ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.26.2006
sp. zn. 5 As 26/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S.-A. (dříve S.-S.), zast. JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., advokátem se sídlem
Praha 1, Národní 32, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 6 – Bubeneč,
Antonína Čermáka 2a, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze
dne 31. 3. 2004, č. j. O-181 539, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 8 Ca 120/2004 – 39,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 8 Ca 120/2004 – 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále městský soud) napadeným usnesením odmítl žalobu proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 3. 2004, č. j. O-181 539,
kterým zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
18. 8. 2003 o zamítnutí návrhu na výmaz mezinárodní ochranné známky č. 773522 ve znění
„L.“ z rejstříku ochranných známek a napadené rozhodnutí potvrdil. Městský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví je sice
nesporně rozhodnutím – a to nejen po stránce formální, ale i po stránce obsahové, neboť se
jím zjevně rozhodovalo o založení, změně, zrušení nebo závazném určení práv
nebo povinností, avšak jde o práva a povinnosti jiného subjektu, než žalobce. Ve vztahu
k žalobci proto napadené rozhodnutí nespadá pod definici ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
a žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného podle s. ř. s.
Žalobu žalobce proto podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. s odkazem na ustanovení
§70 písm. a/ a ustanovení §68 písm. e/ s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost podal žalobce – nyní stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a/ a e/ s. ř. s. Nesouhlasil se závěry městského soudu, protože, podle něj,
nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace stěžovatele. Institut správní žaloby je určen
k tomu, aby byla účastníkům předchozího řízení před správním orgánem poskytnuta soudní
ochrana v případě, kdy rozhodnutí správního orgánu zasahuje do jejich práv a právem
chráněných zájmů. Soudní ochrana je poskytována i dalším osobám, které sice účastníky
správního řízení nebyly, avšak rozhodnutím správního orgánu byla dotčena jejich práva
a povinnosti. Stěžovatel podal návrh na výmaz ochranné známky č. 773522 L. podle
ustanovení §25 odst. 1 písm. a/ zákona č. 137/1995 Sb., pro rozpor jejího zápisu do rejstříku
s tímto zákonem spočívající v tom, že napadená ochranná známka je zaměnitelná s označením
C., které je zařazeno do seznamu I., tedy označení, která Světová zdravotnická organizace
nedoporučuje k registraci jako ochranné známky pro farmaceutické výrobky. Označení C. je
užíváno pro léky obsahující příslušnou účinnou látku (c. b.). Toto označení je v souvislosti
s uvedenou účinnou látkou oprávněn užívat každý, a to nejen v informacích o léčivech a jejich
indikaci, ale rovněž pro obchodní a reklamní účely. Účinná látka pod uvedeným generickým
označením je používána k sekundární prevenci u pacientů po infarktu myokardu, cévní
mozkové příhodě nebo ischemické chorobě dolních končetin. Každý subjekt vyrábějící, resp.
uvádějící na trh lék obsahující předmětnou účinnou látku je povinen uvést na obalu léku a
v příbalové informaci údaj o tom, že lék tuto látku obsahuje. Tato povinnost vyplývá
z ustanovení §26c odst. 1 až 3 zákona č. 79/1997 Sb. ve spojení s ustanoveními příloh 4 a 5
vyhlášky č. 288/2004 Sb. Zápis ochranné známky č. 773522 L. zaměnitelné s I. označením C.,
nepochybně zasahuje do práv a povinností osob, které vyrábí, resp. uvádějí na trh léky
obsahující účinnou látku c. b., jakož i do práv jakékoliv třetí osoby, která toto označení užívá.
V důsledku zápisu ochranné známky č. 773522 L. do rejstříku ochranných známek hrozí
monopolizace práva užívat s ní zaměnitelné obecné farmaceutické označení C. v rukou
vlastníka této ochranné známky. Stěžovatel má tedy za to, že rozhodnutím žalovaného byl
dotčen ve svých právech a povinnostech a je aktivně legitimován k podání žaloby proti
rozhodnutí žalovaného podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Dále stěžovatel dovozoval, že je
aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného i podle ustanovení §65
odst. 2 s. ř. s., protože v průběhu správního řízení došlo k porušení procesních předpisů
spočívající v tom, že žalovaný v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 a 3 zákona č. 71/1967 Sb.
své rozhodnutí řádně neodůvodnil, zejména se nevypořádal s jeho tvrzeními o zaměnitelnosti
označení. Ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu stěžovatel uvedl, že jeho
jednotlivé části si odporují, usnesení je proto nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V další
části kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že podle §25 odst. 1 písm. a/ zákona č. 137/1995 Sb.
se mohla kterákoli třetí osoba domáhat výmazu ochranné známky z rejstříku, pokud byla
zapsána v rozporu se zákonem a rozsáhle odůvodnil svůj nesouhlas se závěrem městského
soudu, že do jeho práv rozhodnutím žalovaného nebylo zasaženo. Třetí osoba, která podala
návrh na výmaz se stává účastníkem řízení o výmazu ochranné známky z rejstříku a toto
řízení má povahu řízení kontradiktorního. Konstrukce ustanovení §25 odst. 1 zákona č.
137/1995 Sb. stojí na tom, že každý má právo domáhat se výmazu ochranné známky, která
byla zapsána do rejstříku v rozporu se zákonem, tedy uplatňovat v příslušném řízení před
správním orgánem své subjektivní hmotné právo na to, aby takto zapsaná ochranná známka
byla vymazána.Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení
městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil ke kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí. Návrh na výmaz
ochranné známky č. 773522 ve znění „L.“ stěžovatel podal podle §25 odst. 1 písm. a/ tehdy
platného zákona č. 137/1995 Sb. Stěžovatel v tomto řízení nemusí prokazovat a ani
neprokazoval, že by napadená ochranná známka zasahovala do jeho práv. Jestliže v kasační
stížnosti uvádí, že existence napadené ochranné známky do jeho práv zasahuje stejně jako do
práv všech třetích osob, pak tento zásah nebyl způsoben rozhodnutím, jímž byl zamítnut
návrh na výmaz ochranné známky, ale rozhodnutím o zápisu napadené ochranné známky do
rejstříku. Rozhodnutím, jímž byl zamítnut návrh na výmaz ochranné známky z rejstříku, které
bylo napadeno žalobou, totiž nebyla založena, měněna, rušena ani závazně určena práva nebo
povinnosti nejen účastníků tohoto řízení, ale ani žádné třetí osoby. Stěžovatel zjevně nemá
legitimaci k podání žaloby, neboť jeho tvrzení, že je omezen ve svém subjektivním právu
užívat označení, které je ochrannou známkou jiného vlastníka, není opřeno o úvahu, že by
takové subjektivní právo náleželo právě stěžovateli. Mimoto k prokázání žalobní legitimace
by se zásahu do stěžovatelových práv musel dopustit žalovaný správní orgán a tuto žalobní
legitimaci nemůže založit povinnost respektovat průmyslová práva jiného účastníka správního
řízení. Žalovaný totiž neřešil v konkrétním případě spor mezi navrhovatelem výmazu
ochranné známky na jedné straně a vlastníkem napadené ochranné známky na straně druhé,
ale řešil, zda ochranná známka splňuje či splňovala předpoklady stanovené zákonem pro její
zápis, popřípadě zda podmínky zápisné způsobilosti do rejstříku ochranných známek trvají.
Při rozhodování žalovaný i správní orgán prvního stupně postupovali v souladu se zákonem a
žádná stěžovatelova práva jejich postupem zkrácena nebyla. Stěžovatel tedy neměl legitimaci
k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. ani podle §65 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Za procesní situace, kdy kasační stížnost napadá rozhodnutí městského soudu
o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje se přezkum prováděný Nejvyšším správním soudem
na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Pokud by totiž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k odmítnutí žaloby došlo nezákonně
(tzn. že tento kasační důvod byl naplněn), musel by napadené rozhodnutí městského soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, aby se v něm meritorně vypořádal s podanou
žalobou. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, publikovaného pod č. 625/2005 Sb.
NSS), podle něhož „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také
případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.“ Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v sobě tedy
zahrnuje jak nezákonnost samotného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, tak i procesní pochybení
soudu, která tomuto rozhodnutí předcházela.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal u Úřadu průmyslového
vlastnictví dne 1. 7. 2002 návrh na odmítnutí ochrany české části mezinárodní ochranné
známky č. 773 522 L. a pokud Úřad dospěje k závěru, že se v daném případě nejedná o
důvody odmítnutí ochrany, respektive že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace k takovému
návrhu, požádal, aby jeho podání bylo posuzováno jako návrh na výmaz české části
předmětné ochranné známky. Úřad průmyslového vlastnictví, podle obsahu správního spisu,
měl za to, že mezinárodní ochranná známka č. 773 522 L. má dostatečnou rozlišovací
způsobilost a návrh stěžovatele posoudil jako návrh na výmaz uvedené ochranné známky,
která byla zapsána dne 24. 1. 2002 s vyznačením ČR, jejímž majitelem je společnost E. G. R.,
K. ú. 30-38, B., Maďarsko. Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2003, zn. O-181 539, č. j. 49440/2002
Úřad průmyslového vlastnictví návrh stěžovatele na výmaz ochranné známky č. 773522 ve
znění „L.“, podaný podle ustanovení §25 odst. 1 písm. a/ zákona č. 137/1995 Sb., o
ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Ve svém rozhodnutí vycházel
správní orgán prvního stupně z ustanovení §25 odst. 1 písm. a/ zákona č. 137/1995 Sb. a
dalších ustanovení citovaného zákona. Návrh neshledal důvodným. O rozkladu stěžovatele
proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví
rozhodnutím ze dne 31. 3. 2004, č. j. O-181539 tak, že podle ustanovení §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, rozklad zamítl a napadené
rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví (žalovaného) podal stěžovatel dne 1. 6. 2004 žalobu u městského
soudu a o této žalobě rozhodl městský soud napadeným usnesením.
Podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Správní orgán rozhodl o návrhu stěžovatele na odmítnutí ochrany české části
mezinárodní ochranné známky č. 773 522 L. v prvním stupni dne 18. 8. 2003 a ve druhém
stupni dne 31. 3. 2004. Správní orgány vycházely z toho, že stěžovatel návrh podal podle
ustanovení §25 odst. 1 písm. a/ zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů. Při posuzování jeho návrhu správní orgány vycházely z tohoto
citovaného ustanovení a dalších ustanovení zákona č. 137/1995 Sb., který byl zrušen zákonem
č. 441/2003 Sb. s účinností od 1. 4. 2004. Podle ustanovení §25 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 137/1995 Sb. úřad vymaže ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném
na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistí, že byla zapsána v rozporu s tímto
zákonem; v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána.
To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu s §2 odst. 1 písm. b) až d) a svým
užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky či služby svého
majitele, pro které byla zapsána. Z tohoto ustanovení vychází i městský soud v napadeném
usnesení a správně, tedy v souladu se zákonem, dospívá k závěru, že návrh z uvedeného
důvodu může podat kdokoli („třetí osoba“), tedy i ten, kdo nemá žádný osobní
či bezprostřední zájem na výmazu ochranné známky. Pak ale překvapivě dospívá k závěru,
že rozhodnutím žalovaného, resp. správního orgánu prvního stupně, jímž jeho návrhu nebylo
vyhověno, není stěžovatel nijak dotčen ve svých právech, neboť zápisem ochranné známky
ve znění „L.“ není zkrácen na právu užívat nezapsané označení „c.“. Napadeným
rozhodnutím, podle názoru městského soudu, nebyla nijak založena, změněna, zrušena ani
závazně určena jeho práva a povinnosti a toto rozhodnutí nespadá pod definici ustanovení §
65 odst. 1 s. ř. s. a stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu-žalovaného podle soudního řádu správního.
S tímto závěrem městského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Právo na přístup k soudu je jednou ze základních komponent práva na spravedlivý
proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem.
Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“
Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany formulován úžeji
(z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní
soudnictví dnes již neomezuje toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu
před nečinností i před nezákonnými zásahy); právo na přístup soudu ve věcech správního
soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle
tohoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního
orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).
Pojem rozhodnutí vymezuje pro řízení o žalobě §65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
se jedná o úkon správního orgánu [viz §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Rozhodnutí je tedy vymezeno
materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí
výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv (posléze uvedená otázka
je relevantní až při posuzování merita).
Problematický je požadavek, aby žalobce tvrdil, že jej rozhodnutí správního orgánu
zkrátilo na jeho hmotném, a nikoliv pouze procesním právu.
I Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 419/01) výslovně
připouští soudní přezkum procesních rozhodnutí správních orgánů (tedy rozhodnutí
nezasahujících do hmotněprávní sféry žalobce); přestože se jeho právní názor vyslovuje
o předešlé právní úpravě správního soudnictví (část pátá o. s. ř., po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb.), plně platí i pro úpravu současnou. Jestliže soudní řád správní
nevylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí procesní povahy, ale pouze rozhodnutí, jimiž
se upravuje vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s.], znamená to, že všechna ostatní rozhodnutí
procesní povahy přezkoumatelná jsou, přičemž pro jejich pouhý procesní (a chybějící
hmotněprávní) charakter je nelze vylučovat ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s.
s tím, že nejde o rozhodnutí správního orgánu. Znamená to tedy, že procesní rozhodnutí
(tj. rozhodnutí, která nezasahují do hmotných práv účastníků, ale do jejich práv procesních)
jako kategorie soudnímu přezkumu podléhají, ledaže by je zákon z tohoto přezkumu výslovně
vylučoval; jejich povaha ale sama o sobě důvodem kompetenční výluky není a být nemůže.
Interpretační přístup, požadující, aby žalobce tvrdil zkrácení toliko na hmotných
právech, a zkoumající, zda úkon, jímž se tak mělo stát, nějaké (a jaké) subjektivní hmotné
právo nebo povinnost založil, změnil, zrušil či závazně určil, není jediný myslitelný.
Z předestřených úvah tedy vcelku jednoznačně vyplývá neudržitelnost takové
interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje
v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož
i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují
se totiž poměrně zhusta situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto
žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy
žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak
se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají, jednak je takový
požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné
právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze §65 odst. 1
s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní
sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci
a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to,
zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce,
nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.
V souzené věci stěžovatel právě na porušení svých procesních práv poukazoval:
žalovaný se nevypořádal s jeho argumentací týkající se fonetické a sémantické zaměnitelnosti,
a jeho závěry nemají oporu v použité argumentaci a navíc jsou rozporné atd. Vzhledem
k tomu, že se stěžovatel domáhal přezkumu procesního postupu žalovaného, jemuž vytýkal
porušení svých práv účastníka řízení, je stěžovatel k žalobě nepochybně legitimován.
Tvrdí-li stěžovatel, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí žalovaného byla
porušena jeho práva účastníka řízení, je k žalobě legitimován podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Z důvodů uvedených v tomto rozhodnutí, zrušil Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.),
v němž je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3
s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů tohoto řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu