ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.123.2006
sp. zn. 8 Afs 123/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně Č., a. s.,
proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, Praha 1, Washingtonova 11, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2005, čj. 11320/04-21-28, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006,
čj. 9 Ca 94/2005 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2005, čj. 11320/04-21-28, žalovaný k odvolání
žalobkyně změnil rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 ze dne 15. 6. 2004,
čj. 7714/04-1764-21/28, upustil od povinnosti žalobkyně uhradit exekuční náklady
a podle §260l zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „celní zákon“), uložil žalobkyni jako ručitelce povinnost uhradit celní dluh
za dlužníka - společnost Ch., a. s., ve výši 79 257 Kč, stanovený dle jednotné celní
deklarace (JCD) ze dne 20. 7. 1998, č. 11764068017619. Ručení žalobkyně v systému
globální záruky bylo založeno záruční listinou ze dne 8. 3. 1996, č. H61N04116,
a to na nejvyšší částku 37 000 000 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze.
Namítla, že rozhodnutí celního úřadu bylo vydáno po splnění jejího ručitelského závazku
a že požadavek na zaplacení cla byl uplatněn nad rámec poskytnuté záruky. Žalobkyně
uhradila za daného dlužníka částku v celkové výši 37 000 000 Kč a tvrdila, že v případě
globálního zajištění celního dluhu ručitel ručí za vzniklé celní dluhy souhrnně pouze
do celkové výše částky uvedené v záruce. Žalovaný naopak vycházel v žalobou
napadeném rozhodnutí z názoru, že globální záruka představuje zajištění každého
jednotlivého celního dluhu dlužníka až do výše částky uvedené v záruční listině.
Městský soud přisvědčil žalobním námitkám a rozsudkem ze dne 31. 1. 2006,
čj. 9 Ca 94/2005 - 39, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel zpochybnil názor městského soudu na povinnost plnění ručitele pouze
do limitu nejvyšší částky uvedené v záruční listině za souhrn dluhů dlužníka.
Podle stěžovatele se nejvyšší možná částka globální záruky vztahuje ke každému
jednotlivému celnímu dluhu, který může podle §256 celního zákona vzniknout
v konkrétním případě z jedné nebo více celních operací. Stěžovatel považuje za jednu
celní operaci např. propuštění zboží do režimu volného oběhu, zatímco o více operací
se jedná např. tehdy, když deklarant navrhne zboží nejdříve do režimu uskladnění v
celním skladu a teprve poté do režimu volného oběhu. V obou variantách dojde
ke vzniku celního dluhu pouze jednou. Zásada jednoznačného určení ručitelského
závazku, akcentovaná městským soudem, se podle stěžovatele vztahuje ke konkrétnímu
celnímu dluhu spojenému s individuálně určenou dovozní operací či operacemi.
Stěžovatel připouští výklad, podle kterého nelze v jednotlivých dovozních
případech žádat po ručiteli vyšší částku, než která je uvedena v záruční listině. Zdůrazňuje
ovšem, že právní úprava explicitně neřeší situaci, kdy celkový součet vzniklých celních
dluhů přesáhne částku uvedenou na záruční listině, podle názoru stěžovatele zřejmě
proto, že vzhledem ke smyslu globálního zajištění celního dluhu nepřichází taková situace
vůbec v úvahu. Aplikace §257 poslední věty celního zákona, ve znění účinném
v rozhodném období, se podle stěžovatele týkala pouze případů, kdy v rámci propuštění
zboží do režimu dočasného osvobození od cla celní dluh pravidelně měsíčně rostl
o stanovenou procentní míru. Ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního zákona používalo
pojem „celní dluh“ i „celní dluhy“ z toho důvodu, že se týkalo jak individuálního zajištění
celního dluhu, tak zajištění globálního a paušálního, u nichž po dobu trvání záruky
zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů. Stěžovatel má za to, že zákonná
ustanovení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech svědčí o záměru zákonodárce
vztáhnout institut globálního zajištění vždy k individuálně určenému celnímu dluhu,
přičemž ručitel se záruční listinou zavazuje k zajištění každého jednotlivého celního dluhu
částkou uvedenou v záruční listině. Závěry městského soudu by podle stěžovatele nebyly
v praxi uskutečnitelné, neboť globální záruka může být použita pro různé operace
dlužníka i na více celních úřadech současně, celní orgány by tedy v případě uplatňování
souhrnného limitu výše ručení nemohly ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý
ručením, či nikoliv a zajištění globální zárukou by tak ztratilo svůj smysl.
Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že ručitelský závazek, vztahující se ke každému
jednotlivému dluhu, by byl absolutně neplatný pro neurčitost a byl by v rozporu
s institutem ručení vůbec. Tvrdí, že se jedná o závazek pro jednotlivé případy dostatečně
určitý. Stěžovatel poukázal i na to, že obdobnou námitku určitosti a předvídatelnosti
ručitelského závazku žalobkyně uplatnila také u Evropského soudu pro lidská práva,
přičemž její stížnost byla posouzena jako nepřijatelná. Evropský soud pro lidská práva
mimo jiné konstatoval, že bylo na stěžovatelích, aby se informovali o praxi celních orgánů
a zhodnotili riziko, které pro ně představovalo přijetí ručení. Stěžovatel namítá,
že předvídatelnost závazku ručení podle záruční listiny nelze zpochybňovat s odvoláním
se na nejednoznačnost předpisů. Žalobkyně je profesionální institucí, která se zabývá
mj. poskytováním ručení, a proto se mohla kdykoli informovat o stanovisku celních
orgánů k danému institutu. Stěžovatel odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004 - 71, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval
skutkově i právně obdobnou věcí.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti, aniž shledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku interpretace
zákonné úpravy institutu globální celní záruky, zejm. zda maximální částka uvedená
v záruční listině znamená konečnou výši ručení, nebo zda celková částka za všechny celní
dluhy určitého dlužníka není omezena a výše ručení uvedená v záruční listině se vztahuje
vždy pouze na jednotlivý celní dluh. Touto právní otázkou se Nejvyšší správní soud
zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2005, čj. 5 Afs 206/2004 - 71
(č. 917/2006 Sb. NSS), a uzavřel, že v případě globálního zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění
každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
Podstata tohoto právního názoru však byla zásadním způsobem zpochybněna
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 (www.concourt.cz).
Nejvyšší správní soud se možným nesouladem mezi právním názorem vyjádřeným v jeho
rozhodnutí a v nálezu Ústavního soudu zabýval např. v rozhodnutích ze dne 14. 9. 2005,
čj. 2 Afs 180/2004 - 44, a ze dne 11. 1. 2006, čj. 2 Afs 66/2004 - 53 (www.nssoud.cz), a
uzavřel, že je povinen ve své rozhodovací činnosti respektovat právní názor Ústavního
soudu, byť jeho předchozí, s názorem Ústavního soudu nesouladná, judikatura nebude
revidována rozhodnutím rozšířeného senátu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, konstatoval,
že při ukládání a vymáhání daní jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu
článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv
a svobod a v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ústavní soud
zdůraznil, že posuzovaná právní úprava byla zcela nepřehledná, což mělo nutit orgány
veřejné moci k výkladové umírněnosti, která by více šetřila základní právo žalobkyně.
Ústavní soud uvedl, že: „Pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky,
vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu [..]Stěžovatelka nepochybně
musela počítat s možností opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela
celního zákona č. 113/1997 Sb. totiž jasné vodítko nedala. [..]..Ministerstvo financí ČR uvedlo
do právního řádu pojmy globální, paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996),
na základě celního zákona, který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu
(§256) a (pouze) umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění
(§257 odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně
tento záměr promítnout do textu vyhlášky.“ Ve věci nyní posuzované Nejvyšším správním
soudem se přitom jedná o záruční listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem
rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad uplatněný
stěžovatelem „zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla
nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných
právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy
je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný
rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu
s čl. 11 odst. 5 Listiny.“. Nejvyšší správní soud proto v nyní posuzované věci konstatuje,
že rozsudek městského soudu odpovídá závěrům Ústavního soudu, jimiž jsou konkrétně
vyvráceny vznesené kasační námitky, a na které Nejvyšší správní soud na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměl úspěch a žalobci, kterému by jako úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu