ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.122.2006
sp. zn. 7 Azs 122/2006 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky S. D., zastoupené
Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 59 Az 58/2005 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 59 Az 58/2005 - 16 zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 4. 2005,
č. j. OAM-690/VL-10-12-2005, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu. Další procesní postup v rámci správního soudnictví proto nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb., s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho
výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází - li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl
nepochybně stejný závěr. Je - li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud
posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nesprávné
posouzení právní otázky spatřuje v tom, zda v jejím případě byly naplněny podmínky použití
ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu ve spojení s porušením ust. §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především poukázala na to, že v žádosti o udělení
azylu a také v žalobě opakovaně jako příčinu odchodu ze země původu uvedla obavu o svůj
život z důvodu násilí manžela a neschopnosti Ukrajiny poskytnout jí před manželem
potřebnou ochranu. Neviděla proto jinou cestu, jak setrvat v bezpečí, než požádat o udělení
azylu v České republice. Jelikož o azyl požádala v prvé řadě proto, že se obávala zabití
ze strany agresivního manžela a nikoliv hrozícího vyhoštění, aplikace ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a zamítnutí její žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné nebylo opodstatněné. Proto se také dostavila dobrovolně do azylového zařízení
v Z. u B., aby zde požádala o udělení azylu a byla v bezpečí. Ministerstvo i krajský soud tudíž
podřadily její jednání jiné právní normě než kterou měly správně použít. Stěžovatelka
přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v aplikaci Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
konkrétně článku 31 (zákaz trestání uprchlíků) a čl. 33 (zákaz vyhoštění jakýmkoli způsobem)
a v nezbytnosti stanovit mantinely, které by zabránily libovůli správních orgánů při
rozhodování podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Každému uprchlíkovi bez
dokladů, byť má při opuštění země původu strach o život, hrozí správní vyhoštění a posouzení
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné.
Krajský soud při rozhodování o žalobě stěžovatelky vzal v úvahu judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, podle něhož „Byla - li žádost o azyl podána až poté, co bylo
rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu
věci vztahující se k důvodům udělení azylu“. Jestliže stěžovatelka vstoupila na území České
republiky dne 18. 8. 2004 s vízem na pobyt v délce 10 dnů, poté na území republiky pobývala
delší dobu zcela vědomě nelegálně a o udělení azylu požádala až dne 7. 4. 2005, tedy poté,
co jí bylo rozhodnutím ze dne 31. 3. 2005 uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 3 roků
a lhůtou k vycestování z území České republiky do 7. 4. 2005, je již z toho zřejmé,
že o udělení azylu požádala s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Ostatně stěžovatelka
sama v žádosti o udělení azylu uvedla, že jelikož jí bylo uděleno správní vyhoštění
a má strach bydlet u tety, přišla do azylového zařízení žádat o azyl. V podstatě totéž
pak uvedla při pohovoru dne 13. 4. 2005. Doba nelegálního pobytu stěžovatelky na území
České republiky, během níž měla možnost se svobodně a volně pohybovat, byla
též dostatečně dlouhá k tomu, aby mohla požádat o udělení azylu dříve, měla - li o jeho
udělení skutečný zájem, než jí bylo uloženo správní vyhoštění.
Stížní námitka o tvrzené neschopnosti Ukrajiny poskytnout stěžovatelce potřebnou
ochranu před manželem je nepřípustná podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., protože tuto
neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ačkoliv
tak učinit mohla. Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, uveřejněný pod č. 419/2004 Sb., rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž zaujal právní názor, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové
námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu,
aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“.
Ministerstvo i krajský soud proto rozhodly věcně správně a se zřetelem na uvedenou
judikaturu jsou námitky stěžovatelky, že krajský soud měl aplikovat jinou právní normu
než kterou použil, zcela nedůvodné. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné
v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání namítané stěžovatelkou a týkající se řízení o správním
vyhoštění a zcela obecně tvrzené možnosti zneužití ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu. Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl - li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu