ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.11.2007
sp. zn. 5 Azs 11/2007 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: M. A., zastoupená JUDr. Jitkou
Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze, Koněvova 150, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2005,
č. j. 36 Az 22/2005 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2005, č. j. OAM-3513/VL-10-
ZA07-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovatelce neudělil azyl dle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodl, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování dle ustanovení §91 citovaného zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ustavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad
infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňovala kasační důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a tvrdila, že krajský soud projednal kauzu v rozporu
se zákonem o azylu. V doplnění kasační stížnosti brojí stěžovatelka proti neudělení azylu
humanitárního, když její zdravotní stav se nyní enormně zhoršil. Zdravotní obtíže plynoucí
ze skutečnosti, že ještě před nedávnou dobou žila v Č. oblasti, vyvolaly nutnost zvýšené
lékařské péče. Dále uvedla, že hodnocení léčby (stěžovatelka v průběhu správního řízení
zhodnotila léčbu v zemi původu jako dostatečnou bez zanedbání), nebylo správním orgánem
správně vyloženo. Stěžovatelka měla na mysli, že její léčba „byla dostatečná na poměry
panující ve zdravotnictví na Ukrajině“, ale zdaleka nedosahuje takové odborné úrovně jako v
ČR. Správní orgán se neměl spokojit s hodnocením stěžovatelky, ale měl si opatřit lékařské
zprávy, které by kopírovaly její zdravotní stav. Krajský soud tak nevycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a porušil ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. Navrhuje rozsudek zrušit,
věc vrátit k dalšímu řízení. Požádala též o přiznání odkladného účinku.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je — kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce — pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je
způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení azylu
humanitárního dle ustanovení §14 zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní soud
na ustálenou judikaturu, dle které je výše uvedené ustanovení „kombinací neurčitého právního
pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele
hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
přestavuje správní uvážení (srov. např. judikát uveřejněný pod číslem 375/2004 Sb. NSS).
To znamená, že v případech, kdy je zjištěna situace, kterou lze podřadit pod neurčitý pojem
„případu hodného zvláštního zřetele“, má žalovaný diskreční oprávnění v tom smyslu,
zda tento azyl udělí či nikoli. Jinými slovy, na udělení humanitárního azylu neexistuje právní
nárok ani tehdy, jestliže zjištěný skutkový stav splňuje znaky „případu hodného zvláštního
zřetele“. Zdůvodňuje-li stěžovatelka právo na udělení humanitárního azylu zdravotními
problémy způsobenými pobytem v Č. oblasti se zvýšenou radiací, odkazuje Nejvyšší správní
soud na rozsudek č. j. 5 Azs 38/2003 - 58 ze dne 25. 2. 2004, kde posuzoval obdobnou situaci
ve vztahu k udělení azylu dle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu a dospěl k závěru,
„neblahé důsledky ekologické katastrofy - havárie na reaktoru atomové elektrárny v Č., tedy
okolnost - že stěžovatelka pochází z území, kde se udála katastrofa s rozsáhlými
ekologickými dopady, není samostatnou kategorii, jež by zakládala sama o sobě důvod pro
udělení azylu.“ V rozsudku 3 Azs 458/2004 - 37 ze dne 2. 11. 2005, kde se stěžovatelé
dožadovali udělení humanitárního azylu z důvodu špatného zdravotního stavu rodiny a úmrtí
narozeného dítěte jako následku havárie v Č., Nejvyšší správní soud konstatoval, „že k havárii
č. jaderného reaktoru došlo dne 26. 4. 1986, tedy již před více než devatenácti lety. Tato
havárie podle dokumentu z Infobanky ČTK uloženého ve správním spisu zasáhla různým
způsobem až 9 milionů lidí na území Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Následky havárie jsou od
jejího vzniku průběžně odstraňovány a ukrajinským státem i mezinárodním společenstvím
jsou vynakládány nemalé prostředky ke zlepšení situace. V daném případě se tedy nejedná o
bezprostřední individuální ohrožení života či zdraví stěžovatelů, kteří by prchali před akutní
přírodní či technickou katastrofou, ale o potíže spočívající v dlouhodobě špatné, avšak přece
jen postupně pomalu se lepšící ekologické situaci na Ukrajině, které je v různé míře vystavena
velká část jejích obyvatel. Tuto situaci již za akutní stav po katastrofě označit nelze. I když
Nejvyšší správní soud chápe zármutek a tíživé duševní rozpoložení stěžovatelů z důvodu
úmrtí člena rodiny, má přesto s ohledem na výše uvedené v dané věci za to, že situaci
stěžovatelů tak, jak byla jimi popsána a dokladována ve správním řízení, nelze za případ
hodný zvláštního zřetele považovat. To znamená, že zákonná podmínka pro to, aby správní
orgán mohl udělení humanitárního azylu vůbec zvažovat, nebyla v daném případě splněna.“
V případě stěžovatelky vážil žalovaný zdravotní stav stěžovatelky a dospěl k závěru,
že stěžovatelka podmínky pro jeho udělení nesplňuje. Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní
soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatelky k jejím uváděným zdravotním
problémům může být tíživá. Na straně druhé však není patrně natolik zjevně a nesnesitelně
tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno
zjevnou libovůlí žalovaného. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem krajského
soudu, který konstatoval, že bezplatná a kvalitnější lékařská péče v ČR není důvodem
pro udělení humanitárního azylu. Z těchto důvodů nelze námitce stěžovatelky přisvědčit.
K výtce stěžovatelky, že se správní orgán neměl spokojit pouze s hodnocením stěžovatelky
ohledně kvality zdravotního ošetření, které se jí dostalo v zemi původu, ale měl si opatřit
lékařské zprávy, které by kopírovaly její zdravotní stav, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustálenou judikaturou připomíná, že v řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který
se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být
vyhověno. Důkazní břemeno v azylovém řízení stíhá žadatele o azyl. Z žádného zákonného
ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen prokazovat z vlastní iniciativy
žadatelova tvrzení. Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci
je tedy vždy imitována tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např.
ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č.j. 5 Azs 24/2003 -42, www.nssoud.cz.
Namítaným porušením povinnosti zjistit skutečný stav věci, povinnostmi správních
soudů při dokazování ve smyslu ustanovení §52 a §77 s. ř. s. a mírou procesní aktivity
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. července 2006, č. j.
1 Azs 192/2005 - 52, www.nssoud.cz, kde konstatoval, že není povinností soudu za situace,
kdy dospěje k závěru, že je skutkový stav zjištěn dostatečně, jakkoli doplňoval dokazování.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba
rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32
odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu