ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.78.2006
sp. zn. 7 Afs 78/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3,
za účasti JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce D. h., a. s., v likvidaci,
zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava a
Přívoz, Poštovní 2, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004 - 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004 - 32 zrušil
rozhodnutí stěžovatele ze dne 14. 11. 2003, č. j. 11885/120/2003, kterým bylo zamítnuto
odvolání správce konkursní podstaty úpadce D. h., a. s. „v likvidaci“ (dále jen „účastník“)
proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I. ze dne 13. 8. 2003,
č. j. 117208/03/388915/5039, jímž byla zamítnuta žádost účastníka o vrácení přeplatku na
dani z příjmů právnických osob ve výši 316 819 Kč. Tímto rozsudkem krajský soud současně
zrušil i rozhodnutí správce daně a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Krajský soud při
svém rozhodování vyšel z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 a ze
dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z nichž vyplývá, že ustanovení §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen „zákon o konkursu
a vyrovnání“) je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, ale též veřejnoprávních pohledávek. Zákon o konkursu a vyrovnání
má tedy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanovení §59 odst. 3 písm. e), §40
odst. 11 a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“). Dále krajský soud poukázal také na to, že i Nejvyšší
správní soud ve své současné rozhodovací praxi vychází z judikatury Ústavního soudu,
považuje ji za závaznou a ke stejnému postupu zavázal i obecné soudy (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 Afs 114/2004 - 50).
Stěžovatel v kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě
uvedl, že podle jeho názoru došlo ze strany krajského soudu k pochybení, a je proto dán
důvod pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Krajský soud stěžovateli neprávem vytýkal, že postupoval v rozporu s
ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, a tedy i provedení
nepřípustného započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. V této souvislosti
stěžovatel odkázal zejména na ustanovení §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků,
podle něhož je správce daně povinen i po prohlášení konkursu na majetek úpadce postupovat
podle předpisů upravujících správu daní, tedy i podle ustanovení §64 zákona o správě daní a
poplatků. Toto ustanovení striktně stanoví podmínky pro výplatu přeplatku na dani daňovému
subjektu a určuje, kdy se jedná o přeplatek vratitelný a kdy nikoliv. Pokud by správce daně
nepostupoval podle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, dopustil by se
porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem podle
výkladu Ústavního soudu by správce daně porušil i ustanovení §2 odst. 8 zákona o správě
daní a poplatků, protože by zvýhodnil jednu skupinu daňových subjektů – úpadců. Právní
vztah mezi státem a daňovým subjektem je však vztahem veřejnoprávním založeným na
nerovnosti stran a pohledávky a závazky vzniklé z tohoto vztahu jsou taktéž veřejnoprávního
charakteru. Daň je podle ustanovení §59 odst. 3 písm. e) zákona o správě daní a poplatků
možné uhradit i přeplatkem na jiné dani. Převedením přeplatků dochází k úhradě splatné daně
a nikoli k započtení ve smyslu soukromoprávním. Vztah zákona o konkursu a vyrovnání a
zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za vztah speciální a obecné normy. Je tomu
tak proto, že tato zásada se uplatňuje tam, kde právní normy stejné síly upravují tutéž oblast
právních vztahů, ale v různém rozsahu. O takový případ však v této věci nejde, neboť
ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání a ustanovení §64 zákona o
správě daní a poplatků neupravují tutéž oblast právních vztahů. Proto stěžovatel navrhl, aby
byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu
považuje za věcně správný a kasační stížnost shledává nedůvodnou. Správce daně není vázán
pouze zákonem o správě daní a poplatků, ale i ostatními prameny práva, tedy i zákonem o
konkursu a vyrovnání. S odkazem na nálezy Ústavního soudu zdůraznil, že již došlo
k ustálení právní praxe v tom, že z hlediska práva jednoduchého je nutné upřednostnit rovnost
věřitelů v konkursním řízení před fiskální politikou státu. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud musí především poukázat na konstantní judikaturu Ústavního
soudu (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97), která zdůrazňuje, že jedním z principů představujícím součást práva
na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 1 Ústavy), jenž vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s., v němž jsou na straně jedné kogentním způsobem předepsány náležitosti rozsudku,
na straně druhé již nikoliv obsahové náležitosti odůvodnění tohoto rozhodnutí. V případě
odůvodnění rozsudku správního soudu je tak třeba, s ohledem na specifika správního
soudnictví, použít přiměřeně ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (§64 s. ř. s.). V odůvodnění
rozsudku proto musí správní soud mimo jiné i přiměřeným způsobem jasně a stručně vyložit,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinil
závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Současně musí dbát na to,
aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Tyto principy nalézají odraz též v judikatuře
Nejvyššího správního soudu, která vychází z toho, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Jinak by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a nedávalo by dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí správního soudu proto musí být především
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč
námitky tohoto účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. To platí zejména tehdy,
jde - li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, uveřejněný pod č. 589/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52; oba též dostupné na www.nssoud.cz.).
Odůvodnění:
napadeného rozsudku krajského soudu neodpovídá zákonu ani uvedeným
ústavněprávním principům. Krajský soud ve svém rozsudku konstatuje obsah napadeného
rozhodnutí stěžovatele, obsah žaloby, vyjádření stěžovatele, a pokud jde o právní názory
a soudní praxi, poukázal na složitý vývoj judikatury, resp. vyjmenoval judikaturu Nejvyššího
soudu, sjednocující stanovisko Nejvyššího správního soudu a dva nálezy Ústavního soudu,
na něž odkázal. Svou úvahu a právní závěry pak uzavřel jen konstatováním, že ustanovení §
14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, který
zakotvuje nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, ale též veřejnoprávních
pohledávek a že zákon o konkursu a vyrovnání má přednost před úpravou obecnou obsaženou
v ustanovení §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona o správě daní a
poplatků.
Z uvedeného je patrno, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pohyboval
ve velmi obecné rovině, aniž vztáhl závěry v něm uvedené na daný případ, jímž se měl
zabývat. Krajský soud se konkrétně nezabýval žalobními námitkami (§75 odst. 2 s. ř. s.) a
přesto, že žalobě vyhověl, v podstatě jenom odkázal na nálezy Ústavního soudu a stávající
judikaturu Nejvyššího správního soudu, z nichž dovodil nepřípustnost kompenzace
pohledávek a povahu zákona o konkurzu a vyrovnání jako speciálního právního předpisu.
Zcela však chybí, na základě jakých úvah krajský soud posuzoval a přezkoumal žalobní body.
V odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečně vyloženo, co bylo předmětem
prováděného soudního přezkumu, jaká byla jeho podstata, jaké skutkové okolnosti vyplynuly
z obsahu správního spisu a zejména jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po
právní stránce. Byť je Nejvyššímu správnímu soudu problematika věci i uvedená judikatura
známa, odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je ve smyslu zákona
nepřesvědčivé a prakticky znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby se náležitým
způsobem vypořádal se stížními námitkami. Napadený rozsudek krajského soudu je proto
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z důvodu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se tak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat
hmotněprávní podstatou věci.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu věcí zabýval, při vyhotovování
rozsudku vycházel z uvedených ústavních principů a ustanovení §52 s. ř. s. a přiměřeného
použití ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a vydal tak rozhodnutí, které bude přezkoumatelné
a odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve
zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2, první věta s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu