ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.124.2006
sp. zn. 5 Azs 124/2006 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: R. M., zastoupeného
JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Šafaříkova 666,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. května 2006, č. j. 32 Az 22/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2005, č. j. OAM-2146/VL-
20-K04-2005, kterým byla žádost žalobce o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle
ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně
zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu).
Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. V této
namítal, že se správní orgán v řízení o žádosti o udělení azylu nesnažil stěžovateli pomoci
poučením, aby pro svou neznalost ustanovení §16 zákona o azylu neutrpěl újmu. Stěžovatel
přitom poukazuje na výjimečnost a náročnost azylového řízení. Dle názoru stěžovatele nebyl
pohovor veden se snahou zjistit skutečný důvod pro podání opakované žádosti o azyl, správní
orgán se nesnažil zjistit, v čem spočívala uváděná špatná ekonomická situace a hlavně
nezjišťoval příčiny této situace, příčiny nedostatku pracovních příležitostí pro stěžovatele
a spokojil se s obecným prohlášením, že ho nikdo neterorizoval. Dle stěžovatele nebyly
splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu a krajský soud
měl pro tuto vadu rozhodnutí zrušit. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu
zrušit.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž
sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však
v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu,
aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud
rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz)
Otázkou posouzení naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne
21. října 2005, č. j. 6 Azs 109/2004 – 66, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne
15. 9. 2004, č. j. 3 Azs 234/2004 - 77, www.nssoud.cz, případně v rozsudku
2 Azs 64/2003-54 ze dne 29. 1. 2004. Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedená
rozhodnutí i na kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu konstatuje, že v dané
věci není pochyb o tom, že stěžovatel v novém návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
žádné nové důvody pro udělení azylu skutečnosti neuvedl, když sám v průběhu správního
řízení v pohovoru uvedl, že důvody, které uvádí k aktuální žádosti o azyl jsou shodné
s důvody uváděnými v řízení předchozím. Totéž vyplývá i z obsahu správního spisu,
když v obou případech stěžovatel o azyl žádal z důvodů ekonomických. Byly tak naplněny
podmínky pro užití §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Stěžovatel dále namítá, že se žalovaný správní orgán nezabýval, zda byl stěžovatel
pronásledován, když nemohl sehnat práci. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje,
že ji neshledal důvodnou, neboť situace, kdy správní orgán zamítne žádost o udělení azylu
(dříve „návrh na zahájení řízení o udělení azylu“ – pozn. soudu), pojmově vylučuje možnost,
aby se správní orgán zabýval možnostmi udělení azylu podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu. Otázkou posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu
dle ustanovení §12 v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud zabýval např.
ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2005, č. j. 5 Azs 144/2005 - 66, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. 2 Azs 465/2004 - 46, www.nssoud.cz, dle kterého,
pokud v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení
§16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán zamítne žádost o udělení azylu,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona o azylu.
K námitce stěžovatele, dle které měl správní orgán stěžovatele poučit ohledně
§16 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že taková povinnost ze zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu nevyplývá. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 14/2003 - 66,
dle kterého správní orgán v řízení o azyl musí umožnit žadateli o azyl sdělit všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat
důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu