ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.24.2006
sp. zn. 8 Afs 24/2006-68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně A. V.,
zastoupené JUDr. J. V., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Ústí
na Labem, Velká Hradební 61, za účasti osoby zúčastněné na řízení JUDr. J. V., v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2003, čj. 10817/110/02, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v
Liberci, ze dne 8. 12. 2005, čj. 59 Ca 139/2003-44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 1. 2003, čj. 10817/110/02, změnil rozhodnutí
Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen správce daně) ze dne 4. 4. 2002, čj.
74034/02/214912/6639, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z příjmů fyzických osob za
rok 1997, a to tak, že změnil základ daně z částky 140 517 Kč na částku 154 017 Kč a daň
z částky 18 140 Kč na částku 20 840 Kč a uložil žalobkyni ve stanovené lhůtě uhradit
rozdíl ve vyměřené dani. Posledně citovaným rozhodnutím ze dne 4. 4. 2002 správce daně
částečně vyhověl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru správce daně ze dne
3. 1. 2002, čj. 1053/02/214912/6639, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za rok 1997, a změnil základ daně z částky 153 482 Kč na částku 140 517
Kč a daň z částky 20 720 Kč na částku 18 140 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, čj. 59 Ca 139/2003-44, zrušil
rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002 pro vady řízení a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve smyslu §40 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o právě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“)
musí výzva správce daně obsahovat sdělení, z jakého právního titulu pokládá správce
daně žalobkyni za daňový subjekt daně z příjmů fyzických osob, popř. proč má za to, že
žalobkyně není od této daně osvobozena. Taková výzva byla sice žalobkyni doručena,
nicméně požadované údaje z jejího obsahu nevyplývají. Krajský soud proto shledal výzvu
správce daně za zjevně nedostatečnou s tím, že mohla způsobit vadné rozhodnutí ve věci
samé. Dále vytkl daňovým orgánům, že pouze v rozhodnutí správce daně ze dne
3. 1. 2002 je ve výroku výslovně zmíněno, že daň byla stanovena podle pomůcek podle
§44 odst. 1 d. ř., ani zde však není konkrétně rozvedeno, jaké pomůcky správce daně ke
svému rozhodnutí použil a jaké skutkové a právní závěry z nich čerpal. V tom spatřoval
soud porušení ustanovení §47 odst. 2 a odst. 3 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti ohledně
vyměření daně podle pomůcek trpí i rozhodnutí žalovaného. Z napadeného rozhodnutí
podle krajského soudu nevyplývá, proč bylo použito pomůcek, přestože je ze spisu
zřejmé, že daň byla stanovena dokazováním. Správce daně měl k dispozici listinné důkazy,
které použil v souvislosti s předmětnou směnou při vyměření daně z převodu
nemovitostí. Krajský soud zdůraznil prioritu stanovení daně dokazováním a konstatoval,
že v posuzovaném případě nebyl důvod pro stanovení daně podle pomůcek (§44 odst. 1
d. ř.).
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v
nesprávném posouzení právní otázky soudem, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj.
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a v jiné vadě řízení před
soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku zákonného rozsahu výzvy
podle §40 odst. 1 d. ř., neboť dovodil, že obsahem výzvy musí být sdělení, z jakého
právního titulu pokládá správce daně žalobkyni za daňový subjekt daně z příjmu fyzických
osob, popř. proč má za to, že žalobkyně není od této daně osvobozena. Poukázal na to,
že současně s tímto závěrem soud konstatoval, že žalobkyně byla zřejmě obeznámena s
tím, že předmětem daňového řízení je směna nemovitostí, a nesprávně posoudil absenci
sdělení ve výzvě jako vadu řízení, která mohla způsobit vadné rozhodnutí o meritu věci.
Stěžovatel má za to, že podle §40 odst. 1 d. ř. má povinnost podat daňové přiznání nejen
ten, koho správce daně vyzve, ale každý, komu vzniká v souladu s daňovým řádem nebo
zvláštním zákonem tato povinnost. Podle §38g zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1997, (dále jen „zákon o daních z
příjmů“), žalobkyni vznikla povinnost podat daňové přiznání ze zákona, přičemž sama
žalobkyně, jak vyplývá z jejího dopisu ze dne 1. 9. 1999, si byla své povinnosti vědoma.
Stěžovatel namítl, že neznalost zákona ze strany žalobkyně nemůže být vytýkána správci
daně a nemůže na něj být přenesena povinnost vysvětlit žalobkyni ve výzvě její zákonné
povinnosti. Stěžovatel proto nesouhlasil s názorem soudu, že absence sdělení ve výzvě,
proč je žalobkyně považována za daňový subjekt daně z příjmů, je vadou řízení, zejména
proto, že z odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002 a z celého
správního spisu je zřejmé, že žalobkyně byla podrobně seznámena s důvody, proč jí
vznikla daňová povinnost a proč jí byla daň stanovena v uvedené výši. Uvedl, že z
odvolání žalobkyně je zřejmé, že trvá na tom, že jí daňová povinnost nevznikla, proto by
daňové přiznání nepodala, i kdyby byla výzva k jeho podání odůvodněna. Skutečnost, že
výzva neobsahovala sdělení, z jakého právního titulu pokládal správce daně žalobkyni za
daňový subjekt, tak nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí; rozsudek soudu je v
tomto ohledu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky soudem ve vztahu k
použití správního řádu v daňovém řízení. Soud neprávně posoudil náležitosti rozhodnutí
daňových orgánů podle §47 odst. 2 a odst. 3 správního řádu. Podle §99 daňového řádu
se pro daňové řízení správní řád nepoužije, náležitosti rozhodnutí daňových orgánů bylo
proto nutno posuzovat podle daňového řádu, který v ustanovení §32 odst. 3 stanoví, že
rozhodnutí musí být odůvodněno, pouze pokud tak stanoví daňový řád nebo zvláštní
zákon. Přitom daňový řád ani zákon o daních z příjmů nestanoví, že platební výměr musí
být odůvodněn. Uvedl dále, že zatímco rozhodnutí správce daně ze dne 3. 1. 2002
(platební výměr) odůvodněno není, rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002 již je v
souladu s ustanovením §49 odst. 3 d. ř. odůvodněno, přičemž správce daně se
konkrétními důvody uplatněnými v odvolání zabýval. Také rozhodnutí stěžovatele je
řádně odůvodněno; stěžovatel se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a popsal,
jakým způsobem byla stanovena daň, neboť měnil rozhodnutí správce daně a stanovil
daňovou povinnost v jiné výši.
Namítl dále, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku použití pomůcek v
případě, kdy nebylo podáno daňové přiznání. Soud nesprávně vyložil §44 odst. 1 d. ř.,
když vyslovil, že citované ustanovení upravuje procesně postup správce daně pouze za
situace, kdy nejsou k dispozici důkazy. Uvedl, že v případě, kdy není podáno daňové
přiznání ani na výzvu správce daně, dává §44 odst. 1 d. ř. správci daně na výběr
oprávnění stanovit základ daně a daň podle pomůcek, anebo vyjít z předpokladu, že
daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula, vyměřit daň v této výši a
provést místní šetření nebo daňovou kontrolu a v rámci ní prověřit daňový základ a další
okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Ve výběru je správce daně limitován tím,
že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy, má-li dostatek podkladů
pro závěr o tom, že daňovému subjektu daňová povinnost vznikla a daňovou povinnost
lze podle pomůcek stanovit. Zákonnost stanovení daně podle pomůcek v případě
nepodání daňového přiznání je dána právě tím, že daňový subjekt nepodal daňové
přiznání. Zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou tedy jiné než tehdy,
má-li být tímto způsobem stanovena daň podle §31 odst. 5 d. ř., protože stanovit daň
dokazováním předpokládá, že daňový subjekt podal daňové přiznání, a dokazováním se
prokazují skutečnosti, které v daňovém přiznání uvedl. Pokud však daňový subjekt
daňové přiznání nepodá, stanovení daňové povinnosti za pomoci dokazování je pojmově
vyloučeno. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2005, čj. 1 Afs 62/2004-68.
Konečně pak stěžovatel namítl vadu řízení před krajským soudem, kterou spatřoval v
tom, že soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí nad rámec stanovený soudním
řádem správním (§75 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyně v žalobě namítala, že nezískala žádný
příjem a pokud ano, byl tento příjem od daně z příjmů osvobozen. Uplatnila tedy námitky
ve vztahu ke vzniku daňové povinnosti, proti správnosti způsobu stanovení daně ničeho
nenamítala. Soud proto pochybil, když se zabýval tím, zda byla daň stanovena podle
pomůcek nebo dokazováním, a nesprávně shledal rozhodnutí stěžovatele
nepřezkoumatelným, přestože stěžovatel své rozhodnutí odůvodnil. Rozhodnutí
krajského soudu je z uvedených důvodů nepřezkoumatelné.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Odkázala na
ustanovení daňového řádu týkající se okamžiku zahájení řízení a uvedla, že dne 1. 9. 1999
podala na poštu podání adresované správci daně. Tímto právním úkonem učiněným vůči
správci daně mělo být ve smyslu ustanovení §21 d. ř. zahájeno daňové řízení. Skutečnost,
že správce daně na podání nijak nereagoval, mu následně umožnila nezákonný postup
podle §40 d. ř., neboť výzvou ze dne 2. 8. 2001 znovu zahajoval řízení k vyměření daně z
příjmu, aniž by žalobkyni sdělil, z jakého titulu ji pokládá za daňový subjekt, a zároveň již
měl k dispozici všechny podklady rozhodné pro vyměření daně. Nevyzval-li správce daně
žalobkyni k odstranění vad podání ze dne 1. 9. 1999, je jeho postup porušením daňového
řádu i práv vyplývajících žalobkyni z Listiny základních práv a svobod. Nezákonnost
výzvy ze dne 2. 8. 2001 způsobila její neplatnost a činí neplatným i rozhodnutí správce
daně ze dne 3. 1. 2002 (platební výměr), které bylo vydáno po uplynutí tříleté lhůty od
konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání na základě
neplatného úkonu správce daně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu, vázán rozsahem a
důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejprve se zabýval námitkou, podle níž krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, což způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Důvodnost této námitky by pak z podstaty věci bránila přezkumu
rozsudku krajského soudu z dalších důvodů.
Žalobkyně v žalobě především namítala, že stěžovatel nesprávně posoudil skutkový
stav věci a protiprávně jí vyměřil daňovou povinnost. Přestože žalobkyně v žalobě
nenamítala nic proti správnosti postupu daňových orgánů při vyměření daňové
povinnosti, resp. proti stanovení daně podle pomůcek, krajský soud shledal rozhodnutí
daňových orgánů nepřezkoumatelnými.
Správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Rozsah soudního přezkumu
vymezuje žalobce uplatněnými žalobními body (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Uvedená
zásada je prolomena pouze povinností soudu vyslovit i bez návrhu nicotnost napadeného
správního rozhodnutí, popř. je zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů [§76 odst. 1 písm. a) a odst. 2 s. ř. s., srov.
také rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 359/2004 Sb. NSS].
V posuzované věci je tedy možné formálně přisvědčit tvrzení, že krajský soud
přezkoumal správní rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. Z této námitky ale stěžovatel
pro sebe nic nemůže vytěžit, neboť shledal-li krajský soud rozhodnutí daňových orgánů
nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], byl povinen
zrušit je i bez návrhu. Pokud by krajský soud tuto povinnost pominul, bylo by řízení před
ním zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost jeho rozsudku [§103 odst.
1 písm. d) s. ř. s.]. Jinou otázkou ovšem je, zda jsou napadená rozhodnutí daňových
orgánů skutečně nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, podle nějž jsou správní rozhodnutí co
do stanovení daně podle pomůcek nepřezkoumatelná, a zpochybnil také posouzení
krajského soudu co do otázky použití pomůcek v případě, kdy nebylo podáno daňové
přiznání.
V souladu s §32 odst. 3 d. ř. musí být rozhodnutí odůvodněno pouze stanoví-li tak
daňový řád nebo zvláštní zákon. Daňový řád ani zákon o daních z příjmů přitom
nestanoví povinnost odůvodnění platebního výměru. Podle §49 odst. 1 d. ř. rozhodne
správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno, o odvolání sám, pokud mu v
plném rozsahu vyhoví; proti takovému rozhodnutí se nelze odvolat. Správce daně může
rozhodnout o odvolání i v případě, že mu vyhoví pouze částečně. Pak je proti tomuto
rozhodnutí přípustné odvolání. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení musí být
rozhodnutí podle odstavce 1 odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v plném
rozsahu, a v odůvodnění se musí správce daně vypořádat se všemi důvody uvedenými v
odvolání. Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá
odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu
stanovení daně (§50 odst. 5 d. ř.). Byly-li zákonné podmínky dodrženy, odvolací orgán
zamítne odvolání jako nedůvodné, v opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší.
Zjistí-li odvolací orgán, že jsou dány podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1 d. ř.,
vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně I. stupně.
Rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se jím nevyhovuje odvolání v
plném rozsahu; v odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody
uvedenými v odvolání (§50 odst. 7 d. ř.).
Rozhoduje-li správce daně I. stupně o odvolání podle §49 odst. 1 d. ř., je v postavení
odvolacího orgánu a má shodná práva a povinnosti jako odvolací orgán podle §50 odst.
3 d. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj.
1 Afs 111/2006-56, dostupný na www.nssoud.cz), nebo podle §50 odst. 5 d. ř., směřuje-li
odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek.
Daňové přiznání je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s daňovým řádem
nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve
(§40 odst. 1 věta první d. ř.). Není-li daňové přiznání podáno včas, a to ani po výzvě
správce daně, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek,
které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým
subjektem; pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání ani na výzvu správce daně, je
správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň
ve výši nula (§44 odst. 1 d. ř.).
Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (srov. např. rozsudek ze dne 7. 4. 2005, čj.
1 Afs 62/2004-68, publikovaný pod č. 610/2005 Sb. NSS), že není-li podáno daňové
přiznání a nestane-li se tak ani na výzvu správce daně v jím stanovené lhůtě, dává zákon
správci daně na výběr oprávnění buď stanovit základ daně a daň podle pomůcek, nebo
vyjít z předpokladu, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula,
vyměřit daň v této výši a eventuálně provést místní šetření, popřípadě zahájit daňovou
kontrolu podle §16 d. ř. a v rámci ní prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné
pro správné stanovení daně u daňového subjektu. Ve výběru, které z oprávnění užije, je
správce daně limitován tím, že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy,
má-li dostatek podkladů pro závěr o tom, že daňovému subjektu svědčí daňová povinnost
a daňovou povinnost lze podle pomůcek stanovit. Pokud správce daně postupuje v
intencích §44 odst. 1 d. ř. tak, že vyměří daň podle pomůcek, je zákonnost jeho postupu
podmíněna tím, že daňový subjekt má daňovou povinnost, správce daně jej vyzval k
podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě, daňový subjekt daňové přiznání ani po
výzvě nepodal a současně existují pomůcky, na jejichž základě lze stanovit daňovou
povinnost. Zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou v tomto případě
jiné než tehdy, má-li být náhradním způsobem stanovena daňová povinnost podle §31
odst. 5 d. ř., podle nějž musí daňový subjekt uvádět skutečnosti, které mají být
dokazovány.
Závěr krajského soudu o prioritě stanovení daně dokazováním (§31 d. ř.) proto v
posuzované věci není správný, a tato obecná zásada daňového řízení na posuzovanou věc
vzhledem ke skutkovým okolnostem, spočívajícím v nepodání daňového přiznání,
nedopadá.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsah přezkumu rozhodnutí správce daně v
odvolacím řízení je limitován vyměřením základu daně a daně podle pomůcek.
Důsledkem omezeného rozsahu přezkumu v odvolacím řízení je, že předmětem
přezkumu již nemůže být samotná výše základu daně a daň, ale přezkum se může týkat již
jen zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek. Daňový
subjekt přitom musí namítat, které ze zákonných podmínek nebyly splněny.
Správce daně v posuzované věci platebním výměrem ze dne 3. 1. 2002 vyměřil
žalobkyni daň podle pomůcek (§44 odst. 1 d. ř.). Žalobkyně v odvolání proti platebnímu
výměru mj. namítla, že příjem, z něhož jí správce daně vyměřil daň z příjmů za rok 1997
(příjem ze směny nemovitostí), je v souladu s §4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z
příjmů osvobozen od daně a žalobkyni daňová povinnost vůbec nevznikla. Žalobkyně
tedy, byť implicitně, namítla v odvolání proti platebnímu výměru, že nebyly dodrženy
zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek (§50 odst. 5 d. ř.). Správce daně v
rozhodnutí ze dne 4. 4. 2002 k uvedené námitce pouze ocitoval text ustanovení §4 odst. 1
písm. a) zákona o daních z příjmů, konstatoval, že jeho podmínka nebyla splněna, a proto
není možné odvolání v tomto bodě vyhovět. Správce daně dále ocitoval text §40 odst. 1
d. ř. a §38 písm. g) zákona o daních z příjmů a konstatoval, že příjmy žalobkyně za
zdaňovací období roku 1997 přesáhly částku 10 000 Kč, a proto není možné odvolání v
tomto bodě vyhovět. Poté se správce daně zabýval uplatněním zaplacené daně z převodu
nemovitosti jako daňově uznatelného výdaje [§10 odst. 5 a §24 odst. 2 písm. ch) zákona
o daních z příjmů a §8 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů].
Již shora je uvedeno, že existence daňové povinnosti je jednou z podmínek pro
stanovení daně podle pomůcek podle §44 odst. 1 d. ř. Nyní Nejvyšší správní soud
uzavírá, že správce daně se v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2002 (§49 odst. 1 d. ř.) dostatečně
nevypořádal s odvolací námitkou, podle níž je příjem, z něhož správce daně žalobkyni
vyměřil daň z příjmů za rok 1997, v souladu s §4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z
příjmů od daně osvobozen, a žalobkyni tak nevznikla žádná daňová povinnost. Z
odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, proč nepovažoval právní argumentaci
žalobkyně za důvodnou. Nejvyšší správní soud proto shledal shodně s krajským soudem
rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002 nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami, které žalobkyně
uplatnila v odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002, a komplexně
posoudil dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek podle §44
odst. 1 d. ř. v posuzované věci (§50 odst. 5 d. ř.), ale nijak se nezabýval
nepřezkoumatelností rozhodnutí správce daně ze dne 4. 4. 2002. Nejvyšší správní soud
přitom judikuje (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2006, čj. 8 As 12/2005-51, publikovaný pod
č. 865/2006 Sb. NSS), že rozhodnutí odvolacího správního orgánu, které - ač se věcně
vypořádalo s odvolacími námitkami - zcela pominulo nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu I. stupně spočívající v nedostatku odůvodnění, je stiženo vadou
nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud již shora připomněl, že krajský soud je
povinen takové správní rozhodnutí zrušit i bez návrhu [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a
kdyby tak neučinil, musel by k uvedené vadě přihlédnout z úřední povinnosti Nejvyšší
správní soud. Dospěl-li tedy krajský soud k závěru, že rozhodnutí daňových orgánů jsou
ve vztahu ke stanovení daně podle pomůcek nepřezkoumatelná, nepochybil.
Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl nesprávné posouzení právní otázky zákonného
rozsahu výzvy podle §40 odst. 1 d. ř.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně tuto námitku neuplatnila v žalobě. Současně se
nejedná o vadu, k níž by krajský soud přihlížel i bez návrhu [§76 odst. 1 písm. a) a odst. 2
s. ř. s.], ale o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. K takové vadě
soud přihlíží pouze k řádně uplatněné žalobní námitce. Krajský soud proto pochybil, když
napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska zákonnosti výzvy podle §40 odst. 1 d. ř., tj.
nad rámec žalobních námitek (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Rozhodnutí krajského
soudu je proto zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jakkoliv stěžovatel v tomto směru námitku nevznesl,
Nejvyšší správní soud musel k popsané vadě řízení před krajským soudem přihlédnout z
úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a zároveň se z uvedeného důvodu věcně
nezabýval stížní námitkou stran nezákonnosti výzvy správce daně.
Stěžovatel namítl také nesprávné posouzení právní otázky soudem ve vztahu k
použití správního řádu v daňovém řízení s tím, že krajský soud neposoudil správně
náležitosti rozhodnutí daňových orgánů podle §47 odst. 2, 3 správního řádu.
Podle §99 d. ř. se pro daňové řízení správní řád nepoužije. Náležitosti rozhodnutí
daňových orgánů bylo proto nutno posuzovat podle daňového řádu (§32 odst. 3
daňového řádu) a Nejvyšší správní soud shledal stížní námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud dále dodává:
Přestože Nejvyšší správní soud přisvědčil některým stížním námitkám a shledal vadu
řízení před krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ] , k níž musel přihlédnout z
úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), dospěl k závěru, že krajský soud zrušil napadené
rozhodnutí stěžovatele správně.
Nejvyšší správní soud stabilně judikuje (srov. rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005, čj.
1 Afs 20/2004–51, dostupné na www.nssoud.cz, ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 23/2005-93,
publikované pod č. 781/2006 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2007, čj. 8 As 36/2005–75,
dostupné na www.nssoud.cz), že předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti je
především opodstatněnost výroku rozhodnutí krajského soudu. Důvodem ke zrušení
rozsudku je zejm. skutečnost, kdy žádný z důvodů, pro které krajský soud rozhodnutí
správního orgánu zrušil, nebyl důvodem zákonným, popř. jiná skutečnost, pro kterou by
rozsudek neobstál. Stejně jako pro zrušení rozhodnutí správního orgánu postačuje, aby
byl žalobce úspěšný jen v některém z žalobních bodů, pro zákonnost „zrušujícího
rozhodnutí“ krajského soudu postačuje, byl-li dán některý ze důvodů pro takové
rozhodnutí. Při opačném řešení by další postup krajského soudu spočíval pouze ve vydání
nového rozsudku se shodným výrokem a částečně jiným odůvodněním. Důvodnost
kasační stížnosti by pak fakticky spočívala v nahrazení části odůvodnění rozsudku
krajského soudu převzatým odůvodněním Nejvyššího správního soudu.
V posuzované věci krajský soud zrušil rozhodnutí daňových orgánů pro správně
nalezenou nepřezkoumatelnost ve vztahu ke stanovení daně podle pomůcek a pro
podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, spočívající v tom, že žalobkyni byla odňata
možnost řádně se k věci vyjádřit. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem částečně
ztotožnil ve vztahu k závěru o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí co do
stanovení daně podle pomůcek, a ve vztahu k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, spočívajícímu v nezákonnosti výzvy správce daně podle §40
odst. 1 d. ř. Vyslovil také, že krajský soud pochybil, přezkoumav napadená rozhodnutí
daňových orgánů nad rámec žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel proto
bude nyní řešit vázanost právním názorem krajského soudu, zčásti označeným Nejvyšším
správním soudem za nesprávný. Soudní řád správní obecně stanoví závaznost výroku
rozsudku pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a orgány veřejné moci (§54 odst. 6 s.
ř. s.).
Jakkoliv je správní orgán vázán především rozsudkem krajského soudu, rušícím
napadené správní rozhodnutí, a nelze hovořit o přímé závaznosti právního názoru
Nejvyššího správního soudu v rozsudku zamítajícím kasační stížnost, spočívá jeho váha v
instančním postavení tohoto soudu (§12 odst. 1 s. ř. s.). Proto se dovozuje nezbytnost
respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu i tehdy, když není ze zákona přímo
závazný, ale je v pokračujícím řízení rozhodný.
Nejvyšší správní soud se shora uvedeným odůvodněním kasační stížnost zamítl (§
110 odst. 1 s. ř. s.)
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalob kyni, jíž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve
spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu
spisu náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu