ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.208.2006
sp. zn. 6 Azs 208/2006 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: T. H. D., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování:
Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56
Az 36/2006 - 26 ze dne 27. 4. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 68/LE - PA03 - PA03 - 2006 ze dne 1. 2. 2006, kterým byla jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), zamítnuta jeho žádost o udělení azylu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel především skutečnost, že došlo
ke zkrácení jeho práv v důsledku porušení ust. §12 a §14 zákona o azylu. Stěžovatel má
důvodné obavy, že mu hrozí v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních
orgánů. Již v žalobě bylo uvedeno, že správní orgán si neopatřil dostatek podkladů, aby mohl
o žádosti objektivně rozhodnout. Na straně správního orgánu přitom je, aby si pro žadatelem
tvrzené skutečnosti obstaral takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout,
zda skutečnosti tvrzené žadatelem mohou, či nemohou zakládat důvodné obavy
z pronásledování. Ve vztahu k problematice prokazování faktů a důkazního břemene odkazuje
na čl. 195. – 219. Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992. Žalovaný ani krajský
soud nepřihlédli ke zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2003 a 2004, které udávají vážné porušování lidských práv v zemi.
Důvody k zatýkání bývají politické a náboženské názory, natož pak situace, kdy občan
nesouhlasí s výkonem vojenské služby a morálně ho odmítá. Podmínky věznění jsou přitom
drsné a soudnictví neposkytuje spravedlivý a rychlý proces. V závěru se stěžovatel ohrazuje
proti tomu, že žalovaný ani soud dostatečně nezkoumali možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu. Nutno ještě uvést, že vlastním důvodem
k odchodu ze země původu byla tíživá ekonomická situace. Stěžovatel se v zemi původu živil
jako zemědělec, což bylo dle jeho slov pouze na přežití.
Krajský soud v Brně po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
(www.nssoud.cz – viz i další citovaná rozhodnutí NSS). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
se Nejvyšší správní soud zabýval jednotlivými kasačními námitkami. Stěžovatel uplatňuje
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejprve k námitce zkrácení jeho práv
v důsledku údajného porušení ust. §12 zákona o azylu, v kontextu s vylíčením celkové
situace v zemi původu stěžovatelem (zejména poukazy na porušování lidských práv):
ustanovení §12 zákona o azylu vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá
nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu
neprojevená, takovýmto důvodem není, jak již bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40.
Ustálená judikatura již dostatečně ozřejmila, že žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděné ekonomické důvody nejsou azylovým důvodem (např. rozsudek NSS ze dne
30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43). K námitce stěžovatele, že žalovaný ani krajský soud
nepřihlédli ke zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2003 a 2004, které udávají vážné porušování lidských práv v zemi,
je nutno uvést následující: jak již Nejvyšší správní soud dříve opakovaně judikoval,
jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, není posouzení politické situace a stavu
dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, nezbytné (rozsudek NSS
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38).
Dále stěžovatel uplatňuje řadu námitek ve vztahu k údajnému nedostatečnému
dokazování ve věci, s tím, že jako účastník azylového řízení měl jen omezené možnosti
pro zajištění důkazů o svých tvrzeních. K těmto námitkám procesního charakteru,
které se v nepříliš konkretizované podobě prolínají celou kasační stížnosti, je třeba nejprve
konstatovat, že jsou značně nejasné - chybí zde podstatná náležitost: uvedení konkrétní
nezákonnosti, které se měly orgány dopustit, s odkazem a vazbou na konkrétní údajně
nedostatečný, či vadně zjištěný skutkový stav. V této souvislosti je nutno poukázat
na rozsudek ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58. K vlastní argumentaci stěžovatele
vůči dokazování v daném případě je nutno uvést, že podle souladné předchozí judikatury
NSS je povinností správního orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona
však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32
správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
K dostatečnosti podkladů lze pro úplnost odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 Azs 223/2004, nebo sp. zn. 5 Azs 22/2003.
Nejvyšší správní soud tedy v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí v posouzení
procesní stránky případu pochybení neshledal, navíc v části tohoto žalobního bodu,
která se dovolává Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, nutno podotknout, že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy
vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto směru lze poukázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005.
V závěru podané kasační stížnosti stěžovatel argumentuje tím, že správní orgán,
a následně i krajský soud se nezabývaly možností udělení azylu z humanitárních důvodů.
Nejvyšší správní soud k citované námitce konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu není vůbec
zkoumána možnost udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Obdobnými
či totožnými námitkami se Nejvyšší správní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí,
pro příklad lze uvést rozsudek ze dne 16. 11. 2005, č. j. 3 Azs 414/2004 - 45, nebo rozsudek
ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3 Azs 208/2005 - 50.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107
s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam,
kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu