ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.48.2007
sp. zn. 7 Azs 48/2007 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatelky L. B.,
zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, č. j. 60 Az 12/2006 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č. j. 60 Az 12/2006 – 19, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 30. 1. 2006, č. j. OAM-97/VL-10-12-2006, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že důvody, které v průběhu správního řízení
uplatnila, jsou podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu,
když k tomuto pronásledování došlo z důvodů vyjmenovaných v §12 citovaného zákona,
nebo minimálně pod důvody stanovené pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu, protože věřitelé jejího manžela se po jeho odjezdu obraceli opakovaně
s výhrůžkami na ni.
Nejvyšší správní soud odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne
19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu je nutno považovat pouze takové
ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv
takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim. Dále v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že uvádí-li
žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 (nyní
odst. 3) tohoto zákona. Otázkou pronásledování ze strany soukromých osob se Nejvyšší
správní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, v němž uvedl, že skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud dále
poukazuje na rozsudek ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 – 44, ve kterém uvedl,
že obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově
relevantním důvodem, ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, a dále také na rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ve kterém bylo
konstatováno, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 citovaného zákona. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
i na rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, v němž je uvedeno, že správní
orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta
podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu §12, §13
a §14 citovaného zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu obligatorní částí rozhodnutí
konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Rovněž podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, rozhodne-li
ministerstvo o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 citovaného zákona.
Namítala-li stěžovatelka v kasační stížnosti dále, že ministerstvo se při svém
rozhodování zaměřilo výhradně na její vyjádření týkající se legalizace pobytu na území České
republiky, aniž by se řádně zabývalo skutečnými důvody, pro které se obává návratu do země
původu, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42, v němž konstatoval, že správní orgán není povinen
hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.
Rovněž tak v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, Nejvyšší správní soud
uvedl, že správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné. V dané věci stěžovatelka jak v žádosti, tak při pohovoru k důvodům žádosti
uvedla, že jediným důvodem, proč žádá o azyl, je snaha o legalizaci pobytu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto
ji Nejvyšší správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu