ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.162.2006
sp. zn. 5 Azs 162/2006 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce Y. U., právně zast. advokátkou
JUDr. Boženou Burdychovou, AK Lovosická 440/40, 190 00 Praha 9, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2006, č. j. 14
Az 17/2005 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Boženy Burdychové, Lovosická 440/40, Praha 9,
se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 8. 2006, č. j. 14 Az 17/2005 - 37
odmítl podání žalobce ze dne 24. 1. 2005 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 20. 1. 2005, č. j. OAM-3174/VL-10-C09-2004, kterým žalobci
nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodnuto tak,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jednou z podmínek řízení
je řádná žaloba. Poukázal přitom na ust. §71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.) které vymezuje další náležitosti kromě obecných náležitostí podání
dle ust. §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. musí žaloba obsahovat. Podání žalobce pak v rozporu
s ustanovením §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobsahovalo tvrzení z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Tyto nedostatky jsou ve lhůtě pro podání žaloby odstranitelným nedostatkem podmínky.
Zjištěné vady žaloby však nebyly odstraněny žalobcem ani na výzvu soudu dle ust. §37
odst. 5 s. ř. s. ve stanovené 1 měsíční lhůtě a ani v další 15-ti denní lhůtě deklarované právním
zástupcem žalobce. V důsledku uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., jakož
i následně stanovené soudcovské lhůty, jde již o neodstranitelné vady, které brání,
s přihlédnutím k dispoziční zásadě, projednání a věcnému vyřízení. Se zřetelem k tomu,
že nebyly splněny podmínky řízení, krajský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítl.
Proti usnesení podal žalobce (dále též stěžovatel) kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uvedl žalobce (dále jen stěžovatel)
jako důvod podání svůj nesouhlas s rozhodnutím soudu o odmítnutí žaloby, které je podle
jeho názoru nezákonné. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení za něho jedná zvolený
právní zástupce a o jeho nečinnosti se dozvěděl až z napadeného rozhodnutí, přičemž sám
jako účastník řízení nebyl vyrozuměn soudem o prováděných úkonech. V důsledku toho
pak nemohl činit včas potřebné úkony a opatření k zabezpečení svého řádného zastupování,
když neměl dostatečné finanční prostředky na zaplacení odměny právního zastoupení.
Vzhledem k postavení cizince, jež neovládá český jazyk a není znalý práva, nevěděl, že může
při své osobní a sociální situaci požádat krajský soud o ustanovení zástupce z řad advokátů,
poučení o tom soudem se mu nedostalo a bylo tak zkráceno jeho právo na soudní ochranu.
V důsledku nezákonného odmítnutí žaloby byl stěžovatel zbaven možnosti projednání věci
před soudem a přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které vycházelo z nesprávných
skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení z hlediska příslušných ustanovení
§12, §14 a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Správní orgán vycházel z nedostatečných
a neúplných zjištění o stavu ochrany lidských práv v Bělorusku v době odchodu stěžovatele
ze země a z nesprávného hodnocení všech rozhodných skutečností, jeho odůvodněnému
strachu z pronásledování z hlediska podmínek dle ust. §12 zákona o azylu a nepřihlédl
ke skutečným politickým poměrům v Bělorusku, které náleží ke státům, jež nelze považovat
za bezpečnou zemi. Bez přihlédnutí k situaci v zemi původu a k postavení stěžovatele a jeho
mladému věku pak správní orgán nesprávně posoudil jako nedostačující důvod pro zjištění
politického přesvědčení stěžovatele jeho jednu účast na mítinku proti prezidentu L., když tato
jedna účast postačovala k tomu, že se stěžovatel dostal do evidence bezpečnostních a
policejních orgánů jako osoba se zaměřením proti vládnoucímu totalitnímu režimu.
Na podkladě nesprávného zhodnocení vyjádření stěžovatele a všech informací o poměrech
v ve státě, kde není zajištěna ochrana lidských práv a svobod je nesprávné zjištění správního
orgánu, že je stěžovatel bez politického přesvědčení a není u něho prokázán důvodný strach
z pronásledování. V návaznosti na uvedenou neúplnost a nesprávnost zjištění správního
orgánu je i nesprávné zhodnocení z hlediska humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu
a zjištění správního orgánu není podloženo objektivním hodnocením osoby stěžovatele,
podmínek pro svobodný život v zemi, která není bezpečnou. Stěžovatel považuje
za odůvodněné kasační důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. a navrhl,
aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc se krajskému soudu vrátila k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se
lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
V případech, kdy je předmětem kasační stížnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby,
lze v souladu ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přezkoumávat toliko jeho zákonnost.
V projednávané věci krajský soud žalobu stěžovatele odmítl pro neodstranění vad žaloby,
neboť neobsahovala konkrétní skutkové a právní důvody jejího podání. Krajský soud
se nezabýval podstatou věci, tedy tím, zda měl či neměl být stěžovateli udělen azyl, a zda
je rozhodnutí žalovaného z tohoto pohledu zákonné. Stěžovatel však v kasační stížnosti
uplatnil i další kasační důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a z obsahu
kasační stížnosti stěžovatele vyplývá, že je zaměřena i proti rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí žádosti o azyl. Námitky stěžovatele směřující do meritorního rozhodnutí
žalovaného však nejsou v případě odmítnutí návrhu (žaloby) relevantní a je tedy třeba
na tomto místě je odmítnout.
V dané věci byla žaloba podána výlučně v obecné rovině bez vymezení konkrétních
skutkových a právních důvodů jejího podání a bez zjevné souvztažnosti k předmětné věci.
Obecné vyjádření nesouhlasu, blíže nepopsaná tíživá životní situace a povšechný poukaz
na porušení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu nelze přezkoumávat, neboť soud by v rámci své
rozhodovací činnosti byl nucen provést daleko podrobnější přezkum, než by se žalobci
dostalo v případě konkrétních žalobních výtek. V situaci, kdy žaloba předmětné náležitosti
neobsahovala a žalobce resp. jeho zvolený právní zástupce nijak nereagoval na výzvu
krajského soudu k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
v prodloužené lhůtě, resp. až do data vydání napadeného usnesení, přičemž soud žalobce
současně poučil o tom, že nebude-li jeho výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení
o tomto podání odmítne, postupoval krajský soud v souladu se zákonem, když předmětné
podání žalobce odmítl.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou projednatelnosti žaloby, resp. podmínek postupu soudu podle ust. §37 odst. 2 a 3
s. ř. s. se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, rozsudku ze dne 6. 4. 2006, č. j. 8 Azs 86/2005 - 50, rozsudku ze dne
5. 2. 2004 č. j. 4 Azs 53/2003 - 45 (přístupno na www.nssoud.cz) či rozsudku ze dne ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, uveřejněný pod č. 113/2004 Sb. NSS. Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny
a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a proto kasační stížnost podle §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. b) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) odměna za převzetí a přípravu zastoupení
a písemné podání soudu ve výši 4200 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu