ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.26.2007
sp. zn. 5 Azs 26/2007 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: Y. C., zastoupené Mgr.
Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze, I. P. Pavlova 3, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2007,
č. j. 63 Az 153/2005 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo odmítnuto její
podání ze dne 13. 12. 2005, které označila jako žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 12. 2005, č. j. OAM-
2134/VL-20-04-2005. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně posoudil náležitosti
jejího podání ze dne 13. 12. 2005. Stěžovatelka je toho názoru, že předmětné podání
má náležitosti žaloby dle ustanovení §71 s. ř. s. Navrhuje usnesení zrušit a kasační stížnosti
přiznat odkladný účinek.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
V případech, kdy je předmětem kasační stížnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby,
lze v souladu ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přezkoumávat toliko jeho zákonnost.
Otázkou aplikace §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se ve svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud
opakovaně zabýval, a to s následujícím závěrem. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné /§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s./. V souzené věci
je však zřejmé, že žaloba stěžovatelky žádné žalobní body neobsahovala, když se tato omezila
na vyjádření nesouhlasu s napadeným rozhodnutím. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí
vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz druhá věta ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn,
a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není
však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění
těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS,
www.nssoud.cz). S tímto názorem se již dříve ztotožnil i Ústavní soud ve zmíněném nálezu
sp. zn. I. ÚS 164/97. Uvedl v něm, že žalobce sice může měnit rozsah, v němž rozhodnutí
správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody. Rozšiřovat je však může
pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. Po jejím uplynutí není možné
vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí. V daném případě
ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne
7. 12. 2005. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu dne 14. 12. 2005 (doručena
soudu dne 15. 12. 2005), tedy poslední den lhůty pro podání žaloby (§32 odst. 2 zákona
o azylu). Tento den taktéž uběhla lhůta pro rozšíření žalobních bodů ve smyslu ustanovení
§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud se tak v daném případě nemohl seznámit
s obsahem podání v době běhu lhůty, ve které by bylo možno vady podání odstranit a nemohl
taktéž postupovat ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak dospívá
k závěru, že krajský soud se v napadeném usnesení nikterak neodchyluje od výše uvedené
interpretace a aplikace ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu