ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.83.2007:45
sp. zn. 5 Azs 83/2007 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: G. V., zast. advokátem: JUDr.
Karlem Sochorem, Na Hradbách 2632/18, 701 00, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2007, č. j. 61 Az 86/2005 -
17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Karla Sochora, se sídlem Na Hradbách 2632/18, 701 00,
Ostrava, se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 28. 3. 2007, č. j. 61 Az 86/2005 - 17 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 7. 2005, č. j. OAM-1119/VL-07-12-2005, kterým byla jeho žádost
o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti
(ustanovení §104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí především s tvrzením
soudu, že důvody, pro které opustil zemi svého původu, tak jak je uváděl při své žádosti
o azyl, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu; nesouhlasí s tím, že neuvedl
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud
opominul skutečnost, že stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení, že se v zemi původu
obával o svůj život, byl donucen odvézt svou rodinu do bezpečí a sám byl nucen opustit svou
zemi, kde se nemohl domoci svých práv a bezpečí. Musel také ukončit své podnikání –
provoz sportovní školy. Tedy se obával pronásledování. Stěžovatel se tak domnívá, že jeho
žádost nebyla posouzena objektivně, přihlédlo se pouze k některým uvedeným důvodům.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu
objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.),
řádné zastoupení (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů
nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé
je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
S blíže neupřesněným tvrzením stěžovatele, že se v zemi původu obával o svůj život a byl
nucen odvézt svou rodinu do bezpečí, se Nejvyšší správní soud již vypořádal např. v rozsudku
ze dne 16. 8. 2006, č. j. 3 Azs 301/2005 - 78 (přístupno na www.nssoud.cz), ve kterém bylo
konstatováno, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“ a rovněž např.
v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 – „Obecné tvrzení stěžovatele
o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání
existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými
problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu“
(publ. www.nssoud.cz).
S obdobnou situací se Nejvyšší správní soud vypořádal i např. v rozhodnutí ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 - „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny.“
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že jak správní orgány, tak krajský soud,
přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a zjistily dostatečně skutkový stav.
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 2100 Kč za jeden
úkon právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a 1 x 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy
odměna advokáta činí 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu