ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.209.2006
sp. zn. 6 Azs 209/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové
a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ch. X. S., zastoupen Mgr.
Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2006,
č. j. 60 Az 19/2005 - 18,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2006, č. j. 60 Az 19/2005 - 18,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2005, č. j. OAM - 98/VL - 07 - HA18 - 2005,
byla žalobcova (dále jen „stěžovatel“) žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Podle žalovaného stěžovatel požádal o azyl, aby se vyhnul možnému vyšetřování
ve vlasti v souvislosti s jím způsobeným úmrtím neznámých osob, přičemž žádné problémy
s policií neměl, a rovněž proto, aby si legalizoval pobyt na území České republiky. Zmíněné
skutečnosti nelze dle názoru žalovaného považovat za důvody relevantní pro udělení azylu.
Vzhledem k tomu, že posoudil žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16
zákona o azylu, neposuzoval pro nadbytečnost splnění podmínek pro udělení azylu dle §13
a §14 zákona o azylu a nehodnotil překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona,
neboť jejich aplikace se váže na aplikaci §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito
nebylo.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, v níž pouze
uvedl, že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí a výrok rozhodnutí napadá v rozsahu výroku
o zamítnutí žádosti o udělení azylu. Dle stěžovatele žalovaný porušil §3 odst. 3 a odst. 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
jakož i §12 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž základě tvrdí výše
uvedená porušení zákona, odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požádal, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.
Krajský soud stěžovatelovu žalobu rozsudkem blíže označeným v záhlaví zamítl.
Dospěl k závěru, že v průběhu řízení o udělení azylu neuvedl žádné relevantní důvody
pro udělení azylu z hlediska zákona o azylu. Konstatoval, že žalovaný měl v průběhu
správního řízení dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti žádosti stěžovatele o udělení
azylu. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a proto byly
podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona zcela splněny Podle krajského soudu se žalovaný žádostí stěžovatele zabýval
odpovědně a svědomitě, vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. V odůvodnění měl
za to, že se krajský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení tak, aby byl zjištěn
skutečný stav věci bez důvodných pochybností. Uvedl, že v České republice hledá ochranu
před možným pronásledováním čínskými policejními orgány. Dle názoru stěžovatele krajský
soud nezkoumal, zda v jeho případě nebyly splněny podmínky dle §14 zákona o azylu,
a domnívá se, že zde jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení azylu
z humanitárních důvodů. Stěžovatel výslovně uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil, a požádal o přiznání odkladného
účinku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatel svým účelovým
jednáním vstupem do azylové procedury zneužívá institutu azylu. Popřel oprávněnost kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, zejména na podání stěžovatele
a své vlastní rozhodnutí. S ohledem na nedůvodnost kasační stížnosti navrhl její zamítnutí
a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž shledal, že stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel je zastoupen
advokátkou a kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel obsahem
své kasační stížnosti míří na stižní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a Nejvyšší
správní soud shledává kasační stížnost obecně přípustnou.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná, přezkoumal Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti, jak to stanoví
§109 odst. 2, 3 s. ř. s. Při přezkumu rozhodnutí krajského soudu však shledal vady,
ke kterým musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud
totiž podle citovaného ustanovení není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení
před soudem zmatečné, nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ze soudního spisu Nejvyšší
správní soud zjistil, že žaloba stěžovatele zcela postrádá jakákoli konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech ve správním řízení a rovněž právní výtky k rozhodnutí správního orgánu,
neboť jednotlivá citovaná ustanovení zákona o azylu a správního řádu nejsou přiřazena
k žádným konkrétním skutkovým tvrzením. Ve stěžovatelově žalobě absentoval řádný žalobní
bod.
Krajský soud přitom tuto obecně koncipovanou žalobu bez konkretizace žalobních bodů
přezkoumal, přičemž usoudil, že stěžovatelovo podání je žalobou obsahující řádný žalobní
bod, a její žalobu meritorně posoudil.
S tímto postupem krajského soudu se nemůže Nejvyšší správní soud ztotožnit. Je
přesvědčen, že žaloba pro absenci řádného žalobního bodu nemohla být přezkoumána.
Zásadního procesního pochybení se krajský soud dopustil tím, že neprovedl příslušný úkon,
jímž by dal stěžovateli možnost tuto vadu žaloby řádně odstranit.
Nejvyšší správní soud musí poukázat na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, (www.nssoud.cz), v němž se zcela jasně vyslovil k povaze žalobního
bodu, přičemž shrnul svou dosavadní judikaturu v této otázce. Při výkladu ustanovení §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak jasně formuloval závěr, že „podle tohoto ustanovení žaloba
kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; podle písm. e) pak též musí být uvedeno,
jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Ustanovení §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu)
konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry,
vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší
judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5).
Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových
dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.
Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz
na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
Nelze se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu porušených ustanovení správního
řádu soud žalobu může projednat v takto obecných mezích, tedy z hlediska,
zda nebyla porušena označená ustanovení správního řádu. Takový přezkum by nemohl
být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval
za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými ustanoveními
správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit zda ustanovením
zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel úplně zkoumat vydané
rozhodnutí.
K žalobě postrádající skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo žalobci podrobnějšího
přezkumu, než pokud by jimi byl rozsah přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu
hmotněprávního by nedostatek skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz
na ustanovení právního předpisu znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek
jeho naplnění, což je nereálné. Nakonec pak by akceptace podobných nedostatků žalobních
bodů vedla k popření povinnosti žalobní body označit.“
Za této situace trpělo stěžovatelovo podání doručené soudu dne 3. 2. 2005 vadou
podání, neboť šlo svou povahou o žalobu blanketní, tedy neúplnou. Bylo proto namístě zvolit
postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatele vyzvat k odstranění vad tohoto podání, uvést,
jakým způsobem mají být vady odstraněny, a poučit jej, jaký bude mít jeho případná
nečinnost procesní následek (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 10.2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, www.nssoud.cz). Lhůta pro doplnění
podání pak byla omezena lhůtou pro podání žaloby. Jak je zřejmé ze soudního i správního
spisu, krajský soud tak neučinil. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel převzal
do svých rukou dne 2. 2. 2005, přitom byla soudu doručena dne 3. 2. 2005, tedy již první den,
kdy začala běžet zmíněná lhůta. Stěžovateli zbývala tedy celá lhůta k podání žaloby, která je
v jeho případě sedmidenní (§32 odst. 2 písm. a/ zákona o azylu), a současné komunikační
prostředky umožňují, aby se soud o výzvu k odstranění vad alespoň pokusil.
Postup krajského soudu nelze akceptovat. Nejvyšší správní soud sice opakovaně
dospěl k závěru, že není třeba žalobce vyzývat k odstranění vady žaloby spočívající
v naprosté absenci žalobního bodu, uplynula-li již lhůta pro podání žaloby ve smyslu
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, www.nssoud.cz), zároveň však již vícekrát judikoval
v tom smyslu, že pokud tato lhůta běží, je třeba k takové výzvě přistoupit
(zejména je třeba vyzdvihnout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2006,
č. j. 5 Azs 311/2005 - 44, www.nssoud.cz, který jasně konstatuje, že seznámil-li se krajský
soud s obsahem žaloby zjevně v době běhu lhůty, ve které lze vady podání odstranit, bylo
jeho povinností vyzvat k odstranění vad podání v rozsahu nezbytném k tomu, aby ve věci
mohl rozhodnout, nikoliv se pokoušet zabývat se věcí meritorně.).
Pokud jde o otázku, jak rychle a jakými způsoby má soud ve správním soudnictví
účastníka vyzvat, aby odstranil vadu žaloby spočívající v absenci žalobních bodů, Nejvyšší
správní soud považuje za případné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003
ve věci sp. zn. II. ÚS 392/01 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek č. 30, nález č. 48, str. 17). V této věci Ústavní soud konstatoval, že i zbývající lhůta
v délce 5 dnů, byť je značně krátká a byť v případě projednávaném Ústavním soudem byla
do ní zahrnuta i sobota a neděle (sic!), neznemožňuje soudu, aby účastníka vhodným
způsobem vyzval k odstranění vad (Ústavní soud jmenuje i například telegrafický kontakt
či předvolání účastníka, aby odstranil vady do protokolu). Krajský soud měl stěžovatele řádně
a neprodleně vyzvat k odstranění vad žaloby spolu s řádným poučením, jak tyto vady
odstranit, nebo se o to alespoň pokusit. Pokud tak neučinil bez přijatelných důvodů a místo
toho se přezkoumal neprojednatelnou žalobu meritorně, zatížil řízení vadou, k níž musel
Nejvyšší správní soud přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se krajský soud při svém rozhodování dopustil
výše uvedeného pochybení, proto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je vázán právním názorem zde vysloveným (§110
odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu