ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.7.2007
sp. zn. 6 Azs 7/2007 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: B. N. E.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2006,
č. j. 63 Az 71/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 5. 2005, č. j. OAM - 877/VL - 10 - HA08 - 2005, kterým byla
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“) zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. O nákladech řízení
bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatelka porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu a §12 a §14 zákona o azylu.
Krajský soud dále dle jejího názoru řízení silně formalizoval, přičemž se ani nezabýval
skutečností, zda stěžovatelce nebyly kladeny otázky vedoucí pouze k odpovědím,
kterými by sama stěžovatelka vyloučila aplikaci §12 zákona o azylu. Stěžovatelka
se přitom domnívá, že důvody, které ji vedly k odchodu z vlasti jsou dostatečné pro udělení
azylu z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Dále se měl správní orgán,
a následně i krajský soud zabývat především možností udělení azylu z humanitárních důvodů,
což neučinil. Závěr soudu, že zjevně nedůvodná žádost vylučuje udělení humanitárního azylu,
je dle stěžovatelky nesprávný. Tento způsob výkladu poškozuje účastníky řízení a je
v přímém rozporu s §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Současně stěžovatelka
požádala o přiznání odkladného účinku. Pro úplnost je třeba dodat, že vlastním důvodem
k odchodu z vlasti byly existenční potíže stěžovatelky spojené s nemožností najít si práci.
V daném případě byla žádost stěžovatelky zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka vůbec neuváděla skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Kasační stížnost podala účastnice řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského
soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení řady
vyjmenovaných zákonných ustanovení zejména procesního charakteru. K těmto námitkám je
však třeba uvést, že jsou zcela obecné a nekonkrétní a chybí zde nezbytná náležitost: osvětlení
důvodů kasační stížnosti v tomto bodě žaloby s vazbou na skutkový stav a konkrétní části
spisového materiálu a specifikování nezákonnosti, které se měly orgány konkrétně dopustit.
Taková neurčitá tvrzení nelze věcně projednat. V této souvislosti je nutno poukázat
na rozsudek sp. zn. 2Azs 92/2005, který dostatečně osvětlil problematiku nekonkrétních
žalobních tvrzení.
Část kasační argumentace dále nebyla stěžovatelkou uplatněna v řízení o žalobě.
K námitce, že soud se nezabýval skutečností, zda stěžovatelce nebyly kladeny otázky
sugestivní, či jinak vedoucí k zavádějícím odpovědím, nutno uvést, že tyto důvody
stěžovatelka v řízení před soudem vůbec neuplatňovala. Takové námitky jsou pak nepřijatelné
podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány.
Za těchto okolností se kasační námitky redukují na zpochybnění posouzení právních
otázek soudem, které z kasační stížnosti jediné vyplývá. Stěžovatelka se domnívá, že důvody,
které ji vedly k odchodu z vlasti, jsou dostatečné pro udělení azylu z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu. Otázkou daného azylového důvodu se Nejvyšší správní
soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích rozsudků.
Podle rozsudku NSS č. j. 6 Azs 12/2003 - 49 je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok
na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Ekonomické a existenční problémy v zemi původu žadatelky o azyl nejsou důvodem
pro udělení azylu, jak již bylo opakovaně judikováno (např. rozsudkem NSS
č. j. 4 Azs 334/2005 - 90).
Za nesprávný považuje stěžovatelka dále závěr soudu, že zjevně nedůvodná žádost
vylučuje udělení humanitárního azylu. K tomu lze uvést následující: obdobnou situací,
jako je tomu v posuzovaném případě, se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně
zabýval v řadě svých předchozích rozsudků. Dospěl v nich k ustálenému závěru, že v případě
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona
o azylu není vůbec zkoumána možnost udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu. Pro příklad lze uvést rozsudek č. j. 3 Azs 414/2004 - 45 nebo rozsudek
č. j. 3 Azs 208/2005 - 50. Správní orgán totiž v rozhodnutí vycházel z ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel ani neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Uvedená kvalifikace
ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny
podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně
posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona
o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprováděl-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
neboť vycházel z toho, že stěžovatelka vůbec netvrdí své pronásledování, pak je
i jakýkoliv výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu výrokem nadbytečným.
Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárních důvodů, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Jak již bylo výše uvedeno,
v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodu zjevně nedůvodné
žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly zjišťovány
(nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu