předmětné
rozhodnutí za vadné.
Krajský soud odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu, potvrdil, že je jím
vázán, avšak ve skutečnosti jej nenásledoval a vyložil a použil jej jinak, než jak byl projeven.
Pominul závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že předmětné rozhodnutí finančního
úřadu nemohlo být pro žalobce překvapivé, což vyplývá jak z obsahu rozhodnutí, tak z celého
řízení vedeného ve věci. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že ze spisu
vyplývá, že platební výměr byl vydán na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno -
město č. j. 911 V5-3036/94 ze dne 27. 9. 1994. Rovněž v odvolání stěžovatel velmi podrobně
popisuje skutkový a právní stav, se kterým polemizuje, z čehož plyne, že byl dobře srozuměn,
o co se v dané věci jedná.
IV.
V kasační stížnosti žalovaný (dále „stěžovatel“) namítal, že napadený rozsudek
krajského soudu spočívá v nesprávném posouzení věci a v nedostatcích důvodů rozhodnutí.
Naprosto odmítl argumentaci krajského soudu jako rozporuplnou a neopodstatněnou s tím,
že odkázal na námitky žalobce uvedené v odvolání, ze kterých je zcela jasné, že rozhodnutí
bylo pro žalobce plně srozumitelné. Odkázal na stejný závěr Nejvyššího správního soudu
ve zrušovacím rozsudku ze dne 22. 6. 2005 a to, že a jak dospěl k rozhodnutí, že předmětné
daňové rozhodnutí po formální i materiální stránce obstojí a postup krajského soudu označil
za neudržitelný. Zvýraznil názor Nejvyššího správního soudu o tom, že předmětné rozhodnutí
není stiženo vadou, která by dosahovala takové intenzity, aby mohla způsobit jeho
nezákonnost. Podotknul, že charakter vyměřovacího řízení neumožňuje vypsat do výsledného
rozhodnutí veškerá ustanovení dotčených zákonů.
K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalobce a uvedl, že se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem krajského soudu, namítá neuvedení konkrétního hmotněprávního ustanovení
a rovněž skutečnost, že kasační stížnost je podána osobou, která nemá právnické vzdělání.
V.
V souzené věci Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že předmětný platební
výměr obsahuje zákonem stanovené náležitosti i uvedení procesně právního a hmotně
právního předpisu. Odkazuje na zákony č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí - tedy hmotněprávní předpis - a na zákon č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků – tedy procesněprávní předpis, a to v souladu s ustanovením §32 zákona
daňového řádu. Ze zákona nevyplývá povinnost správce daně uvádět ve svém rozhodnutí
každé jednotlivé dotčené ustanovení právního předpisu (ať už hmotněprávního
anebo procesněprávního). To Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne
22. 6. 2005 uvedl a tento názor je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu i Ústavního soudu, z nichž je citováno v následujícím textu.
Dne 22. července 2005 rozhodl Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu ve věci
sp. zn. 6 A 76/2001, kde se k pojmům „nicotnost, neplatnost a nezákonnost“ zcela pregnantně
vyjádřil. Uvedl, že „ nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec
za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek
pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky
projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,
nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti
nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního
podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky
platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost.“ Konstatoval, že „pojmy nicotnosti
a neplatnosti správního aktu nelze navzájem směšovat, neboť každý z nich má svůj vlastní
a vzájemně odlišný obsah. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí
uvedených v §32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální
aspekt), nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat
určité intenzity (materiální aspekt). K vadám způsobujícím neplatnost rozhodnutí soud přihlíží
zásadně jenom k námitce žalobce. K výkladu §32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné
hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho
součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost.
Platební výměr je zapotřebí vykládat jako celek; k závěru o neplatnosti proto nelze dospět
na základě zjištění, že určitá náležitost rozhodnutí je uvedena pouze na jiném místě,
než uvedena být měla.“
Judikát dále zdůrazňuje: Od nicotnosti i neplatnosti je zapotřebí odlišovat rozhodnutí
nezákonná. Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním
předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat,
že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou
aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří §78 odst. 1
s. ř. s.) nebo práva procesního (a k tomu v souzené věci nedošlo). Procedurální pochybení
mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. b) a c)
s. ř. s.]; tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde
o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
Z toho plyne, že platební výměr postrádající ně kterou ze základních náležitostí může
podle okolností být buď platný nebo neplatný ve smyslu §32 odst. 7 d. ř. Je-li neplatným,
potom může být buď nezákonným pro nepřezkoumatelnost nebo pro jiné vady řízení,
nebo dokonce nicotným (tj. neexistujícím), dosahují-li jeho vady takové intenzity, že
již o správním aktu vůbec nelze hovořit. Každá z právě uvedených kategorií tedy má svůj
samostatný obsah a uplatňuje se za splnění zcela odlišných předpokladů.
Rozlišování neplatnosti, nezákonnosti a nicotnosti rozhodnutí není pouze
akademickou záležitostí, ale nese s sebou i vysoce praktické důsledky pro soudní přezkum.
K nicotnosti správního aktu jsou správní soudy jak v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, tak i v řízení o kasační stížnosti povinny přihlížet z úřední povinnosti,
nad rámec žalobních bodů či důvodů kasační stížnosti. Je-li rozhodnutí skutečně nicotné, soud
v řízení o žalobě pouze deklaratorním výrokem vyhlásí jeho nicotnost. Tento postup odpovídá
i samotné logice věci: není -li tu „nic“, co by zakládalo práva či povinnosti subjektů, nelze
toto „nic“ zrušit. Pouze se vysloví nulita takového aktu. Naproti tomu, jde-li o neplatné
daňové rozhodnutí (tj. je splněn jak formální aspekt, spočívající v absenci některé
ze základních náležitostí rozhodnutí, i materiální aspekt, spočívající v určité intenzitě tohoto
nedostatku), platí, že soud k jeho vadám způsobujícím neplatnost přihlíží zásadně pouze
k námitce žalobce; z úřední povinnosti by k vadám způsobujícím neplatnost přihlížel pouze
tehdy, pokud by daňové rozhodnutí bylo nejen neplatné, ale zároveň buď nicotné
či nepřezkoumatelné. Ani v těchto případech nelze hovořit o tom, že by soud přihlížel
z úřední povinnosti k neplatnosti; soud totiž přihlíží z úřední povinnosti k určitým vadám,
které krom toho, že vyvolávají neplatnost, zároveň – a to je pro soudní přezkum
podstatné - způsobují nepřezkoumatelnost či nicotnost. Namítne-li žalobce v ostatních
případech neplatnost daňového rozhodnutí, a soud shledá tento závěr správným, napadené
rozhodnutí – jež je zároveň nezákonným v širším slova smyslu – zároveň zruší, nejčastěji
podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Rozšířený senát shora vyložil, že ani k výkladu §32 odst. 2 d. ř. nelze přistupovat
formálně či formalisticky, nýbrž že je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy ptát
se, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí, a zda její případný nedostatek
je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Platební výměr je zapotřebí vykládat jako
celek.
Výše citovaný judikát (rozsudek rozšířeného senátu) byl zveřejněn rovněž ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 793/2006 a je možno jej nalézt na internetových
stránkách www.nssoud.cz.
Smyslem požadavku, aby ve výroku byly uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo
rozhodováno, je zajistit informovanost příjemce rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu
mu byla daň vyměřena. Ze záhlaví platebního výměru je bez jakýchkoliv pochybností
zřejmé, že žalobci byla vyměřena daň z převodu nemovitostí, odkaz na příslušný zákon číslem
i slovním pojmenováním daně tedy byl proveden, a to ve shodě a bez rozporu.
Z napadeného platebního výměru je zřejmé, podle jakých hmotněprávních
i procesněprávních předpisů bylo rozhodováno, jaká je daňová povinnost, na základě čeho
vznikla a v jaké výši žalobci finanční úřad daň vyměřil, a na jaký účet měl žalobce doměřenou
částku uhradit; takový platební výměr rozhodně za nepřezkoumatelný považovat nelze.
Krajský soud své rozhodnutí odůvodňuje odkazem na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2005 č. j. 1 Afs 134/2004 - 95 a ze dne 13. 7. 2005 č. j. 1 Afs 136/2004 -
59. V obou rozsudcích Nejvyšší správní soud zaujal k dané právní otázce shodný názor
a použil stejnou argumentaci jako v souzené věci.
K argumentaci právními názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
157/97 a IV. 666/02 Nejvyšší správní soud uvádí: Ústavní soud v prvně jmenovaném nálezu
vyložil pojem „právní předpis“ užitý v ustanovení §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu
a uvedl, že „absence takového konkrétního (hmotněprávního) ustanovení ve výroku
rozhodnutí je nepochybně vadou rozhodnutí, intenzita této vady však nedosahuje stupně, který
zákonodárce spojuje s nicotností, s neexistencí aktu. Coby vada vykazující nižší intenzitu
může být v důsledku toho odstraněn a postupem podle §50 odst. 3 téhož zákona v odvolacím
řízení, resp. v řízení o žalobě ve správním soudnictví.“. Pokud Ústavní soud ve věci
pod sp. zn. IV. ÚS 666/02 vyslovil závěr o neplatnosti dodatečného platebního výměru
pro nedostatek základních náležitostí rozhodnutí spočívající v neuvedení ustanovení
hmotněprávního předpisu a ustanovení procesního předpisu, dle nichž správce daně
postupoval, lze usoudit z konkrétních okolností případu a i ze skutečnosti, že toto rozhodnutí
bylo přijato senátem a nikoliv plénem ústavního soudu, že tento závěr není změnou právního
názoru na výklad pojmu „právní předpis“ (§23 zákona č. 182/1993 Sb.), ale vztahuje
se pouze na tento případ, kdy v důsledku možného dvojího výkladu právního předpisu došlo
k faktickému dvojímu zdanění téhož příjmu. Toto uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém
rozsudku č. j. 1 Afs 134/2004 - 95.
Důležitým judikátem je usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004 č. j. II. ÚS
230/2002 jež uzavírá, že „dovozovat z absence citace konkrétního paragrafu, odstavce
či dokonce písmene právního předpisu nicotnost, tj. neexistenci rozhodnutí by bylo přepjatým
formalismem, který Ústavní soud ve své judikatuře zásadně odmítá.“ A dále: „Ani nález
sp.z.n. II. ÚS 31/99 nelze totiž při nejlepší vůli interpretovat tak, že by základní náležitostí
rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vedle odkazu na hmotné
a procesní právní předpisy byla i citace jejich jednotlivých ustanovení“.
Podstatná je v souzené věci skutečnost, že je v textu předmětného platebního výměru
uvedeno přímo číslo jednací rozhodnutí katastrálního úřadu (č. 3036/94), které bylo
podkladem pro vydání předmětného platebního výměru a současně správním aktem
stvrzujícím skutečnost, která zakládá vznik daňové povinnosti v souladu s ustanovením §57
odst. 2 zákona daňového řádu (vklad nemovitostí do obchodní společnosti) a tudíž nemohlo
dojít k žádné záměně s případným jiným vkladem nemovitostí žalobce do obchodní
společnosti nebo jinou skutečností, o níž rozhoduje katastrální úřad nebo která se zapisuje
do katastru nemovitostí. Ve své žalobě ze dne 5. 8. 2002 žalobce námitku nicotnosti
či neplatnosti vyplývající z neuvedení konkrétního hmotněprávního ustanovení neuvádí, tudíž
se tato námitka uvedená až ve vyjádření žalobce ke kasační stížnosti žalovaného směřující
proti napadenému rozsudku krajského soudu, může jevit jako účelová. Nosným důvodem
žaloby ze dne 5. 8. 2002 (i rozdílných názorů správce daně a žalobce po celou dobu
od okamžiku vkladu nemovitostí do obchodní společnosti) byla totiž otázka osvobození
vkladu nemovitostí do obchodní společnosti od daně z převodu nemovitostí.
Krajský soud nepřihlédl k předmětnému platebnímu výměru jako celku a nezvažoval
obecné vnímání daného rozhodnutí, jazykový význam celého jeho textu a kontext s celým
daňovým řízením ve věci. Žalobce nenamítal, že by byl kupříkladu cizincem a nerozuměl
českému jazyku a potřeboval tlumočníka a proto neporozuměl významu rozhodnutí,
jeho účinkům a důsledkům z něj plynoucím. Zřetelnému porozumění platebnímu výměru
u žalobce dále napomáhá jeho zkušenost v podnikatelském prostředí. Vnímání rozhodnutí
správce daně u osoby, která má jedinou zkušenost s jeho rozhodováním, je naprosto rozdílné
od vnímání osoby, která se aktivně podílí na podnikatelském životě. Tuto tezi podporuje
i skutečnost, že neporozumění platebnímu výměru namítal žalobce až ve vyjádření ke kasační
stížnosti žalovaného formou přitakání argumentaci napadeného rozsudku poté, co Nejvyšší
správní soud tento rozsudek zrušil.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2005, č. j.
5 Afs 197/2004 - 89, jako obiter dictum, „v daňovém řízení je aplikována celá řada
ustanovení daného právního předpisu, a to v různých příčinných souvislostech. Ke stanovení
a vyměření, resp. předepsání daně, nelze dospět prostou aplikací jednotlivého konkrétního
ustanovení hmotněprávního, popř. procesního předpisu. Měl-li by výrok rozhodnutí obsahovat
citace všech ustanovení zákona (v tomto případě z. č. 586/1992 Sb.), jakož i všech ustanovení
zákona o správě daní a poplatků, která na řízení v němž se rozhoduje o výši daňové
povinnosti, dopadají, nepochybně by takový požadavek činil rozhodnutí samé nepřehledným
a nesrozumitelným. V těchto intencích je nutno mimo jiné vykládat ust. §32 odst. 2 písm.
d) zákona č. 337/1992 Sb., i v případě požadavku na uvedení předpisů, podle kterých bylo
rozhodováno. Zákon výslovně neukládá, že by ve výroku musely být uvedeny všechny právní
předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, resp. jichž bylo v dané věci použito.“
Výklad provedený krajským soudem je nepřípustně zužující a nebyl proveden v rámci
všech výkladových alternativ s řádným vyúsťujícím a hodnotícím závěrem.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud nesprávně interpretoval předmětná
správní rozhodnutí i jím uváděnou judikaturu a pochybil, když se dopustil přepjatého
formalismu, který stabilně ve své rozhodovací činnosti jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní
soud odmítají.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ruší napadený rozsudek krajského
soudu pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost a věc tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud je právním názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvádí, že kasační stížnost nebyla podána
oprávněnou osobou a navrhuje její odmítnutí. Ze spisu vyplývá, že kasační stížnost byla
sepsána zaměstnancem, který má vysokoškolské právnické vzdělání (což doložil ověřenou
kopií diplomu) a stěžovatelem byl pověřen k zastupování dne 27. 1. 2004. Takový postup
je zcela v souladu se zákonným požadavkem ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu