ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.170.2006
sp. zn. 5 Azs 170/2006 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: S. P., proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2006,
č. j. 56 Az 23/2006 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku II. se odmítá .
II. Kasační stížnost proti výroku I. se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Brně, jehož výrokem I. zamítl krajský soud návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského
soudu v Brně č. j. 56 Az 23/2006 - 24 ze dne 6. 6. 2006. Tímto usnesením krajský soud odmítl
návrh stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne
18. 1. 2006, č. j. OAM-2285/VL-20-ZA07-2005, kterým žalovaný zamítl žádost o azyl
stěžovatele jako zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Výrokem II. kasační stížností napadeného usnesení vyzval krajský soud
stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil nedostatek podání spočívající v tom, že není
zastoupen.
Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat tím, zda je kasační stížnost ve smyslu
ustanovení §104 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
přípustná. Pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně. Stěžovatel
v kasační stížnosti neuvedl proti kterému z výroků napadeného usnesení kasační stížnost
směřuje a proto ji bylo třeba posoudit jako stížnost proti oběma výrokům.
Pokud jde o výrok I., tak kasační stížnost směřující proti rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na ustanovení zástupce o advokáta je obecně přípustná.
Pokud jde o výrok II. napadeného usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván,
aby odstranil nedostatek podání spočívající v tom, že není zastoupen, je třeba poukázat
na §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., který stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Rozhodnutí, jimiž se pouze upravuje vedení řízení, jsou v zásadě usnesení vydaná
v průběhu řízení, která nemají vliv na rozhodnutí o věci samé. Jedná se tak o rozhodnutí,
u kterých odnětí možnosti brojit proti nim kasační stížností stěžovatele v jeho právech
účastníka řízení nikterak nezkracuje. V daném případě tak bylo výrokem II. upravováno
vedení řízení a kasační stížnost proti tomuto výroku je rovněž nepřípustná
[§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.] a Nejvyšší správní soud je nucen tuto odmítnout dle ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti proti výroku č. I. napadeného usnesení
se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížn ost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se oc hrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastník a již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud výrokem I. napadeného usnesení zamítl návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel neprokázal,
že jsou u něj splněny předpoklady pro to, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
když ve lhůtě stanovené soudem stěžovatel nezaslal krajskému soudu doklad o majetkových
poměrech. Krajský soud ke zjištění osobních a majetkových poměrů stěžovateli zaslal
dne 4. 9. 2006 výzvu spolu s příslušným formulářem a uložil stěžovateli 15 denní lhůtu
k doručení vyplněného formuláře. Zásilka byla stěžovateli doručena ve smyslu ustanovení
§50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, na který odkazuje ustanovení
§42 odst. 5 s. ř. s., uplynutím 3 denní úložní lhůty dne 11. 9. 2006. Stěžovatel své majetkové
poměry soudu v uložené lhůtě nedoložil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že s usnesením krajského soudu nesouhlasí,
protože se v průběhu azylového řízení několikrát změnil azylový zákon a stěžovatel
s ohledem na špatnou znalost českého jazyka neměl možnost tyto změny prostudovat. Uvedl,
že nedostal formulář – vzor 060. Pokusil se spojit s advokátem a nepovedlo se mu to. Nemá
žádnou práci a léčí se. Čeká pomoc od ČR. Za ubytování platí 1500 Kč. Proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a ustanovil mu právního zástupce
a tlumočníka. Současně požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž
sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zá sadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek .
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
V daném případě však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána,
aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to,
aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě
nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost
považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval
např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Námitku stěžovatele, že se v průběhu azylového řízení několikrát změnil azylový
zákon a stěžovatel s ohledem na špatnou znalost českého jazyka neměl možnost tyto změny
prostudovat, neshledal Nejvyšší správní soud přípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.), když zákon
o azylu případně jeho změny nebyly předmětem soudního rozhodnutí, a stěžovatel tak uvádí
jiné důvody, než které připouští §103 odst. 1 s. ř. s. Taktéž tvrzení stěžovatele, že se léčí,
nemá práci, snaží se spojit s advokátem a čeká pomoc od ČR, nesměřují do napadeného
rozhodnutí soudu. Tvrdí-li stěžovatel, že formulář potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech neobdržel, míří tím na nezákonnost napadeného usnesení,
lze odkázat na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, např. rozsudek č. j. 5 Azs 221/2005 - 49
ze dne 24. 2. 2006, rozsudek č. j. 3 Azs 300/2005 - 53 ze dne 9. 8. 2006, rozsudek
č. j. 4 Azs 408/2005 - 73 ze dne 30. 12. 2005 či rozsudek č. j. 6 Azs 82/2005 - 48
ze dne 14. 7. 2005, vše na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
O stěžovatelově podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a jednak
by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona
o azylu odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu