ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.255.2006
sp. zn. 6 Azs 255/2006 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. V. , zastoupen
Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 4, adresa pro
doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2006, č. j. OAM -
388/LE - C06 - C09 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č. j. 46 Az 20/2006 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátu Mgr. Umaru Switatovi, se při znává odměna
ve výši 2856 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti výše uvedenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž mu byla
zamítnuta žádost o udělení azylu podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), jako nedůvodná zamítnuta. Žalovaný své rozhodnutí zdůvodnil
tím, že ze spisových materiálů a výpovědi stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění ačkoli mohl požádat o udělení azylu
již dříve. Žalovaný považuje žádost stěžovatele o udělení azylu za účelovou.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatel uplatňuje důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Vytýká krajskému soudu, že se ztotožnil
s nesprávným právním posouzením zjištěného skutkového stavu správním orgánem
a nesprávně posoudil stěžovatelovu žádost o azyl. Dále namítá vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisu nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o říz ení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost. Rovněž důkazy, které si správní orgán opatřil před vydáním rozhodnutí stěžovatel
nepovažuje za dostatečné, což dle jeho názoru vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatel v průběhu řízení uvedl, že svoji vlast opustil v lednu 2004 za prací,
protože si vypůjčil peníze na léčbu manželky u příslušníků náboženské sekty Subotniků-
Padesátníků a tento dluh nebyl schopen ve své vlasti splácet. Příslušníci zmíněné sekty po
stěžovateli požadovali splacení dlužné částky a také se vyhrožováním domáhali,
aby přestoupil na jejich víru. Z těchto důvodů se stěžovatel obává návratu do vlasti. Žádné
další relevantní argumenty svědčící pro přijatelnost kasační stížnosti nebyly v průběhu řízení
stěžovatelem uplatněny.
Z výpovědi stěžovatele a z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel opustil
svoji vlast z jiných než azylově relevantních důvodů. Na území České republiky pobývá
již od roku 2004 a žádost o udělení azylu podal až 10. 5. 2006, krátce po té, co mu bylo dne
23. 4. 2006 uloženo rozhodnutím Policie ČR správní vyhoštění.
K stěžovatelovým námitkám, které byly uplatněny v kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud odkazuje na vlastní jednotnou judikaturu, lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, kde je konstatováno, že obecné tvrzení stěžovatele o obavách
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se v zemi původu neobrátil se svými problémy
na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.
Dále Nejvyšší správní soud také považuje za vhodné poukázat na rozsudek ze dne
12. 1. 2005, sp. zn. 4 Azs 300/2004, kde konstatuje, že „byla-li žádost o azyl podána až poté,
co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného
posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.“
K námitkám stěžovatele týkajících se porušení ustanovení správního řádu žalovaným
může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou dokazování a rozsahu zjišťování
skutkového stavu v azylovém řízení ve skutkově obdobných případech, jako je jeho,
se zabýval obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu
jiných soudů, s níž se ztotožňuje. Za všechny je možné odkázat zejména na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41 (www.nssoud.cz).
Nadto Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že žalovaný v případě, že zjistil naplnění
skutkových okolností, jež opravňují k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost, neměl
a nemohl jakkoliv zvažovat možnou existenci azylově relevantních důvodů ve smyslu
ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu. K tomu budiž jmenována rovněž již ustálená
judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 (www.nssoud.cz). Stěžovatel sám přitom nijak skutková
zjištění vedoucí k aplikaci ustanovení §16 zákona o azylu v jeho případě nijak
nezpochybňuje.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura správních soudů poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
podané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje
od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 46 Az 20/2006 - 37 ze dne 13. 10. 2006 ustanoven zástupcem advokát Mgr. Umar Switat.
Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 2100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem 2400 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o částku odpovídající dani, kterou je
tento zástupce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. o 456 Kč. Ustanovenému zástupci se přiznávají
náhrady nákladů v celkové výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu