ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.158.2006
sp. zn. 7 Azs 158/2006 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele R. L., zastoupeného
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 45, za účasti Ministerstva
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2006, č. j. 59 Az 94/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 59 Az 94/2005 - 30 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 7. 2005,
č. j. OAM-1235/VL-19-04-2005, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16, odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu. Další procesní postup v rámci správního soudnictví proto nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad
tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel podává kasační
stížnost z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
především namítal, že krajský soud nehodnotil po skutkové a právní stránce žalobní námitky
vznesené proti správnímu rozhodnutí a vynechal hodnocení ostatních důkazů obsažených
ve správním spise. Není proto jasné, které okolnosti z těchto důkazů, včetně zpráv
Ministerstev zahraničních věcí USA a České republiky, vzal jako relevantní při posuzování
situace v zemi původu a zejména ty z nich, které hovoří v jeho prospěch.
Z obsahu žaloby především nelze vůbec dovodit, jaké skutkové a právní výhrady
ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel uplatňuje proti napadenému
správnímu rozhodnutí. V žalobě totiž pouze namítal, že ve správním řízení byla
„věc posouzena povrchně a nedostatečně prostudována“. Jiné námitky v žalobě neuplatnil.
Krajský soud přesto zcela nadstandardně přezkoumal napadené správní rozhodnutí věcně,
ačkoliv měl toto rozhodnutí přezkoumat jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Krajský soud při rozhodování o žalobě stěžovatele vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, v němž
byl vysloven právní názor, že „I. Předpokladem zrušení napadeného rozhodnutí správního
orgánu krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je uplatnění vady správního
řízení v řízení před krajským soudem ve formě žalobního bodu. II. Žalobní body musí podle
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné. Žalobním bodem však
není uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska
skutkových důvodů jen obecně odkázáno na spisový materiál“. Nejvyšší správní soud
odkazuje i na rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, který byl uveřejněn
pod č. 488/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž mimo jiné vyslovil,
že „Žalobní body (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) musí obsahovat jak právní, tak i skutkové
důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné“. Za tohoto stavu proto nemůže obstát stížní námitka, že krajský
soud nehodnotil po skutkové a právní stránce žalobní námitky vznesené proti správnímu
rozhodnutí, neboť stěžovatel žádné relevantní žalobní námitky ani v žalobě neuplatnil. Stejné
úvahy a odkazy na judikaturu platí i pokud jde o stížní námitku, že krajský soud vynechal
hodnocení ostatních důkazů obsažených ve správním spise, a není proto jasné, které okolnosti
z těchto důkazů, včetně zpráv Ministerstev zahraničních věcí USA a České republiky, vzal
jako relevantní při posuzování situace v zemi původu a zejména ty z nich, které hovoří
ve prospěch stěžovatele. Jelikož žaloba neobsahuje vůbec žádné námitky týkající
se hodnocení ostatních relevantních důkazů ministerstvem při posuzování situace v zemi
původu, včetně zpráv Ministerstev zahraničních věcí USA a České republiky, nemohl
se krajský soud touto výtkou rovněž zabývat (§75 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel podle krajského
soudu sám uvedl, že Alžírsko opustil z důvodu značných ekonomických potíží a problémů
s bydlením. K tomu je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, podle něhož „správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Ze žádného ustanovení zákona o azylu, ani jiného zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení má proto správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl“. Jelikož stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit, že by mohl být ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu, rozsah rozhodných skutečností byl zjištěn zcela spolehlivě
a nebylo třeba se zvláště zabývat zprávami Ministerstev zahraničních věcí USA a České
republiky stran situace v zemi původu.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že krajský soud přehlédl závažnou
skutečnost, kterou je uzavření manželství s českou státní občankou a očekávané narození
dítěte z tohoto svazku.
Především, pokud jde o uzavření manželství, není možno k této námitce přihlížet.
Je tomu tak proto, že podle oddacího list vydaného Obecním úřadem v Ž. dne 2. 12. 2005
došlo k uzavření manželství došlo téhož dne a stěžovatel tuto skutečnost neuvedl v řízení před
krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ačkoliv tak učinit mohl. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, uveřejněný pod č. 419/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, v němž zaujal právní názor, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky
jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté,
co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto
uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“. Ostatně,
nad rámec uvedeného, po věcné stránce uzavření manželství s občanem České republiky není
ani azylově relevantním důvodem. V tomto směru je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, uveřejněný pod č. 28/2003 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož „Manželství s občanem České republiky
samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu“. Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2004, č. j. 6 Azs 139/2004 - 57, v němž uvedl, že „Skutečnost,
že v České republice žije manželka a oba synové žadatele o azyl, který chce s nimi společně
žít, sama o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu“.
Stěžovatel posléze namítal i to, že krajský soud při svém rozhodování nehodnotil
dopady rozhodnutí na jeho práva podle ustanovení §91 zákona o azylu, na vycestování jeho
manželky, která je státní občankou České republiky do země jeho původu a na zatím
nenarozené dítě.
Ani tuto námitku neuplatnil stěžovatel v řízení před krajským soudem, jehož
rozhodnutí je přezkoumáváno, ačkoliv tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud proto znovu
odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49. Nad rámec uvedeného lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, uveřejněném pod č. 409/2004
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž byl vyjádřen právní názor,
že „rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí
o neudělení azylu podle §28 téhož zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl“. Se zřetelem k tomu, že napadeným správním rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, nebylo důvodně v souladu se zákonem rozhodováno o překážce
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud se pak z důvodu neexistence
výroku o překážce vycestování v napadeném rozhodnutí nemohl touto otázkou ani zabývat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu